Jaroslav Petr

„Když se bombardovalo, třeba v těch Junkersových závodech byly i ve dne nálety. My jsme do krytu nesměli. My jsme z lágru běželi třeba podél letiště v dřevákách, to jsme měli v létě, v zimě na nohou, do řídkého borového lesíka a tam jsme čekali, až nálet skončí. Páč nás bylo deset, my jsme měli jenom mistra Němce, který si nás ráno u auta vyzvedl a zase v šest hodin večer nás tam vrátil. A nad námi otvíraly letouny pumovnice. Ale věděli jsme, že padající bomba má parabolickou dráhu a že běžíme proti nalétajícím letadlům, takže to bude vybuchovat za našimi zády. Přesto jsme se ocitli v situaci, kdy člověk měl dojem, že se smrti drží za ruku.“

„Kopecký byl popraven 8. října 1943 po odsouzení lidovým soudem v Drážďanech. Ale říkám, že mu pod sekeru pomohl jeho strýc. Já jsem čekal na svůj výslech na chodbě a byly otevřené dveře do kanceláře velitele věznice Körbra a bratři Aschenbrennerové tam vyslýchali právě Olivu, strýce Jarka Kopeckého. A ten Oliva tam podle mého názoru žvanil takové nesmysly. Všechno sváděl na svého synovce Jarka. Že tam dělal já nevím co v tom Svojanově. Nejenom letáky že dodával, ale já nevím, co všechno měl ještě organizovat. Já jsem si v duchu říkal: Mít tak tu možnost, tak tam skočím a toho chlapa uškrtím, protože mně bylo jasný, že ty výpovědi pana Olivy nepovedou k ničemu dobrému.“

„Jinak my jsme se na gymplu snažili nějak žít, řekl bych trochu odbojovým duchem. Protože 1. září 1939 přijelo před osmou hodinou ke gymnáziu gestapo. Odešli do budovy a za chvilku odváželi s sebou tehdejšího ředitele profesora Jirkovského. Odvezli ho a Jirkovský se vrátil až po válce z Buchenwaldu. Byl zatčen jako jeden z rukojmích. My jsme tehdy měli školníka nějakýho pana Vaňka. To byl ruskej legionář. A ten nás nepustil do budovy dřív, ať se venku dělo cokoliv. Ať mrzlo, nebo lilo. Jedině úderem sedm pětačtyřicet boudu otevřel. Jinak jsme venku mrzli a mokli. Takže jsme všichni zažili, jak Jirkovského gestapo odváží, a samozřejmě to zanechalo nesmazatelné stopy v našem životě.“

„Když 7. března 1945 bombardovali zvečera Dessau, kdy už nás potom ani nevodili do toho tunelu, který byl sestavený z betonových desek a chránil jen proti střepinám, tak to bylo noc co noc. Bachaři nás zase museli vyhnat z baráku, zahnat do toho krytu a zase zpátky. Tak potom nás už nechali. Přišel nálet a my byli zamčení v barákách. A když se nám podařilo z těch hořících baráků dostat, protože ta druhá vlna bombardování shodila tisíce zápalných bomb, jeden svazek těch bomb se rozprskl nad prostorem našeho nádraží. To byly takhle dlouhé, asi šestihranné, na konci ocelové, takové patky to mělo, a jak to narazilo, tak to okamžitě vzplálo. Já mám dojem, že to byl nějaký hliník s hořčíkem nebo co to muselo být, protože to roztavilo i železo. Mně zrovna před postelí vybuchl jeden ten zápalnej kus a začalo to hořet. Samozřejmě v té cimře, co jsme spali. Chlapi šli vyrážet dveře, které byly zamčené. Pak se jim to podařilo prorazit za tu cenu, že Běhounek měl naražený žebra, protože byl chudák první a o něj se opírali všichni. A jiná skupina nosila písek před mou postel a hasili to pískem. A já jsem roztrhl židličku a vytloukal jsem okno. To sklo, abychom měli vzduch a neudusili se, protože venku byly ještě okenice. Těma spárama okenic jsme viděli, jak hoří město a náš tábor taky. Bachaři utekli a nechali nás v tom. Řada z kamarádů uhořela. My jsme tenkrát vyrvali ukotvení drátěného pletiva ze země i druhý plot. Podlezli jsme z toho ohně hořících baráků a tam jsme viděli, že za tím kusem zoraného pole hoří první vilová čtvrť Alten. Slyšel jsem tam nějaký ženský kvílení. Tak tam běžím v těch dřevákách a stála tam ženská a lamentovala, že má v tom hořícím domě děti. Tak já jsem na nic jiného nemyslel než jim pomoct. Tak jsem tam do baráku šel a děti jsem jí vynesl z ložnice.“

„Když potom došlo k příchodu sovětských vojsk, tak na jedné poradě ředitelů gymnázií po skončení školního roku jsem pronesl přednášku o výchově mladé generace za nové situace. V této přednášce jsem řekl, co si myslím, a věděl jsem předem, že mi to zláme vaz. Řekl jsem v té přednášce, že Gottwald zradil svůj program národní a demokratické revoluce a že se přiklonil k naprosto jinému pojetí socialismu a že socialistická politika není nic jiného než herbartismus natřený na rudo. Herbart byl známý německý teoretik pedagogiky. Myslím, že jsem tam toho řekl ještě víc. Že lásku k něčemu nelze nikomu vnutit. To se nedá. A že jsme jinak vítali Rusy v roce 1945 a jinak v roce 1968. Zkrátka a dobře, krajský pedagogický ústav tenhleten referát rozmnožil, nějak se jim to líbilo a rozeslali to po všech gymnáziích. Tak samozřejmě to mně ještě potom po té takzvané prověrce velmi přitížilo. Ze školy jsem musel odejít.“