Zuzana Petrikova

„Teď bych se soustředila na dědu, tedy: doktor Josef Macek. On byl známej v Čechách na univerzitě, byl i ve vládě a znal se dobře s Masarykem i s Čapkem. Po válce, když musel odejít, tak vodjeli do Pittsburghu a tam učil na univerzitě. Tam se setkávali hodně s Alicí Masarykovou, i jinýma Čechama, a babička o tom napsala vo tých všech jejich známostí. Každý léto na dva měsíce jeli vlakem přes celou Ameriku a byli vždycky u nás. To si pamatuju, to jsou moje první vzpomínky na dědy, protože on vždycky ráno brzy vstával a já jsem za ním přišla a von mně ráno povídal pohádky. To trvalo celý léta. Každý ráno byly tyhle pohádky, a když už jsem byla ve škole, tak jsem si uvědomila, že ty pohádky, co mně říkal, byly celá Illias a Odyssea. Ale to jsem v tý době nevěděla. Já jsem si myslela, že si ty pohádky vymejšlí. Děda teda pořád něco psal, někomu psal. Měl hodně korespondence a každej den chodil dolů dávat na poštu dopis a vždycky jsem s ním chodila. Čili my jsme měli spojení s dědou. A s babičkou zas jsme vždycky zpívaly český písničky. Já si hlavně pamatuju, že když šel dědeček do penze, tak se sem přestěhovali a bydleli nedaleko od nás. Voni každej den chodili dolů k moři a tam seděli a koukali, jak jezdí lodě kolem a vždycky jsem věděla, že vodpoledne tam budou sedět. Často jsem tam za nima šla a vždycky jsem je tam našla. Já mám staršího bratra, kterej se narodil v Praze a potom mám mladší sestru, ta se narodila tady ve Vancouveru. A že byla skoro vo devět let mladší než já, tak jsem se vo ní hodně starala a chodívaly jsme do toho parku, kde babička s dědečkem seděli. Takže vona si hrála na houpačkách a já jsem se bavila s dědou a bábou.“

„No, my jsme vlastně s Lubošem v tý český společnosti hodně vždycky jednali. Voba jsme tancovali českou besedu pár let. Luboš je hodně v českým divadle, už mnohokrát tam vystupoval. A já jsem byla tady v český asociaci. Takže se pořád snažíme. Byly tady český tancovačky a další věc, co se tady hodně dělalo, vod tý doby, co jsem byla malá, tak každý rok byl český bazar. A ten začal s tím, že se sbíraly věci a posílaly do Rakouska do těch lágrů. A začínalo se u Krajinů vždycky ve sklepě, na to si pamatuju, že tam jsme se vždycky setkávali, sbíraly tyhle věci a balilo se to. A potom po šedesátém osmém to byly bazary, kde se prodávalo. Lidi přinesli věci, co nepotřebovali. Hlavně ti noví uprchlíci. Tam se dostalo kuchyňský věci, všechno. To se prodávalo za pár centů. Takže já jsem vod malička dělala na těch bazarech. Ty ještě pořád jsou, ale teď už to nejsou věci na sebe, ale lidi prodávají něco, co vyrábějí. A hlavní věc je, že se vždycky dělají polívky a nějaký jídlo a všelijaký koláče, takže ty lidi se tady můžou sejít a vždycky, to je dvakrát do roka, se lidi na to těšej, že se tam setkaj s lidma, co dlouho neviděli. A taky se tam prodávaj český knihy, což je dobrý, protože každej má hodně knih a neví, co s tím, a tak to tam vždycky přinesou a někdo si to koupí a příští rok to zas přinesou zpátky. Takže takhle si tady ty český knihy rozdávají mezi sebou.“