Růžena Petrášová

„Druhý den jsem se hned stěhovala k manželovým rodičům na vesnici do Zubčic, nebylo to daleko od Velešína. A tam bylo šest Američanů ubytovaných jako vojáci. 'Ježíšmarjá, Růžo, tady jsou vojáci,' maminka se hrozila – vždyť jsem byla osmnáctiletá mladá holka! Přišli tři, uměli německy, já taky, jinak jsem jim nerozuměla. Přišli do kuchyně, já jsem pomáhala vařit mamince. Rozvázali mi zástěru, tak se mnou laškovali, dcerku nosili, ta se jich držela za vlasy, na ramenou skákali po dvoře, asi měli také děti, ti Američani. Vycházeli jsme dobře a pak tam bylo deset černoušků!“

„Rusáci nestáli za nic. Tenkrát mě chtěli znásilnit na té lavičce, ještěže šli staří manželé, já tam byla s kočárem. Jeden už mě trhal, rozepínal, a ten pán měl kapsičku v košili a chtěl zapískat a ono by přišlo to komando. Oni by s nimi, oni to po městě hlásili tlampači, oni by je byli zastřelili. To jsem zase nechtěla, já ho prosila. To jsem nechtěla vůbec vidět, aby je kvůli mně zastřelili. A oni když to viděli, tak utekli, já byla ráda.“

„28. září na Václava jsme odtamtud odcházeli, protože jako sousedi v Krumlově jsme měli státní policii, a ti na nás dost drželi a říkali, že Krumlov bude zabraný a že až oni utečou, že my máme taky. Jenže tatínek přišel z Německa, tam to bylo zase jiné, byl tam na práci. Tak nás hned zabalil, věci do pytlů, peřiny, měli jsme to všechno připravené. A opravdu, v září na Václava jsme utíkali tedy, my na vlak a státní policie, co s námi bydlela jako sousedi, ti nám to dali na vůz, ty peřiny, bylo to v pytlích připravené, a v Budějovicích nám to složili na nádraží. Tam když jsme přijeli, dodnes jsou v Českých Budějovicích dvě velké haly, jedna nástupní, jedna výstupní, tam bylo tolik národa, válelo se to tam po zemi, každý s ranci.“