Zuzana Petrikova

„No, my jsme vlastně s Lubošem v tý český společnosti hodně vždycky jednali. Voba jsme tancovali českou besedu pár let. Luboš je hodně v českým divadle, už mnohokrát tam vystupoval. A já jsem byla tady v český asociaci. Takže se pořád snažíme. Byly tady český tancovačky a další věc, co se tady hodně dělalo, vod tý doby, co jsem byla malá, tak každý rok byl český bazar. A ten začal s tím, že se sbíraly věci a posílaly do Rakouska do těch lágrů. A začínalo se u Krajinů vždycky ve sklepě, na to si pamatuju, že tam jsme se vždycky setkávali, sbíraly tyhle věci a balilo se to. A potom po šedesátém osmém to byly bazary, kde se prodávalo. Lidi přinesli věci, co nepotřebovali. Hlavně ti noví uprchlíci. Tam se dostalo kuchyňský věci, všechno. To se prodávalo za pár centů. Takže já jsem vod malička dělala na těch bazarech. Ty ještě pořád jsou, ale teď už to nejsou věci na sebe, ale lidi prodávají něco, co vyrábějí. A hlavní věc je, že se vždycky dělají polívky a nějaký jídlo a všelijaký koláče, takže ty lidi se tady můžou sejít a vždycky, to je dvakrát do roka, se lidi na to těšej, že se tam setkaj s lidma, co dlouho neviděli. A taky se tam prodávaj český knihy, což je dobrý, protože každej má hodně knih a neví, co s tím, a tak to tam vždycky přinesou a někdo si to koupí a příští rok to zas přinesou zpátky. Takže takhle si tady ty český knihy rozdávají mezi sebou.“

„No, on v Americe jo, protože von tam učil a vydával knížky. Von je vydával i v angličtině, čili byl známej, ale hlavně z celýho světa mu psali ty jeho bývalí studenti. A von jim vodepisoval strašně rád. Děda znal, co já vím, třináct řečí, von všecko čet v původní řeči. Von čet řecky, italsky, cokoli německy. Já mám několik jeho knížek, do kterých vždycky psal, co tam je špatně. Von do všech knížek něco psal. Ale von pořád čet. Takže myslím, že byl hodně známej i tady. Holt ne tak moc jako v Čechách, ale hlavně ti jeho študenti na něj moc vzpomínali a vobčas vod nich ještě slyšíme, že na něj vzpomínaj. A taky možná je zajímavý, že když děda utíkal z Čech, tak von nechtěl vodejít, ale přišli za ním, že druhý den by šel do vězení. Tak von si vzal jeden malej kufřík a převedli je přes hranice. Přešli pěšky, přes Šumavu a vždycky říkali, jaká to byla hrozná cesta. A babička, která byla v šatičkách a v kramflíkách, přešla přes ty hranice. Zajímavý bylo, že před takovými deseti lety dostal dopis vod jednoho pána, kterej byl syn toho, co je převed přes ty hranice. A von vydával vo tom knížku. Je tam celá jedna kapitola, jak převed babičku a dědu přes ty hranice. Je to moc zajímavý, co tyhle lidi udělali, aby zachránili jiné, protože přece jen jejich život byl taky v nebezpečí. Děda vždycky říkal: ‚No, nechal jsem tam všecko.‘ Protože všecky jeho knihy a celej barák tam vlastně nechal, ale říkal, že byl rád, že hlavně, že měl život, že moh tady bejt s dětma, vnoučatama, a že sice jeden život skončil, ale jinej život začal.“