Alois Peyr

„Můžu říct jeden příběh, kdy jsem měl naplánovanej útěk z chebský věznice. Cvičil jsem a po čase jsem uměl udělat 750 dřepů, víš, co jsou dřepy. Myslel jsem si, že jsem se dostal do kondice. Proto taky já jsem začal nosit brejle. Protože jsem se dozvěděl, že doktor, kterej je v tom chebským vězení, není očař, a že člověk, co potřebuje oční ošetření, musí jít do nemocnice v Chebu. Do normální nemocnice. A tam to vodil ten bachař, kterej byl abnormálně tlustej. Tedy co to znamenalo – že byl nepohyblivej. A to máte odkoukaný, protože nemáte nic jinýho na práci než pozorovat, kterej bachař je jakej, aby ho člověk moh k něčemu využít. A tak já jsem se přihlásil, že špatně vidím, kvůli tomu, že jsem předpokládal, že on mě povede do tý nemocnice a já že uteču. Protože jsem věděl, že než on bude schopnej vytáhnout revolver, já budu dávno daleko. Bohužel, bylo to v červnu, krásný teplo, nádhernej vzduch, voněl… a já vyšel z toho vězení v železech. Nevím, jestli to vůbec dneska policajti vůbec znají, protože ty železa se dají dobře otevřít bez mechanickejch nutností. Tak já jsem si ty železa otevřel a chtěl jsem utéct. Ale moje nohy byly jak z olova. Když jsem nadýchal ten krásnej vzduch venku, z těch děr, ve kterejch jsme žili, moje nohy nebyly schopný nastartovat nějakej úprk. Já jsem nakonec dopad tak, že jsem se musel do těch želez sám zamknout, aby o tom nevěděli, že jsem ten útěk plánoval. Samozřejmě sám.“

„Nevím, kde to bylo, ale bylo to ještě na hranicích, kde jsme byli zavřený ve sklepě a hlídali nás tam vojáci. Bylo to v zimě, tak se tam topilo. Tam asi v devět nebo v deset hodin přišel voják, kterej nás hlídal, se samopalem, a on byl opilej. Takže on v tom teple usnul během několika minut. A samopal tam nechal vedle sebe. A já mu ten samopal sebral a vzbudil jsem mýho kamaráda a chtěl jsem ho přesvědčit. Samozřejmě on byl z toho vytřeštěnej, když mě uviděl s tím samopalem, že můžeme utéct. Protože tam z toho sklepa se dalo utéct, byly tam sice mříže, ale tam nebyl zámek, bylo to takový provizorní. On to samozřejmě zamít a já jsem nakonec věděl, že by mohlo dojít k velkýmu maléru tentokrát. Tak jsem to vzdal. Hlavně jsem chtěl mít kamaráda. Tak jsem zase tomu vojákovi ten samopal vrátil, jsem mu ho tam postavil k tej posteli a šel jsem spát.“

„Přitom, když nás vedli, tak mně došlo, že máme těžkej problém, a říkal jsem si, že musím utéct, ale nevěděl jsem, jak to říct tomu mýmu kamarádovi, aby utíkal se mnou. Šel přede mnou, v jednom momentě, kdy tam byl takovej dost velkej sráz a my šli po tom hřebenu - musím podotknout, že bylo hodně sněhu v té době na tom místě, bylo to v Krušných horách -, tak já ho vzal zezadu za bundu, strhnul jsem ho, prakticky jsem ho hodil po tom srázu dolů a já skočil za ním. Doslovně jsme sjeli a dali jsme se na útěk. Nejdřív jsem slyšel kolem mě lítat střely, tak jsem skočil za strom, dodneška mně zůstalo v hlavě, jak jsem viděl, jak lítá kůra kolem mě, třísky. O Janovi jsem nevěděl, ten byl snad vepředu, to byl takovej zmatek, pak přestal ten voják střílet, tak jsem se dal znova na útěk.“

„Můj vyšetřující měl takovou pěknou smyčku, jak se věší lidi, v tom stole. Nejdřív mi ji nasadil na krk a říkal: ,Já ti musím vzít míru, až tě budeme věšet, abysme věděli, jakou smyčku ti dáme.‘ Ono se to zdá směšný, ono se to zdá blbý, ale když to člověku dělají den za dnem, tejden za tejdnem a měsíc za měsícem, protože já jsem byl v té vyšetřovací vazbě pět měsíců napoprvně, tak to působí na člověka a chvílema potom, kdy je vyčerpanej, dostává strach, že ho asi sprovodí ze světa.“

„Naše funkce byla v tom, že když to horníci navrtali, tak já jsem musel přijít, strčit tam tu sondu a zjistit, jestli je tam radioaktivita. V případě, že by tam byla dostatečně silná radioaktivita, tak se směly odpálit jenom dvě rány a ti horníci to museli přebrat, vybrat tam ten radioaktivní materiál, popřípadě - jak se to jmenovalo - smolinec, což byla úplně čisťounká, kvalitní ruda. Já jsem musel napsat papírek, kterej jsem dal střelmistrovi, že smí odpálit tohle nebo ono. A s tímhle jsem nastoupil na tu Evu jako ten vězeň a ten můj kamarád taky. My jsme byli i na jednej šachtě, z čehož jsme neměli moc velkou radost. Na jednej straně jsme věděli, že nebudeme muset tvrdě dřít, na druhej straně jsme padli do podezření u druhých vězňů. To byla taková výsostná práce, byli jsme v podezření, co jsme za lidi, jestli nejsme nějaký ty donašeči, bonzáci, jak se tomu říkalo. Myslím, že za čas jsme si svoji reputaci napravili tím, že jednoho toho takzvanýho bonzáka, který řádil na táboře, jsme drapli a notně zmlátili za to.“

„Mně nevyhovoval ten systém, zdál se mi úžasně nespravedlivej, že mi někdo diktuje, co já mám dělat. Tvrdili asi tak v kostce, že já jsem jakýsi nedůležitý kolečko ve společnosti a že mám podřídit celý život nějaké politické ideji pro blaho pravděpodobně těch lidí, kteří si žili velice pohodlně, a to se mi rozhodně nezdálo. Protože já si dodneška myslím, že můj život je velice výjimečnej a nikdo mi ho nemůže nahradit a jednou skončí, vzhledem k tomu, že nevěřím v žádnej posmrtnej život. To, co tady mám, to mám a to jsem chtěl prožít jako normální člověk. A hlavně jsem se cítil omezován tím, co kolem mě bylo.“

„Já si vzpomínám, já jsem stál na chodníku, najednou přijel na motorce nějakej chlapík a říká: ,Co se stalo?‘ Otočil se na nás. Já říkám: ,Tady někdo vyhodil do povětří ruskej pomník.‘ A on říká: ,Jen houšť a větší kapky!‘ a odjel. Já jsem tohle řekl i u soudu a ten soudce prohlásil: ,To byl zrovna takovej lump, jako jste vy!‘“