Ludmila Petrová

„No jo, byli jsme ve sklepě a všechno možný. To víte, co se dělalo, tak báli jsme se. Já si pamatuju jenom, že to bylo v sobotu, když byl, to bylo v Praze toho pátého a to tady stál ten vlak a to jsme se také báli všichni. A potom ve středu sem přijely první tanky a auta s ruskými vojáky. To jsme stáli na... kvetl bez už tenkrát brzo, stáli jsme tam na městečku a mávali jsme na ně s těmi šeříky. Pak všichni okolo kostela byli, měli ty vozy a auta a koně a všechno možný.“

„Tatínek byl četník a přišel jednou večír ze služby a řekl: ‚Začněte balit‘ – přitom mně bylo šest roků, já jsem byla v první třídě, sedm – ‚začněte balit, přistaví se sem nákladní auto‘ – tenkrát takový ty stěhováky moc nebyly – ‚a musíme odsud.‘ Takže do rána se balilo a ráno nastěhovali nábytek do toho nákladního auta a vezli to do Nového Bohumína na nádraží. Tam bylo nádraží, tam byl vlak, ve Starém Bohumíně, tam nebyl vlak. A my jsme byly tři děti, ten čtvrtý se narodil potom až ve válce, dýl. A v tom roce 1939 maminka s námi jela osobním vlakem, s námi třemi dětmi, a za námi v nákladním vagoně byly ty věci – a přistěhovali... přijeli jsme sem do Luk a neměli jsme to kam dát, tak u nějakejch Kremráčků vedle, tam bylo pekařství a měli tam volný dvě místnosti, tak nás tam nechali ten nábytek složit. Takovouhle situaci jsme prožili. V tom... já si myslím, že to byl ten rok 1938.“

„Tady někdy na začátku dvacátého století hraběnka nechala postavit školku, které se neříkalo školka, ale kam chodily děti, a tam byly jako zastoupený učitelky sestřičky, které byly v řádu svaté Hedviky. A ty sem ta paní hraběnka přivedla. A financoval ten provoz tý školky, hraběcí rod Widmannů. Hraběnka tam chodila jednou za rok na konec školního roku a po Vánocích, a to jsme jí vždycky líbali ruku a ona nám dávala nějaký dárek a my jsme jí museli jako říct nějakou básničku nebo modlitbičku nebo něco takového. A k tomu vám vokážu tady fotografie, kde ta paní hraběnka sedí mezi těma dětma. Děti tam chodily od třech roků do těch šesti a učily se tam všechno možné.“