Miloš Petera

„Byl jsem předvolán, co tím zamýšlím, tím, co chci vystavit v Orlické galerii v Rychnově. Měl jsem se dostavit na krajské byro. Tak jsem se dostavil, ale vypadal jsem silně provokativně, protože jsem chodil ustrojený celý v černém, což je dnes móda, ale tehdy nebyla, v letech šedesát tři čtyři. K tomu jsem nosil anglický černý deštník a černý plnovous, to bylo špatně tenkrát. Takto jsem se dostavil na vrátnici byra, kde byl nějaký milicionář, a ten si mě dlouhou dobu podezřívavě prohlížel, co chci. Já jsem říkal, že jsem pozván k soudruhu Šilutkovi, on říkal: ‚Tak čekej, soudruhu, zeptám se.‘ Vytočil to a zavolal nahoru a tam se ozvalo, že není čas, že musím počkat, až budu přijat. Milicionář mě z vrátnice vykázal, protože jsem se svým zjevem vůbec nehodil, říkal, ať si jdu sednout do parku. Tak jsem si sedl do parku a jim se to zas nelíbilo, že je to provokace, že sedím v růžích s černým deštníkem, celý v černém před byrem. To byla také hrůza, po nějaké době si mě zavolali dovnitř a on měl před sebou ty fotografie a to byly ty mé propálené pelesti a požadované věci, strukturální písky a dřevíčka a podobné věci. On nad tím byl nešťastný a říkal: ‚Soudruhu, proč mi to děláš? Co to je?! Co tomu řekne pracující třída? To je hrůza!‘“

„A teď jsme potřebovali zpěváka. Ale kdopak tenkrát uměl do swingu anglické texty? Tak jsme vyhlásili jakýsi konkurz a dlouho nic a najednou přišla krásná holka, slámové vlasy do půl zad. A ona tam vyšila ty anglické texty a zpívala úplně fantasticky. Brali jsme ji hned, samozřejmě. Byla to Evička Bojanovská, která tehdy chodila v Brně tuším na obchodní akademii a k nám byla angažovaná jako zpěvačka a byla to pozdější Eva Pilarová. My jsme měli zkoušky naší kapely každou středu odpoledne v mezinárodním varieté Rozmarýn, tuším, že je tam dodnes. Neměli jsme to přímo v sále, ale nahoře v kancelářích, kde byly boxy, tam jsme měli nahrávky. A tak jsme zkoušeli a po nějakém čase tam přišel takový nenápadný pán na naši zkoušku. A to my jsme hráli takové hity, jako bylo O Cangaceiro s těmi rumba koulemi nebo Třešňový květ s tím trubkovým sólem, ještě se to teď někdy hraje. A ten nenápadný pán tam vzadu v té tmě postával a poslouchal nás a sebral nám Evičku! Byl to Erik Knirsch, šéfdirigent Českého rozhlasu v Brně, a Evička začala svou kariéru.“

„Nahoře v Sochorově kolonii bydlela rodina Netíkova. Jejich syn Václav Netík v roce 1939 utekl přes Polsko do zahraničí, a jak to tenkrát chodilo, složitou cestou se dostal až do Anglie, stal se pilotem RAF a lítal v bombardéru Wellington jako člen posádky bombardovat německá města. Při jednom náletu na Essen byl sestřelen a zahynul, bylo mu dvacet tři nebo dvacet čtyři let. Má to vazbu, byla to rodina vlastenců a jeho tatínek, když už věděl, že jeho syn v roce čtyřicet jedna nebo dva zemřel při tom bojovém letu, právě ten tatínek byl v partě, která šla dobývat ty hitlerjugenďáky na tom 5. květnu. Nějak se dostávali zezadu do budovy, ale ti fanatikové na to přišli, že tam na ně někdo zezadu leze, a pan Netík dostal dávku přes nohy samopalem nebo kulometem, prostě byl zraněný. Já jsem koukal štěrbinou zacloněných oken, maminka říkala, že se během revoluce musí zatáhnout závěsy, aby nebylo vidět do bytu, a viděl jsem, že vzadu na druhé straně silnice jdou dva muži, kteří mají bílé pásky s červeným křížem. Nesli nosítka, který byly přikrytý bílým prostěradlem, a na prostěradle byly velké krvavé fleky. To byl právě ten pan Netík, otec toho syna, který byl sestřelený nad tím Německem.“

„Byla válka a kolem vojáci wehrmachtu, SS, Hitlerjugend, to se tam vše kolem mě pohybovalo v té době. Moje první kreslířské pokusy v náčrtníkách byly odznaky zbraní wehrmachtu a já už měl skoro všechny kromě jednoho, a to sice Luftwaffe. A tak jsem byl z toho nešťastný, že tu Luftwaffe nemám, a zrovna jsem šel s maminkou do kina. Tam v hale toho kina stál německý poručík Luftwaffe, já jsem se mamince vytrhl z ruky a šel jsem se zblízka dívat na opasek toho poručíka. Před ostatními Čechy to byl šílený trapas, že se české dítě utrhlo k německému důstojníkovi, takže maminka mě popadla, strhla mě za ruku zpátky. Německý důstojník se ovšem ohradil, že když má české dítě zájem o německého vojáka, tak ho od něj nemá takhle odtrhávat.“