Václav Petr

„Za války jsme se odstěhovali do Srbska, kde jsme měli zděnou chatu. Měla sklep i první patro, malá chata, deset krát deset metrů. Vedle byla taková super vila. Přijela tam německá organizace a Němci to Srbsko u Berouna ovládli. Zřejmě tam chtěli těžit, jsou tam dva lomy. Část posádky zůstala s veliteli, kteří se ubytovali na takovém zámečku, je u závor, když se jede Srbskem z Tetína dolů. Podle frček, které měli na rameni, bylo vidět, že ti s větším počtem frček byli ve vile a chaty obsadili ti, kteří jich měli méně. My jsme bydleli ve sklepě, oni nad námi. Zajímavé je, že jak bylo vše, co Němci dělali, špatné, tak ti, kteří tam dva tři roky bydleli, měli děti a byli to celkem normální lidi. Kdyby asi někdo písknul, vzali by pušku a šli nás zastřelit, ale jinak se nechovali jako vládci Evropy. Takže to prošlo, ten náš pobyt.“

„Když jsem tam přišel, byla to moderní elektrárna. Ale špatná zpráva pro obyvatelstvo okolo byla pokaždé, když jsme přijali dodávku uhlí a roztopili kotle. Tak vůbec nebylo vidět. Je tam takový kopec, Farkáň, je vidět ze silnice. Baráky na něm v kouři od nás vůbec nebyly vidět. Když jsme šli do práce, ženské na nás hulákaly z oken, že nemůžou ani větrat. Pak se musel změnit dodavatel uhlí, opravdu to byla ostuda, když ten kouř vanul zrovna ve směru od kolejí na Farkáň. Ti lidé si tam tehdy užili.“