The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Petráková (* 1925)

• narozena 27. dubna 1925 v Libušíně

• v roce 1939 se připojila k libušínským skautům

• v roce 1940 po zákazu Junáka nacisty se oddíl scházel neoficiálně

• zažila hloubkové nálety a perzekuci německých civilistů v Libušíně v roce 1945

• byla učitelkou ruštiny a hudební výchovy na základní škole v Libušíně, Smečně, Motyčíně, Praze a Kladně

Marta Petráková se narodila 27. dubna 1925 v Libušíně, kde prožila celou válku. Byla hudebně nadaná a toužila vystudovat konzervatoř, což se jí však nesplnilo, protože tatínek si to nepřál. Absolvovala tedy pedagogiku a učila ruštinu a hudební výchovu.

Ve svých vzpomínkách se věnuje především libušínskému skautingu.

Skauting v Libušíně

Počátky libušínského skautování sahají do roku 1934. V té době se scházela první skupina místních kluků – ministrantů z kostela sv. Prokopa. Mezi nimi byl i Vladimír Jager, zvaný Akela, který se ještě jako neplnoletý účastnil lesní školy. Právě díky němu ostatní chlapci objevili kouzlo skautingu.

V roce 1938 dosáhl Akela plnoletosti a mohl oficiálně založit chlapecký oddíl. Později se k chlapcům přidávala také děvčata. Marta Petráková začala oddíl navštěvovat ve školním roce 1939/1940. Společně s chlapci se scházeli na tzv. Janovce, kde měli klubovnu z kůlny. V té době ještě neměli vedoucí-ženu, a oddíl tedy vedl Akela. Později se dívek ujala jeho žena.

V roce 1940 nacisté skauting pod hlavičkou Junáka zakázali, mládež se však scházela dál jako turistický oddíl. Neměli stejnokroje ani žádné zjevné atributy Junáka.

Marta Petráková, které nikdo neřekl jinak než skautskou přezdívkou Rita, vzpomíná, že na úvod každého setkání míval Akela slovo, v němž zdůrazňoval potřebu vlastenectví, hrdosti, dobrého skutku každý den a pomoci jeden druhému. Každý týden skauti také dostali nové heslo, které se v týdnu snažili naplňovat.

Pamětnice si vybavuje, že tehdy se mladí bavili úplně jinak než dnes. Nejraději mívala táboráky, u kterých vymýšleli různé hry a hodně se zpívalo. Intenzivně sportovali, takže spát chodívali unavení. Ani je nenapadlo bavit se například u alkoholu nebo chodit do hospod, tak jak to pamětnice vidí dnes.

Válka plná strachu

Válku prožívala ve strachu a nouzi. V Libušíně po nocích zatýkalo gestapo a odváželo lidi neznámo kam. Všudypřítomná nejistota jí občas nedávala spát. Každý přestupek či prořeknutí nacisté tvrdě trestali. Svou nepohyblivou maminku, která měla úraz páteře, nosila na zádech do sklepa, když hrozily útoky hloubkových letadel, která ostřelovala strategické cíle. Vzpomíná na prchající Němce, kteří na konci války přicházeli od Slaného. Ze strachu z rudoarmějců si brali české občany jako živé štíty na své tanky a vozy. Pamatuje si také na založení poválečného akčního výboru v Libušíně, jenž sebral několik německých civilistů, kteří přišli ze Slaného, a pod libušínským uhelným dolem Schöller, takzvanou „Šelerkou“, je postříleli a nechali zasypat haldou. Vzpomíná, že někteří lidé s tím nesouhlasili, protože šlo o chudáky, kteří vůbec nemuseli být nacisté a jen se snažili dostat se do Německa. Ti, kteří válku zavinili, byli už dávno pryč.

Učitelka hudby

Po válce už se Marta Petráková ke skautingu nevrátila, protože dospěla a většinu času trávila v Praze na pedagogické škole. Učit začínala v Libušíně, poté v Motyčíně a v roce 1954 se s manželem usadila v Praze, kde dostali svůj první byt. Poté se stěhovali ještě třikrát: do Brna, Příbrami a nakonec zpět poblíž svého rodiště, do Kladna. Zde už učila druhou generaci, tedy potomky dětí, které jako elévka začínala učit po válce.