„Když to začalo, to byl, tuším, čtvrtek. První bomby spadly na Rožnov. Už byli mrtví hned ten první den. To byla velká střelba. Vedle u sousedů, tam přišli z kopce nad Tylovicemi Rusové a bydleli tam. My jsme měli velkou chalupu, ale sklep, jak to bývalo ve starých valašských domech, byl mimo chalupu. Byl až kus v zahradě, až vedle u sousedů. My jsme měli chalupu u cesty i chlév a dobytek. Maminka se velice bála tam jít. Kráva měla telátko, byla stelná. Tak jsem chodila dojit tu krávu. Chalupa byla rozstřílená, protože byla uprostřed děl, všichni jsme byli usazeni v tom sklepě. A já jsem jednou nesla krajáč toho mléka do sklepa a vedle sousedovy kůlny, co byla u sklepa, padl granát. Všechno se roztříštilo. Já jsem spadla ze schodů do toho sklepa a neslyšela jsem den a noc. Byla jsem hluchá. Potom se mi to vracelo. Když jsem šla na nějaký válečný film a tam něco vybuchlo, tak jsem v kině zase ohluchla.“
„Na to mám vzpomínku, protože jsme bydleli u cesty a byla tam veliká stodola. Do Tylovic přijela kolona s postřelenými koňmi. Byl u nás lazaret pro koně. To bylo hrozné, ty jizvy plné hnisu. Protože jsme měli tu stodolu, tak si v ní ustájil koně velitel. Byl to krásný chlap. Všechny roby byly do něho zblázněné. Byl půl Čech, půl Němec. A ty koně. Jednoho si odvezli, na druhém, krásném bílém, ten důstojník jezdil. Jmenoval se Odin. Byli v té stodole neuvázaní a my se jich báli. Pak se blížilo osvobození a oni museli s koňmi odtáhnout. Myslím, že šli do Hranic. Ten důstojník se s námi přišel rozloučit. Prosil, abychom Němcům odpustili, že se máme držet a ať se máme dobře. To byla taková hezká vzpomínka. Ale bylo strašné se na ty mrtvé koně dívat. No, lidi ať čert vezme. Ale proč mají trpět koně, zvířata?“
„Ještě těsně před osvobozením se staříček, můj děda, vydal na pole, že se schová před válkou, před Němci i Rusy. Došel až tam a tam šla vrchem ruská armáda. Přišel zpátky v noci celý vystrašený, protože se právě tam střílelo. Pak jsme tam chodili po osvobození, na to naše pole. Bylo tam plno nábojů, flint. Kluci tylovští to pobrali. Samozřejmě, že se to nesmělo. Tam bylo vidět, že byly velké boje před Rožnovem mezi Hážovicemi a Ostrým. Tam všude válka byla vidět.“
Ludmila Petřvalská se narodila 20. srpna 1925 v Tylovicích u Rožnova pod Radhoštěm. Její otec Jan Vašek byl správcem rožnovské sokolovny, ve které s ním bydlela. Po obsazení Československa nacistickým Německem byli představitelé Sokola zatčeni, sokolské hnutí zakázáno a její otec přišel o práci. Za války rodina hospodařila v Tylovicích, kde měla malou usedlost. Německá armáda v jejich stodole zřídila útulek pro raněné koně. Při osvobozování Rožnova pod Radhoštěm vedle Ludmily explodoval granát a od té doby měla problémy se sluchem. Od mládí byla členkou souboru valašských tanců. 26. srpna 1945 měla svatbu se svým partnerem z tanečního kroužku Janem Petřvalským. Svatba byla velkou událostí, konala se u příležitosti vysvěcení kostela v rožnovském skanzenu a rovněž šlo o součást oslav osvobození. Jednalo se o představení valašských tradic pro diváky, kterých se do Rožnova sjelo pět tisíc. Poté Ludmila celý život pracovala v textilní továrně Loana. Její muž Jan Petřvalský byl v padesátých letech předsedou místního národního výboru v Tylovicích.
