Vlasta Peštová

„Němci šli od Benešova. Nevím, jestli to tam znáte, ale když se dnes jede od Thomayerovy nemocnice nahoru k metru, my jsme tomu říkali endršťák. To byl ten kopec nahoru. To ještě metro nebylo a silnice také ne. A to už jsme věděli, že Němci jdou na Prahu. To bylo kruté, protože oni všechny lidi vytahovali z baráků a museli jít před nimi. Náš tatínek a všichni chlapi stavěli barikády. My jsme měli za tím naším blokem akorát poslední barikádu.“ - „Ve které ulici jste bydleli?“ - V Michelské 711. Tatínek chodil s chlapama a my všichni jsme byli ve sklepě. Probouraly se celé sklepy, daly se tam postele a tam jsme byli v době revoluce. Najednou pumelice, a sousedům ustřelili kus baráku.“

„Jaká tam byla atmosféra v roce 1948?“ - „Ta atmosféra se nás dotýkala hodně, ale ne zase tak, jako těch dospělých. Ti dospělí už věděli, o co jde. My už méně. Nám bylo 13, 14 let.“ - „Když seděl na tribuně Gottwald.“ - „Tak to jsme měli průvod Prahou, a když jsme šli kolem tribuny, přestalo se hrát, a my jsme jen pochodovali. Na Strahově byly postavené ohromné dřevěné šatny. Tam předtím nebylo nic, tak se tam udělaly ty šatny. A potom – já jsem říkala – jednou projdete bránou a už se tam vracíte. To je opravdu neskutečný zážitek – od těch 14 let, a bohužel pak i na těch Spartakiádách. My jsme nevnímali, že je tady nějaký komunistický teror, po tom roce 1948. Byli jsme ale zvyklí chodit cvičit a pak jsme přestali chodit cvičit, po tom roce 1948, když to zrušili. Maminka chodila, my taky a přestaly jsme.“

„Byli jsme v Michli v Sokole, bylo tam vynikající vedení. Nás tam chodilo hodně dětí zeshora a bylo to do michelské sokolovny docela daleko. Chodili jsme s celou bandou, kluci holky, všechno šlo do sokola. Pak jsme byli na sletě. Nejdříve na středoškolském, to už jsem chodila do gymplu. V Ohradní byl středoškolský slet. A potom na sletu v roce 1948. Měli jsme ty slety župní, a potom nácvik na Strahov. A pozor – to se dělaly zkoušky! Byl tak obrovský zájem, že se dělaly vylučovací zkoušky. Já se tam dostala, protože jsem si to vybrečela. Oni by mě tam bývali vzali až od patnácti a sestra cvičila za dorostenky a já chtěla být taky dorostenka, tak jsem si to vymodlila a cvičily jsme s dorostenkami. Tance jsme cvičily, v modrých chitónech jsme cvičily s kroužky. Milovaly jsme to.“

„Za co jste vděčná Sokolu?“ - „Za prvé za tu pohybovou aktivitu. I když jsem dnes polomrzák, tak mám třeba silné ruce – jak jsem dopomáhala dětem a tak podobně. Špatně se zvedám ze země, ale při velkém úsilí se zvednu přes ty ruce. A taky mi dal Sokol sebekázeň a vztah k dětem. Já miluju děti. Proto jsme milovali ty tábory.“ - „A na ty tábory jste jezdili kdy?“ - Od roku 1968 do roku 1974.“ - „A to byly tábory vedené pod hlavičkou Pionýra, nebo jak se jim říkalo? - „Jako sokolské.“ - „Ale tak se to nesmělo jmenovat asi?“ - „Ne. Ale my jsme to jako sokolské tábory dělali. Někteří to vedli takto už před válkou. Zažili už tu dobu předválečnou, pak to skončilo a pak zase v roce 1948 to utrhli, a pak plakali.“

„Naše maminka byla velká sokolka a tatínek hasič a oba se potkali v Pyšelích. Tam maminka chodila do Sokola. Byli jsme v tom tedy vychováváni. Hned po válce jsme tedy šli do Sokola. Když to zrušili, měli jsme výhodu, že v tom našem gymnáziu v Michli byla ohromně dobrá tělesná výchova a mohli jsme pokračovat. Míčové hry, atletika, gymnastika, prostě všechno. Kantoři byli osvícení a bylo to fajn. Hodně absolventů se dostalo ve sportu na špičku." - "Říkala jste, že do Sokola jste pak začala znovu chodit kolem roku 1963." - „To ještě nebyl Sokol. To bylo ZRTV – základní tělesná výchova, a ta patřila pod ČSTV. Ale bylo to v té vinohradské tělocvičně. Tu tělocvičnu provozovalo ČKD, tak to bylo ČKD Stalingrad a pak to nějakými přesuny zase spadalo pod Bohemians. Takže jsme byli pod Bohemians jako ZRTV až do roku 1989.“