The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Petrášová (* 1926)

• narodila se 10. dubna 1926 v Českém Krumlově rodičům Kateřině a Josefu Kovářovým

• maminka vařila na faře a tatínek pracoval v papírně, měla o tři roky staršího bratra Josefa

• žili v bytě s babičkou Růženou z maminčiny strany, která se starala o domácnost

• na sv. Václava, 28. září 1938, odjeli z Českého Krumlova do Českých Budějovic vlakem, na který už stříleli Němci

• v Českých Budějovicích našli byt v Nové ulici, pamětnice chodila do školy, kterou musela ukončit ve 4. ročníku měšťanky, protože školu zabrali Němci

• šla do učení do místního salonu Modes Robes Anny Petržílkové

• v 17 letech se seznámila s kamarádem bratra, vojákem vládního vojska, za kterého se vdala den před narozením dcery, v květnu 1944

• po válce se ji v Českých Budějovicích v parku pokusili znásilnit dva ruští vojáci, odjela proto k manželovým rodičům do Zubčic u Velešína, kde bylo ubytováno šest amerických vojáků

• po válce se přestěhovala do Týna u Sokolova, kde se její manžel jako voják stal předsedou národního výboru

• později byl manžel přeložen do Liberce, kde rodina našla nový domov

• věnovala se šití v domácnosti a vychovávala dceru Růženu a syna Bohumila

• v roce 1971 ovdověla a znovu se neprovdala

• v roce 2022 žila v Liberci v Domě seniorů ve čtvrti Františkov

Rodačka z Českého Krumlova si pamatuje, jak v něm žili vedle sebe Češi a Němci. Až do konce září 1938, kdy Češi z města prchali, protože na základě Mnichovské dohody připadlo Německé říši. Její rodina utekla již 28. září. „Jeli jsme vlakem do Českých Budějovic a už na nás Němci stříleli,“ vzpomíná Růžena Petrášová.

Válku pak prožila v Českých Budějovicích, kde se vyučila švadlenou, zamilovala se do vojáka vládního vojska Protektorátu Čechy a Morava, vdala se a porodila dceru. Po válce se ji v parku pokusili znásilnit ruští vojáci. „V rozhlase a tlampači hlásili, aby ženy a dívky nechodily ven. Sousedku naproti v domě znásilnili,“ vzpomíná pamětnice, kterou před ruskými vojáky zachránil kolemjdoucí starší pár.

V Budějovicích se už bála, a tak odjela hned druhý den s dcerkou k rodičům manžela, kteří žili v Zubčicích u Velešína. Ve stodole ubytovali šest amerických vojáků, kteří Zubčice i Velešín osvobodili, ale těch se pamětnice bát nemusela. Chovali se slušně a místní dívky k sexu nenutili. Mnohé z nich se však s nimi pomilovaly rády ze své vůle. „Pak se ve vesnici narodilo deset černoušků,“ směje se při vzpomínce pamětnice.

Po válce se s manželem, který zůstal v armádě, přestěhovala nejdříve do Týna u Sokolova a později do Liberce, kde žije dodnes. 

V Českém Krumlově se mluvilo česky a německy

Narodila se 10. dubna 1926 v Českém Krumlově rodičům Kateřině a Josefu Kovářovým. Měla o tři roky staršího bratra Josefa a s rodiči a babičkou z matčiny strany žili v dvojpokojovém bytě v ulici Tavírna č. 24. „Měli jsme se moc dobře. Oba rodiče pracovali a babička měla velký důchod. Za to, že jsme se měli tak dobře, se babička modlila k Pánu Bohu,“ říká pamětnice.

Jejich sousedi Neubauerovi se prý tak dobře neměli. „Dávali jsme jim zbytky jídla, které jsme nesnědli, protože byli chudí. Ona byla Češka a manžel byl Němec a byl na ni zlý. Babička říkala, že ji Pán Bůh potrestal za to, že si vzala Němce.“

V době jejího dětství žilo v Českém Krumlově třikrát více Němců než Čechů. Podle sčítání z roku 1930 měl Krumlov 48 518 obyvatel, z toho 72,5 % Němců a 27,5 % Čechů. Pamětnice si pamatuje, že se ve městě běžně mluvilo česky i německy. Sama se německy naučila brzy od své maminky Kateřiny, které se říkalo Katy a která jako mnoho obyvatel jižních Čech odjela v mládí pracovat do Vídně. Pro Jihočechy byla rakouská města Linec či Vídeň lépe dopravně přístupná než Praha.

„Maminka měla ve Vídni bratra, který tam pracoval jako krejčí. Bydlela u něj a hlídala děti u panstva. Její tatínek si ale přál, aby se vrátila domů, protože zapomínala česky. Od maminky jsem se pak brzy naučila německy i já,“ vysvětluje pamětnice.

Chodila do české školy, kterou nechala v Krumlově po vzniku Československa vybudovat česká menšina. Položení jejího základního kamene se stalo velkou národní slavností. Pozemek pro stavbu v městské části Špičák zakoupilo ministerstvo školství od šlechtického rodu Schwarzenbergů. Školu krumlovští Češi slavnostně otevřeli v roce 1929 a pojmenovali podle prezidenta T. G. Masaryka.

Babička v modlitbách děkovala za to, že se jako rodina měli dobře

Maminka pamětnice vařila na faře a tatínek Josef Kovář pracoval ve Spirově papírně, která v době první republiky patřila mezi nejmodernější a největší podnik svého druhu ve střední Evropě. Založil ji Ignác Spiro, který pocházel z chudé českokrumlovské židovské rodiny. Českokrumlovskou papírnu časem rozšířil o provoz v sousedním Větřním.

Böhmisch Krummauer Maschinenpapierfabriken Ignaz Spiro & Söhne AG, jak zněla německá verze oficiálního označení firmy, vyráběla v prvé řadě novinový papír, ale i jiné papírenské produkty, a tatínek pamětnice patřil mezi 1 900 jejích zaměstnanců. „Tatínek barvil papír, což bylo umění. Chtěli ho poslat do Anglie, ale tatínek to odmítl, protože bychom s sebou nemohli vzít babičku,“ vypráví pamětnice. Dodává, že původně se tatínek učil ševcem u strýce, ale nešlo mu to, a tak šel raději dělat něco jiného.

Hlavou jejich rodiny byla babička Růžena Bejčková. Vedla domácnost, vařila a svého zetě měla velmi ráda. Každý den mu servírovala jídlo s masem, což bylo prý v té době výjimečné. Chtěla tak zetě odměnit za jeho pracovitost. Ve svém volném čase totiž ještě brousil lidem pily.

Na sv. Václava roku 1938 utekli do Budějovic

Spokojený život rodiny skončil na konci září 1938, kdy na základě Mnichovské dohody začali nacističtí ozbrojenci obsazovat Český Krumlov. Již 30. září zaútočili na městský úřad a napadali Čechy, tedy ještě před 10. říjnem, který byl oficiálním datem, kdy měla Československá republika podstoupit pohraniční oblasti Německé říši. Rodina pamětnice z Českého Krumlova odjela ještě předtím, město opustili 28. září, protože je včas varovali sousedé, kteří pracovali u státní policie.

„Na svatého Václava, 28. září, jsme utíkali z Krumlova. Dali jsme věci do pytlů, i peřiny, které nám dali sousedi na vůz. My jsme šli na vlak, na který už stříleli po cestě Němci. Když jsme přijeli do Českých Budějovic, tak bylo na nádraží tolik národa,“ vzpomíná pamětnice.

Lidí prchajících ze zabíraných oblastí do Českých Budějovic byly tisíce. Noviny Jihočech na začátku října 1938 vyzývaly obyvatele Českých Budějovic, aby pomáhali hraničářům, jak obyvatele pohraničí nazývaly. „Apelujeme na všechna lidská dobrá srdce, aby své pomoci těmto obětem nacistických vášní neodpírali. Pomozte každý, kde a jak můžete, jak je to ve vašich silách. Hraničářům se vždy dávalo hodně slibů. Teď je doba, aby se tyto sliby plnily.“

Rodina pamětnice hledala útočiště u sestry babičky, která ale neměla dost místa, aby je dlouhodobě ubytovala. „Maminka běhala celý den po městě, až sehnala byt v Nové ulici číslo 1. Tam jsme pak žili celou válku,“ říká pamětnice, která v Českých Budějovicích pokračovala ve studiu, ale pouze do roku 1940, kdy ve 4. ročníku měšťanky budovu školy zabrala německá armáda pro své potřeby.

V sedmnácti se zamilovala do vojáka

Ráda šila, a tak šla do učení do místního salonu Modes Robes Anny Petržílkové, kam se ovšem dostala jen díky přímluvě strýce krejčího. Vedoucí salonu totiž dávala přednost dívkám z vesnice, které jí nosily v době války nedostatkové potraviny – vajíčka, mléko, zeleninu a ovoce, případně maso. Šití jí šlo, a navíc si ji oblíbily zákaznice, pro které často stála modelem.

„Moje šití přitom stálo, ale já jsem to dohnala, byla jsem rychlá. Zákaznice mi sahaly na vlasy a říkaly: ‘Interesante.’ Byla jsem totiž zrzek, z čehož byla moje maminka nešťastná, protože v rodině jinak byli všichni černí. Sbírala proto u zámku listy kaštanů a v nich mi myla vlasy. Maminka si vždycky uměla poradit. Měla jsem vlasy vždycky hezky učesané, protože u nás v domě bylo kadeřnictví a maminka kadeřnicím v poledne ohřívala obědy a nechala je u nás najíst,“ vypráví pamětnice.

Krejčím byl i její bratr Josef, který ovšem v době války šil v Německu jako totálně nasazený. Domů do Budějovic to ale neměl daleko, a když jednou přijel na návštěvu, tak přivedl domů kamaráda Bohumila Petráše, který sloužil u protektorátního vládního vojska. „Líbil se mi, byl to fešák, a já se líbila jemu,“ směje se pamětnice, které bylo 17 let, když se svým budoucím manželem přišla do jiného stavu.

Na svatbu si ale musela kvůli vojenské službě svého milého počkat. Nakonec ji stihli 13. května 1944, pouhý den před narozením dcery Růženy. Rodit začala cestou z nádraží v Českých Budějovicích, kde se s novomanželem rozloučila.

On mířil se svým praporem do severní Itálie, kde měli „vládaři“ hlídat železniční tratě a důležité budovy. Němci se chtěli v protektorátu českých vojáků zbavit, protože jim i přes dohled nedůvěřovali, a navíc chtěli ušetřit své vojáky před útoky italských partyzánů.

Ona pocítila na Lannově třídě vedoucí od nádraží první stahy. „Říkala jsem si, že mě žere v břiše. Tak jsem se vždycky zastavila, dala nohy křížem, když to přestalo, tak jsem zase šla. Přišla jsem domů a maminka mě poslala k porodní bábě. Ta mi řekla, ať jdu domů, hned tam za mnou přišla, řekla mi, ať si lehnu a najednou ze mě vylítla dcera,“ popisuje rychlý porod. Její manžel se vrátil z války až v roce 1946 a svou dceru poprvé viděl až jako dvouletou.

Po válce ji málem v parku znásilnili ruští vojáci

S roční dcerkou Růženou zažila traumatický zážitek v prvních dnech po válce, kdy se ji v parku, kde seděla na lavičce s kočárkem, pokusili znásilnit dva ruští vojáci. Už se na ni sápali, když ji zachránil kolemjdoucí starší manželský pár. „Ten pán měl takovou plátěnou košili s kapsičkou, ze které vytáhl píšťalku a chtěl zapískat. Jenže to by bývalo přišlo to ruské komando a oba ty Rusáky zastřelilo. To jsem nechtěla, tak jsem ho prosila. Jenže oni, jak viděli tu píšťalu, tak mě nechali a utekli.“

Poté, co se její manžel v roce 1946 vrátil k rodině, se přestěhovali do Týna u Sokolova, tedy do pohraničí, obývaného především Němci považovanými za státně nespolehlivé občany. Jako voják se zde ujal funkce předsedy národního výboru. Místní výbory měly za úkol zajistit pořádek a zásobování obyvatelstva, dohlížet na opuštěný majetek a osidlování pohraničí.

Pamětnice mu pomáhala, na starost měla výdej potravinových lístků. Když se od kontroly z Prahy dozvěděla, že jí za jejich zpronevěru nehrozí vězení, vždy dva archy „stopila“. Jeden tajně poslala rodičům, kteří se po válce vrátili do Českého Krumlova, a druhý dala starým německým manželům za pomoc.

„Hlídali syna Bohumila, který se narodil tři roky po Růže. Jedna učitelka se mě ptala, jestli se nebojím, že mi ho otráví, když jsou to Němci. Oni ale byli hodní, synovi říkali Gottlieb, a on se na ně třásl. Sami měli šest dětí, které šly všechny do odsunu, až na jednoho syna. Uměla jsem německy, tak jsem se s nimi domluvila. Děda mi nasekal dříví, paní Hüttlová mi vyprala a vymandlovala, vypleli mi zahradu. Nic za to nechtěli, jen ty lístky. Tak jsem jim je dala, ale vždycky jsem jim řekla, ať chodí nakupovat do Sokolova, že v Týně by to bylo nápadné,“ popisuje pamětnice. Její manžel o potravinových lístcích pro Němce nevěděl.

V Liberci se jí stýskalo po jižních Čechách

Když se situace v pohraničí stabilizovala, byl její manžel přeložený do kasáren v Liberci. „Říkali mi: ‘Tam se vám bude líbit, je tam ZOO.’ Ale mně se v Liberci ze začátku nelíbilo, stýskalo se mi po Budějovicích a Krumlově,“ vzpomíná pamětnice, jejíž bratr zůstal v Českých Budějovicích a rodiče se vrátili do Českého Krumlova.

V Liberci zůstala v domácnosti. „Šila jsem doma načerno, hlavně sukně s rozparkem a blůzy, dříve ženy kalhoty tolik nenosily. Zákaznice mě měly rády, byla jsem rychlá a dodržovala jsem termíny. V kuchyni jsem měla velký stůl, látku jsem si nejdříve vyžehlila, pak nakreslila střih, nastříhala a šila. Byla jsem na to šikovná,“ popisuje. Šitím vydělala víc než manžel.

V roce 1971 ovdověla, její muž zemřel na rakovinu v 50 letech. Jí bylo 45 let a podruhé se už nevdala. Později podlehla rakovině i její dcera Růžena. Když se ohlíží za svým životem, říká, že měla hodné děti a že se celkově měla celý život dobře. Za důležité považuje být pořádný v práci i v soukromí.

V roce 2022 žila Růžena Petrášová v Domě seniorů Františkov v Liberci, kde ji pravidelně navštěvoval syn Bohumil a vnoučata.