„Rozoráváme meze, to byla velká ‚hurá, sláva‘. Začaly fungovat Slušovice. To bylo výstavní družstvo, kde byl ten předseda tady na to a kde dostali veškerý podmínky teda pro to, veškerou podporu tady pro to. A chtěli, aby to bylo všude, ať už jsou podmínky, nebo nejsou podmínky. Všude aby byla družstva. Aby to bylo jednotný. No tak chodili zvlášť. Protože místní funkcionáři neměli na to ty vědomosti, jak někoho přesvědčovat. To měli takový zvláštní jako komisaře. Chodili sem z Brna. Ti byli vyškoleni. Navštěvovali jednotlivé ty zemědělce tady, kde si je dali svolat, tady jsme seděli u toho. A tady nás přesvědčovali, jak to bude všecko. Když budete sami, budete mít velký dodávky. Bude se vám to těžko dělat. Dívejte se, tam Slušovice, družstvo, budete všechno společně, budete se mít výborně. Stroje budou dělat tady a bude to všechno výborný tady. Jenomže ono to nebylo tak jednoduchý. Každý tady měl kousek toho svýho pola a byl skutečně zvyklý hospodařit tady na tom. A teď vás přesvědčovali, abychom to dali dohromady. No tak dáme dohromady. Trvalo to rok, nevím, jestli to byl sedmapadesátý, nebo osmapadesátý rok. Ale přece jenom potom ty sedláky začali… byl prostě takový nátlak. Prostě to bylo… každej už se strachem prostě tady na to... vyhrožovali. A všelijaký ty možný možnosti. No a ti lidi přeci jenom starší už tady taky začali váhat, začali být nejistí, začali tady toto. A teď ti první, co tam byli, ti družstevníci, ti prakticky neměli nic, ale přihlásili se jako do družstva, jakože budou družstevníci a že už budou tady taky a že už budou dělat u tohoto (pozn. aut.: v družstvu). A teď ti sedláci čekali jeden na druhýho, kdo to podepíše. Vždycky donesli tady toto podepsat… tady, že založíte družstvo. A tak začali tady taky, otec taky… jsme tady seděli a váhal tady na to, bylo to skutečně tedy na to… Potom už to začalo, někdo… kde ty tlaky byly velký skutečně, potom toho, ale nepamatuju si přesně, i vzali a odvezli do Brna, nevím, jestli to byl… nebo kdo to byl… to byly teda skutečně, tam už o něco šlo, to nebylo jednoduchý. Jeden po druhým, obyčejně, i když s těžkým srdcem… vidím otce, jak se mu ruka třepala a… ‚podepsat družstvu!‘… to je, jak kdyby podepsal rozsudek smrti.“