vojín Jaroslav Peterka

„Dobře, a teď mi řekněte, stalo se ještě ve Vaší obci něco jiného v souvislosti s banderovci?“ „No, co se jako takhle dopodrobna, no, byla tam vesnice, právě ta vesnice Koryta, a my jsme jako patřili spíš tahle Falkovščina, Krásilno, Češi no, ale voni, jak to zcelovali, tak nás, tak jsme si nechali jako už napsat ty Koryta, to byla ukrajinská vesnice. Von tam byl ten pravoslavnej, to si vzpomínám, to bylo pravždycky, že byl tam ten farář, ten báťuška, ten pravoslavnej, ukrajinskej. A von měl už i větší dcery, už na vdávání. No, tak se stalo, že tam někdo ty banderovci vyzradil těm ruským enkávédé, ty, co byli ty Rusáci. Tak za to banderovci pověsili tomu farářovi před vokno, a ještě ty dva, jako, měli každej zaseknutou sekyru v zádech a dole napsáno bylo: Takhle těm udavačům všechným se stane, vodděláme je všechny.“ „A co s tím měl společnýho ten farář?“ „Von s tím neměl nic společnýho, ale takovou výstrahu do tej vesnice.“

„Se to taky, to si vzpomínám, ještě jako kluk, voni jako, najednou ráno vstáváme a koukáme... A voni, těch vojáků německejch na koních, jeli na vesnici. No a to jako už jsme dostali strach. Jenže to byli banderovci převlečený za Němci, voni když zabili Němce, tak hned si uniformu vzali německou na sebe. Tak jsme utíkali jako do pole, protože les byl kousek dál a vobilí už bylo, byly žně, velký. A my jsme to hnali do obilí, aby nás nechytli, protože jsme si říkali, oni nás pobijou. Jenže voni na koních viděli do vobilí, kde jsme, to taky byly nápady. No a co seš, Čech, nebo Polák, takle ti banderovci. Povídám: ,No Čech.‘ ,Tak běž domů, co utíkáš, my chytáme Poláky.‘ Vraždili Poláky...“

„Dobře, pak přišel tedy rok 1941, došlo k německé okupaci. Jak vzpomínáte na ten červen, když přišli Němci na Volyň? Viděl jste nějaké německé vojáky u Vás přímo v obci nebo...?“ „No, tak to jsme viděli, voni přece tam projížděli hlavní silnicí, to bylo asi takovejch osm kilometrů, tak Němci projížděli. Ale to bylo zasejc tak, že ty banderovci je třeba zastavovali, když takhle samotný auto německý jelo, a voni měli ty vobleky německý. Tady třeba zabili toho německýho ňákýho důstojníka a vzali si ten voblek a zastavovali. Takže ti Němci zastavili, to bylo slyšet, a nařídili do lesa ject. Tam je pozabíjeli, zas získali uniformy na sebe, no a takhle. No a tady se stalo, že voni jak ten Malín vypálili, tak slibovali, že přijedou na nás, protože banderovci říkali, Němcům nic, žádný dodávky obilovin, protože kdo poveze do města ňáký vobilí, tak v lese mu to vezmem.“

„Po té německé okupaci, byl jste svědkem nějakých protižidovských opatření, ubližování Židům a tak dále...?“ „No, nařízíno bylo, to si vzpomínám, že kdo bude přechovávat Židi, tak že celou rodinu vyzabíjejí, celou rodinu zlikvidujou. Jenže tam byli Židi, který... známí přijížděli, třeba na trhy, takhle do vesnic něco nakoupit, vajíčka, drůbež, to takhle, tak to byli známí Židi. A voni i platili, měli, některý zámožný, zlato, ale každý se bál, protože ty banderovci po nich také šli, takže to bylo riziko takový. A voni takhle ty Žiďáci, si vzpomínám, takový dva kluci tam židovský chodili a v noci přišli, a když byli tam jako, jsme kolikrát měli kamna, brambory, nebo co takhle vod jídla, tak přišli a poprosili, najedli se, a hned pryč. Protože my jsme se báli taky, že když by je tam zastali, tak nás taky vymlátěj Němci.“ „A vy jste je znali, ty dva kluky?“ „No, to jsme jako znali, tak se najedli a šli.“ „A jako myslím, jestli jste je znali před válkou.“ „No, před válkou jsme je znali od Poláků.“ „Odkud jste je znali?“ „No, oni chodili kšeftovat z města na vesnici.“ „A víte, kde potom žili, když se skrývali?“ „No, něco bylo slyšet, že vopravdu, že se zachránili a pak vodjeli do... k Židům.“ „Do Izraele.“ „Do Izraele.“ „A řekněte mi, kde se schovávali...“ „Voni většinou se schovávali ve stodole. Tam byla sláma, seno, a tak tam voni vydrželi přes ten den schovaný. Jak se setmělo, tak šli někde jídlo hledat.“