The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Petrová (* 1931)

• Ludmila Petrová se narodila 20. července 1931 v Lukách nad Jihlavou

• chodila do školky patřící místnímu hraběcímu rodu Widmannů

• byla nejstarší ze čtyř sourozenců

• její otec pracoval jako četník

• na základní školu nastoupila v Bohumíně

• po roce 1938 se rodina musela odstěhovat do Luk nad Jihlavou

• později byl tatínek přeřazen do Černé Hory u Brna, kde pamětnice školu dokončila

• vychodila jednoroční učební kurz v Micmanicích u Znojma

• ve Znojmě navštěvovala odbornou školu pro ženská povolání

• je členkou Sokola

• v roce 1947 se účastnila sokolských středoškolských her v Praze

• po dvou letech se vrátila do Luk, kde měl děda z matčiny strany hospodářství

• v roce 1948 si našla práci v místním pletařském podniku Pleas, tehdy to byly závody Karla Havlíčka Borovského

• začínala jako dělnice, pracovala jako manipulantka, mistrová barvírny, kvalitářka a od roku 1973 jako vedoucí výroby

• od roku 1950 je členkou ochotníků Sokola

• až do roku 2019 s nimi hrála divadlo

• v roce 1962 si s manželem Alešem koupila pozemek v Lukách nad Jihlavou, postavili rodinný domek

• v roce 1968 se jim narodil syn Vlastimil

• v roce 2000 byl v Lukách založen Klub přátel Luk a roku 2004 muzeum, kde pamětnice dodnes vypomáhá

• dnes (2023) žije v Lukách nad Jihlavou

„Protože mi je tolik roků, historii mám dlouhou a příběhů taky hodně,“ říká na úvod svého vyprávění Ludmila Petrová, rozená Řehořová. Narodila se 20. července roku 1931 v Lukách nad Jihlavou. Tam, někdy na začátku 20. století, nechala hraběnka z místního rodu Widmannů postavit školku pro děti. „Byly tam učitelky, sestřičky z řádu svaté Hedviky, které ta paní hraběnka přivedla,“ vzpomíná pamětnice s tím, že provoz školky financovala právě hraběcí rodina. Děti zařízení navštěvovaly od tří do šesti let, než nastoupily do školy. „Hraběnka tam chodila jednou za rok na konec školního roku a po Vánocích a to jsme jí my žáci vždycky líbali ruku. Ona nám dávala nějaký dárek a my jsme jí museli říct básničku, modlitbičku nebo něco takového,“ popisuje pamětnice. Její prababička ve druhé polovině 19. století opustila Luka nad Jihlavou, manžela i dítě, aby se ve Vídni u císařského dvora stala kojnou malého korunního prince Rudolfa z rodu Habsburků.

Začněte balit

Ludmila Petrová byla nejstarší ze čtyř sourozenců, měla ještě tři mladší bratry. „Doma jsme měli docela veselo,“ říká dnes. Do školy začala chodit v Bohumíně, díky čemuž měla mezi spolužáky děti z Polska i Německa.

Když však přišel rok 1938, musela se rodina v důsledku pomnichovského obsazení Sudet odstěhovat, a ve škole tak pamětnice pokračovala v Lukách nad Jihlavou. Tatínek totiž pracoval celý život jako četník a kvůli jeho povolání se rodina často stěhovala. „Jednou večír přišel ze služby a řekl: ‚Začněte balit‘ – přitom mně bylo šest roků, já jsem byla v první třídě, sedm – ‚začněte balit, přistaví se sem nákladní auto‘ – tenkrát takový ty stěhováky moc nebyly – ‚a musíme odsud.‘ Takže do rána se balilo a ráno nastěhovali nábytek do nákladního auta a vezli ho do Nového Bohumína na nádraží. Tam bylo nádraží, tam byl vlak, ve Starém Bohumíně vlak nebyl,“ vypráví Ludmila Petrová. „Byly jsme tři děti, ten čtvrtý se narodil až ve válce. A v tom roce 1939 s námi třemi dětmi jela maminka osobním vlakem a za námi v nákladním vagoně byly věci. Přijeli jsme všichni sem do Luk,“ vzpomíná na cestu.

Každá ženská se musí naučit vařit

Později byl tatínek přeřazen do Černé Hory u Brna, a tak pamětnice navštěvovala školu tam. Když přišel rok 1945 a konec války, absolvovala Ludmila Petrová osm let školní docházky a po tatínkově přeřazení do pohraničí, ke Znojmu, vychodila jednoroční učební kurz v Micmanicích.

Poté ve Znojmě navštěvovala odbornou školu pro ženská povolání, což byla v podstatě rodinná škola, podobně jako za první republiky. „Tatínek totiž řekl, že každá ženská se musí naučit vařit,“ vysvětluje pamětnice.

Psal se rok 1948 a Ludmila Petrová se po dvou letech na škole ve Znojmě vrátila zpátky do Luk nad Jihlavou. „Protože děda, matčin otec, tam byl sám a měl hospodářství,“ vypráví Ludmila Petrová, která si tak našla práci v místním pletařském podniku Pleas, přičemž tenkrát to byly závody Karla Havlíčka Borovského.

Začínala jako dělnice, pracovala jako manipulantka, poté jako mistrová barvírny, po mateřské dovolené jako kvalitářka a od roku 1973 jako vedoucí výroby. Střední školu pro tyto funkce absolvovala v letech 1956 až 1958 v Brně a v letech 1966 až 1969 v Havlíčkově Brodě.

S šeříkem v ruce jsem vítala vojáky osvoboditele

Na konec druhé světové války si nepamatuje tolik, vybavuje si však, že příchod vojáků osvoboditelů tehdy lidé vítali. „Byli jsme ve sklepě… To víte, co se dělalo, báli jsme se,“ pamatuje si na postupující frontu. „Potom sem přijely první tanky a auta s ruskými vojáky. Už kvetl bez, tenkrát tak brzo, stáli jsme tam na městečku a mávali na ně s těmi šeříky,“ popisuje.

Fabrika jako druhé já

Když se Ludmila Petrová vdala, pořídili si v roce 1962 s manželem Alešem pozemek v Lukách nad Jihlavou, kde si postavili rodinný domek. Tam jejich syn Vlastimil vychodil školu a poté nastoupil na čtyřletou školu do nedalekého Helenína. Srpnová okupace v roce 1968 ji zastihla na mateřské dovolené, neboť syn se manželům narodil v červnu téhož roku.

Práce v fabrice, kde prošla několik pozic včetně té nejvyšší, pro ni byla vším. V Pleasu strávila Ludmila Petrová zhruba čtyřicet let, a jak sama říká, fabrika pro ni byla „moje druhé já“. Byla členkou Sokola, v roce 1947 se účastnila sokolských středoškolských her v Praze. V jejím životě hraje důležitou roli také divadlo, kterému se věnuje.

Příliš nevědět, co se děje

Když přišel revoluční rok 1989 a zejména pak listopadové události, které vedly k pádu komunistického režimu, byla s manželem v zahraničí. „V roce 1989 jsme dostali první příslib z banky do západních zemí a jeli jsme na začátku září 1989 autem na deset dní do Rakouska. Tak tam jsem viděla, co už se dělo. Vykládalo se to, ale my jsme to tady tak moc nevěděli,“ vzpomíná Ludmila Petrová. V roce 2023 žila v Lukách nad Jihlavou a byla stále aktivní.