The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Picek (* 1941)

• narozen 28. července 1941 v Benešově u Prahy

• rodina se v roce 1942 musela vystěhovat kvůli zřízení vojenského výcvikového prostoru SS na Neveklovsku

• otec František Picek během druhé světové války v odboji

• svědek událostí spojených s koncem války v okolí Slap

• otec jako záložní důstojník vstoupil v roce 1947 do armády

• počátkem 50. let krátce vězněn v Domečku na Hradčanech

• pamětník vystudoval hornickou průmyslovku

• do roku 1974 pracoval v uranových dolech Příbram

Dne 28. července 1941 se v benešovské porodnici narodil manželům Miluši a Františku Pickovým první syn. S příchodem na svět mu pomáhal německý lékař a současně důstojník armády, která již druhým rokem zbytky bývalého Československa okupovala a jemuž se světlovlasé a modrooké dítě líbilo natolik, že jeho rodiče požádal, zda by ho nemohl adoptovat. S tím však manželé Pickovi nesouhlasili a možná německému lékaři navzdory dali synovi krásné české jméno Miroslav a odvezli si ho z porodnice domů. Společně s rodiči Miluše Pickové, manželi Janákovými, žili ve mlýně v osadě Nedvězí. Krátce po narození svého prvního vnuka dostal mlynář František Janák nařízení o vyvlastnění majetku od „pana říšského protektora“, jak v nařízení stálo. K vyvlastnění jeho majetku mělo dojít na základě zákona č. 63 z roku 1935 z důvodů obrany státu. 

Tím státem byla míněná Velkoněmecká říše a hořkou ironií je, že to byl zákon tehdy neexistující Československé republiky a posloužit měl k „řešení české otázky“, tedy ke germanizaci českého národa. Nařízení se netýkalo jen rodiny Františka Janáka, postupně bylo z oblasti Neveklovska, Sedlčanska a části Benešovska vystěhováno více než třicet tisíc původních obyvatel. „Babička si do notýsku zapisovala vesnice, které se musely vystěhovat, a čekala, kdy dojde na nás. Brečela, až byl ten notýsek od slz celý rozmáčený,“ říká v úvodu svého vyprávění Miroslav Picek.

Táta si to líbit nenechal

Miroslavův tatínek František pocházel z jižních Čech a jeho rodina tam vlastnila statek s rozsáhlými polnostmi. Statek v dospělosti převzal jeho mladší bratr, František se vydal na dráhu učitele a nedlouho před začátkem války odjel učit na své první místo do severočeského pohraničí, do prostředí s převahou německého obyvatelstva, které v té době pod vlivem Adolfa Hitlera stále víc podléhalo nacionalistickým náladám. „A jednou se otec v hospodě s místními Němci i popral… Začali mu nadávat, ale táta si to nenechal líbit… a tu hospodu v podstatě ‚vybílil‘… A pak za ním přišel jeden německý farář a řekl mu, aby se na noc schoval, protože se na něj Němci chystají,“ vypráví Miroslav Picek. František farářovu radu uposlechl, v noci se ukryl a následující den neklidné pohraničí opustil. „Pak dostal místo ve Vysokém Újezdu a tam se seznámil s mojí maminkou,“ pokračuje pamětník.

Do pohraničí se ale na konci září roku 1938 František Picek ještě jednou nakrátko vrátil. Tentokrát ale jako důstojník československé armády, aby bránil vlast před nacistickým Německem. Uniformu v tom samém roce oblékl dvakrát, poprvé na jaře, když byla vyhlášena částečná mobilizace, a pak na podzim v rámci všeobecné mobilizace československých branných sil. A těžko se vyrovnával s tím, že ani jednou Československo bránit nemohl. Na sklonku života, když se o něj Miroslav staral, se ve vzpomínkách do té doby často vracel. „Vyprávěl mi, že během první mobilizace byla celá republika vzhůru nohama, všichni byli na hranicích. Ale při té druhé to už bylo špatné. Všechny ty bunkry jsme Němcům předali. Táta byl i u toho, když jim předávali zásoby a muniční sklady, a vyprávěl, že když přišli, neměli ani spodní prádlo. Jen uniformy z kopřiv a to je štípalo, a tak si z našich zásob brali spodní prádlo a taky naše uniformy… vyzbrojili jsme je a oblíkli… a navíc kvůli uměle podhodnocenému kurzu vykupovali naše řeznictví, cukrárny a posílali balíky domů, protože doma to neměli. To byl vlastně takový dluh, který si u nás udělali a nikdy nám ho nesplatili,“ vypráví Miroslav Picek.

Nastěhovali nás do bývalé drůbežárny

Mlýn musela rodina opustit na začátku žní, tedy v době, kdy bylo na polích i v samotném mlýně nejvíc práce. To, co si mohli odvézt, stěhovali přívozem na druhou stranu Vltavy, do velkostatku Záhoří ve Slapech. K velkostatku patřil i stejnojmenný hotel, oblíbený a často navštěvovaný. Byl pro výletníky výchozím bodem ke Svatojánským proudům, romantickému a divokému skalnatému vltavskému údolí. V roce 1935 byl jedním z ubytovaných hostů také Rudolf Formis, německý inženýr a vynálezce židovského původu. Neplánoval ale výlety do okolí, ukrýval se tam. Ve své německé vlasti byl technickým ředitelem v rozhlase, a když měl v roce 1933 nově zvolený německý kancléř Adolf Hitler pronést svůj první slavnostní projev, Formisovi se podařilo vysílání přerušit. Následovalo zatčení gestapem a po krutých výsleších věznění v koncentračním táboře. Po propuštění se rozhodl pro emigraci do Československa a ukrytý v hotelu Záhoří sestrojil vysílačku a dál vysílal zprávy komentující dění v Německu. „Formis vymyslel vysílač, který měl mnohem větší rozsah než všechny v té době známé vysílače… a Němci sem pak poslali vyzvědačku, která ho našla, a pak komando, které ho zlikvidovalo,“ vypráví Miroslav Picek.

Do tehdy ještě svobodného Československa vyslal agenty nacistické tajné služby Sicherheitsdienst jejich tehdejší šéf Reinhard Heydrich. Ti pak Formise vypátrali a zavraždili. Bránil se do poslední chvíle a jednoho z agentů se mu podařilo postřelit. Rudolf Formis byl zřejmě první obětí Reinharda Heydricha na našem území. Pohřben je na hřbitově ve Slapech. Smutný konec ale čekal i oblíbený hotel Záhoří, který v roce 1943 zmizel pod hladinou Slapské přehrady. A společně s ním zmizely i Svatojánské proudy… Ještě předtím ale hotel i statek zabrali Němci a všechno, co mohlo být k užitku, odvezli do Německa. Odvezli i dobytek, aby se v prázdných hospodářských budovách mohli ubytovat lidé. „Nastěhovali nás do bývalé drůbežárny… Dědeček to s tátou nejdřív vyčistili a vyvápnili, pak jsme se teprve mohli nastěhovat… A do chlívů se stěhovali rolníci, každý si tam dal svoje krávy a dostali přidělená pole, která měli obdělávat,“ vypráví Miroslav Picek. 

Hadí farma

Nad velkostatkem Záhoří stál o samotě další statek, říkalo se mu Císařovna nebo také Hadí farma. Statek patřil majiteli jednoho z pražských hotelů, panu Císařovskému, který si ho nechal postavit, aby odtud zásoboval čerstvými potravinami svůj hotel v Praze. „A když pan Císařovský zjistil, že přijdou Němci, poslal dcery do Ameriky a s manželkou se nastěhoval na statek. Myslel si, že tam válku přečká a nebude muset posluhovat Němcům,“ vzpomíná Miroslav Picek. Pan Císařovský ale nečekaně tragicky zemřel. Vdova po něm pak požádala Miroslavova dědečka, zda by jí nechtěl pomáhat s chodem statku. Dědeček souhlasil a celá rodina se stěhovala z velkostatku Záhoří na Hadí farmu, kde se jim pak až do konce války žilo o poznání lépe.  

Na druhém břehu Vltavy se mezitím začalo s budováním vojenského cvičiště SS-Truppenübungsplatz Beneschau. Určené bylo pro elitu nacistů, jednotky SS, kvůli kterým se musely ze svých domovů vystěhovat tisíce lidí. Zůstala jen hrstka Čechů, kteří museli zajišťovat nutné práce v zásobování vojáků potravinami. Sídlo velitelství Němci zřídili na zámku Konopiště a v celém prostoru platily říšské zákony. Miroslav vzpomíná: „Jednou v zimě jsme jeli od dědečka a já jsem seděl na sáňkách. Tenkrát bylo hodně sněhu a cesta byla prohrnutá koňským potahem. A proti nám zrovna pochodovala rota Němců… a abychom se jim vyhnuli, tak jsme museli vylézt na tu vyhrnutou závěj. Tak jsem se jim díval přímo do očí… byli to první vojáci, který jsem jako dítě viděl…“

První vojáci, které jsem viděl

Velkolepé plány Reinharda Heydricha ale nacisté dokončit nestihli. A když na konci války Benešovsko narychlo opouštěli, zničili i většinu z toho, co postavili. Torza budov, terénních úprav a zákopů, ale také pozůstatky koncentračních táborů jsou v krajině viditelné dodnes. Některé ze staveb, které dokončili, ale svému účelu stále slouží. „Němci postavili silnici z Prahy do Štěchovic… postavili most a dokončili Štěchovickou přehradu. Ta se začala stavět ještě před válkou, ale dostavěli ji Němci. Ve Slapech udělali vodárnu a postavili tam v lese i bazén,“ vyjmenovává Miroslav Picek. A pokračuje: „Myslím, že vojáci, kteří tam prodělávali výcvik, pak jezdili rovnou na frontu… Jezdili tam i mladíci z Hitlerjugend, na prázdniny. Měli tam cvičení, hráli si tam na vojáky, kopali zákopy a učili se střílet... Když už byla podepsaná kapitulace, tak tam ještě nějací výrostci v uniformách Hitlerjugend na druhý straně řeky zůstali a nějaký děti od Knína na ně přes řeku volaly, že už je po válce, ať jdou domů, a nadávaly jim. A oni ty děti postříleli.“

Na stavbě silnice, mostu a přehrady pracovali vězni z koncentračního tábora Hradištko v blízkosti Štěchovic. Nebyl to velký koncentrační tábor, ale podmínkami a zacházením s vězni měl patřit k jedněm z nejhorších. Byl pobočným táborem KT Flossenbürg a vězněni tu byli političtí odpůrci nacistů, většina z nich pocházela z Francie. Miroslav Picek vypráví: „Je tam kříž, na Hradištku, s trnovou korunou (pozn.: místo, kde dozorci SS povraždili asi padesát vězňů, většinou Francouzů). Určitou dobu tam ty baráky stály, ale pak to srovnali se zemí, protože to nebylo k užitku a památníky se tenkrát všude nestavěly.“ Kromě tohoto, zřejmě nejhoršího, byly na Benešovsku vybudovány ještě další tábory. Pro manžele Židovek a mužské potomky ze smíšených manželství, pro odpírače totálního nasazení, ale i pro běžné kriminální vězně a také pro vojáky SS a wehrmachtu s kázeňskými přestupky.

Táta se oblékl do uniformy československé armády a šel Němcům naproti 

S německou přítomností se málokdo z Čechů smířil, ale ne všichni měli odvahu vystupovat proti nim otevřeně. Za sebemenší náznak odporu nebo i jen za porušení nařízení hrozily vysoké tresty. A přesto byli tací, kteří chtěli jednat a jednali. Miroslavův tatínek František byl jedním z nich. Ve Slapech se kolem ředitele místní školy, kde František Picek učil, začala organizovat odbojová skupina. Podle pamětníkových slov měla být dál napojena na partyzány operující u nedalekého Knína.

František Picek měl mít jako důstojník na starosti vojenské záležitosti. „Během války toho moc nedělali, hlavně poslouchali rozhlas z Velké Británie a těšili se, až to skončí,“ vypráví Miroslav. „Ale na konci války, když už měli Němci nedostatek pracovních sil, mého tátu poslali k Srbsku v rámci totálního nasazení. Tam chtěli stavět nějakou podzemní továrnu a on tam pracoval na vrtací soupravě. Hledali vzorky, kde je pevný podloží a kde by se ta továrna mohla schovat. A táta tam nějak proti Němcům vystupoval. Pak mu přišel jeho parťák říct, aby zmizel, že po něm jdou. Ale to už byl začátek dubna… Poradili mu nějakého doktora v Berouně a ten mu napsal, že má úplavici a musí se léčit doma. A tak se z toho ohrožení dostal. A proto pak byl ve Slapech, když Němci utíkali před Rudou armádou.“

Vyzbrojeným, profesionálně vycvičeným a hlavně nelítostným vojákům SS se po cestě na Prahu na mnoha místech stavěli do cesty povstalci. Němcům šlo o všechno a některé z pokusů zastavit je končily pro povstalce tragicky. Proti Němcům se společně s partyzány rozhodli postavit na odpor i muži z okolí Štěchovic a Slap. Cestu, kudy měli Němci projíždět, přehradili pokácenými stromy a čekali na jejich příjezd. U obyvatel Štěchovic to ale vyvolalo oprávněný strach a požádali partyzány, aby stromy zase odklidili. Ti jim sice vyhověli, ale následně se stáhli do Slap, kde začali stavět barikády. Miroslav Picek pokračuje: „Jenomže když se dozvěděli, že přijíždějí Němci a že mají obrněný transportéry a tanky… tak utekli do lesa a nechali tam rodiny s dětma a starý lidi.“ V této chvíli se rozhodl Miroslavův tatínek jednat. Po šesti letech znovu oblékl uniformu československé armády a vypravil se sám proti německým tankům. Mohli ho na místě zastřelit, ale neudělali to. Nadporučík československé armády František Picek dokázal německé vojáky přesvědčit, aby změnili směr a Slapům se vyhnuli.

Válka zatočila se životem všem lidem, málokdo na tom byl stejně jako před ní

„Pak přišla Rudá armáda a nastěhovala se k nám. U nás jich bylo asi dvanáct v jedné místnosti, my jsme se nastěhovali do té druhé. Měli nějakou svoji menáž a maminka jim vařila. A u dědečka jich bylo víc, asi dvacet,“ vzpomíná Miroslav Picek na příjezd Rudé armády. „Já si nedokážu představit být pět let v zákopech, v zimě, v létě, v blátě, ve sněhu, v dešti a pořád se bát o život…“ dodává. Vojáci na něj byli hodní, zdál se jim hubený, a tak ho chtěli trochu svérázným způsobem vykrmit. Posadili ho na pytel cukru, který jako válečnou kořist odněkud přivezli, a dávali mu cukr po lžících. Cukr mu ale nechutnal a prskal ho kolem sebe, nebyl na něj zvyklý, protože celou válku doma sladili medem. Dál vzpomíná, jak vojáci chodili ke Svatojánským proudům a tam granáty lovili ryby, které jim Miroslavova babička připravovala s bramborami nebo bramborovou kaší. „A tak se tam vzpamatovávali,“ dodává pamětník.

Do opuštěných domů v nyní již bývalém vojenském prostoru se začali vracet původní obyvatelé. Zpočátku spontánně, později již na základě vyhlášky, kterou vydala Benešova vláda. Cílem bylo znovu tuto oblast dosídlit a vrátit život k normálu. Po odchodu německých vojáků začala prostor využívat i československá armáda, i když mnohdy jen pro vlastní rekreační účely. „Pole byla zanedbaná, zarostlá keři, Němci tam pásli jen dobytek. Muselo se vyklučit, zorat a připravit k setí,“ vypráví Miroslav Picek. V lesích také zůstalo velké množství munice a zbraní, které tam Němci nechali a které bylo nutné bezpečně odklidit. Bylo proto potřeba, aby se toho ujal někdo s vojenskými zkušenostmi, tedy znovu Miroslavův otec. „Někdy se tam i střílelo, takže to bylo docela nebezpečný,“ dodává pamětník. Dalším nelehkým úkolem pro Františka Picka muselo být rozhodování při jednom z poválečných lidových soudů, kdy byl zvolen „partyzánským soudcem“. Na sklonku války partyzáni vystřelili z lesa na projíždějící německé vojáky a ti pak v odvetě vyhnali v nejbližší vesnici všechny obyvatele z domů a muže od sedmnácti let výš postavili ke zdi. „A jeden z nich jim německy řekl, že dojde do lesa pro ty, co stříleli…“ vypráví Miroslav Picek. Partyzáni se vzdali a Němci je popravili.

Po válce pak žena jednoho z nich požadovala smrt toho, který partyzány z lesa přivedl. František Picek jako „partyzánský soudce“ však rozhodl, že další popravy už nebudou. „Mrtvých už bylo dost, a kdyby se partyzáni nepřihlásili, zemřelo by mnohem víc nevinných lidí.“ Ona s takovým rozhodnutím nesouhlasila a odvolala se. A jistou raritou je, že po letech táhlého soudního řízení se ona a ten, který měl pykat za smrt jejího muže, sblížili natolik, že se z nich stali manželé.

Tátu nechal zavřít Reicin

Obnova Benešovska trvala několik let, domy byly poškozené a jejich oprava složitá i kvůli poválečnému nedostatku stavebního materiálu. „Stálo to dost úsilí, a pak přišla kolektivizace zemědělství…“ dodává Miroslav Picek. Jeho rodiče ani prarodiče se už do mlýna nevrátili. Rodiče měli domek ve Slapech a prarodiče zůstali dál v nájmu na statku rodiny Císařovských. „Pak přišel Čepička a všechno zabral pro vojenskou ozdravovnu. Dědeček s babičkou se tedy stěhovali zpátky na Neveklovsko,“ vypráví pamětník. Tehdejší komunistický ministr obrany generál Čepička prý prohlásil: „To je Američanů, to si vezmeme.“ Narážel tím na dvě dcery bývalého majitele, které se po odjezdu do Spojených států do Československa už nevrátily. Miroslavův tatínek po válce ve Slapech dál učil, ale v roce 1947 ho povolali do armády. „Protože byl v odboji a že se bude budovat nová československá armáda. Byl pak v kasárnách v Benešově a hodnostně šel nahoru, v té době bylo málo důstojníků,“ vzpomíná Miroslav Picek.

Rodina se kvůli otcovu povolání několikrát stěhovala. Miroslav proto během prvních školních let musel opakovaně měnit školu, učitele i kamarády. Nějakou dobu bydleli i v Praze, kde jako jedenáctiletý chodil s tatínkem pomáhat na Letenskou pláň: „Chodili jsme rovnat zákopy… Němci tam měli na konci války připravenou obranu Prahy. Dělalo se to ručně a lidi to dělali zadarmo. Táta tam šel dobrovolně a i já jsem tam šel dobrovolně. Po válce se snažili všichni, aby se zahladily stopy války. Každý měl snahu s něčím pomoct.“ Na začátku padesátých let dosáhl jeho otec hodnosti štábního kapitána. V té době začaly v armádě probíhat čistky a nyní již komunistické vedení státu se snažilo zbavit se pro ně nepohodlných vojáků. I František Picek dostal rozkaz vypracovat posudky na své podřízené, na desítky důstojníků a poddůstojníků. Rozkaz Bedřicha Reicina, tehdejšího náměstka ministra obrany, ale splnit odmítl. „A tak ho nechal Reicin zavřít,“ říká Miroslav Picek.

Když tátu z vězení pustili, už v armádě být nechtěl

Tři měsíce strávil František Picek ve vyšetřovací vazbě ve smutně známém Domečku na pražských Hradčanech, společně s dalšími vojáky, kteří během druhé světové války bojovali v zahraničí za osvobození Československa. „Tátu pak vlastně propustil Gottwald, protože se dozvěděl, co dělal táta během války, a chtěl po něm pak, aby šel na ministerstvo vnitra. Chtěli, aby udával lidi, a podobný věci, ale táta jim řekl, že nic takovýho dělat nebude, že nikdy nikomu neublížil a ubližovat nebude. A pak dal výpověď. Už nechtěl být v armádě,“ vypráví Miroslav Picek. Nějakou dobu přesto jeho otec na ministerstvu vnitra zůstat musel, měl vypracovat plán civilní obrany. „Zpracovával takový soupis, jak se má národ chovat v krizových situacích… ten dnešní nouzový stav vychází z toho, co tenkrát můj táta napsal. A když to dokončil, tak to jeho nadřízený podepsal a vydával to za svoji práci. A z toho důvodu a taky proto, že zavřeli jeho bráchu, protože nechtěl jít do družstva, a táta nechtěl, aby ho taky znovu zavřeli, tak dal výpověď a šel zpátky učit. Nechtěl s tím mít nic společnýho,“ zakončuje Miroslav Picek.

Pamětníkův strýc, mladší bratr Františka Picka, převzal po rodičích statek. „A myslím, že to byl největší dříč, jakého jsme v rodině měli. Ve třiceti letech vypadal na padesát, protože to dělal sám s manželkou, s koňmi, bez mechanizace. Ten statek měl osmnáct hektarů.“ A když se počátkem padesátých let začalo ve vesnici zakládat jednotné zemědělské družstvo, odmítl do něj vstoupit. Jeho majetek potřebovali, a tak putoval do lágru. Trest, který mu vyměřili, strávil dolováním radioaktivního uhlí. Když ho propustili, přišli prý za ním z téhož družstva, jestli jim nechce dělat předsedu… Pochopitelně odmítl. Do družstva ale vstoupil Miroslavův dědeček. „Můj dědeček byl starý a věděl, že by práci už sám nezvládl, a tak do družstva vstoupil. Lidi ho měli rádi a věděli, že práci rozumí. Ale někteří ti sedláci do družstva nechtěli a na okrese pak předsedovi národního výboru řekli, že by měl nechat někoho vystěhovat, jak se to tenkrát dělalo. On jim na to řekl, ať si to jdou udělat sami. Že Němci lidi vystěhovali a on že by měl dělat to samé? A to, že dělat nebude… Ti všichni, co se za války museli vystěhovat, tak jim toho moc nezbylo a vzájemně si pomáhali. Třeba dědeček měl mlátičku, kterou půjčoval ostatním. A v tom družstvu to bylo podobné… komunistů tam bylo málo… z téhle pozice proto vzniklo družstvo úplně přirozeně. Vždycky záleží na lidech,“ říká Miroslav Picek.

Ani gram uranu pro Sovětský svaz

Po základní škole chtěl pamětník studovat mechanizaci zemědělství, a podal si proto přihlášku na střední školu. Jako druhou volbu do přihlášky vyplnil ještě hornickou průmyslovku. Ale vůbec s touto variantou nepočítal, do dolů nechtěl, zajímala ho po dědečkově vzoru práce v zemědělství. Ale stát v té době potřeboval hlavně horníky a k jeho nemilému překvapení dostal pozvánku na přijímací zkoušky jen z hornické průmyslovky. Školu tedy vystudoval a v roce 1959 ji ukončil maturitou. Začátky v praxi byly tvrdé, ale nikdy toho nelitoval, jak říká. Nastoupil do uranových dolů v Příbrami jako horník a na toto období vzpomíná: „Když v osmnácti letech vylezete ze školní lavice a rovnou se dostanete na šachtu a tam vás postaví k vrtačce a ke skále, tak jste na tom stejně jako ten odsouzený, akorát že bydlíte na ubytovně, a ne na lágru... A když máte splnit normu a nejste ještě tak tělesně zdatný, tak to je otřesný… Dělalo se na tři směny, já jsem vyfáral, najedl jsem se a šel jsem spát... Ale pak jsem si zvykl.“ Miroslav Picek vzpomíná i na odsouzené, kteří v uranových dolech nuceně pracovali. Pracovní podmínky ale byly podle jeho slov pro všechny stejné, všichni měli stejně těžkou práci, všichni pracovali bez ochranných pomůcek. K těžbě strategické suroviny, jakou se po válce uran stal, pamětník říká: „Měna v roce 1953 byla narovnaná tak, aby se jedna koruna rovnala jednomu rublu. A když nám pak Sovětský svaz dlužil hodně peněz, tak to narovnal jedna ku deseti. Pak cena smolince pochopitelně klesla... Všechen uran šel do Sovětského svazu a moc peněz jsme za něj nedostávali. Platili jsme tak za osvobození. Horníci v té době dostávali vyšší dávky, potraviny byly na lístky, a tak dostávali víc masa, aby měli energii k dobývání.“

Prožít život jako dobrý

Když Československo v srpnu 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy, pamětník invazi odsoudil a se svým názorem se netajil. Podobný názor měla i většina horníků a pod heslem: „Ani gram uranu pro Sovětský svaz“ začali stávkovat a těžbu zastavili. Cizí vojska přesto na dlouhé roky v Československu zůstala a ty, kteří s jejich pobytem nesouhlasili, čekaly postihy. Miroslav Picek odešel z místa technika v uranových dolech a jako horníka ho zaměstnaly příbramské rudné doly. V roce 1974 práci v dolech po třinácti letech ukončil a po celou další pracovní kariéru byl stavbyvedoucím a podílel se na řízení několika důležitých staveb v Praze. 

Miroslav Picek prožil první roky svého dětství během války, bezprostřední vzpomínky na ni proto nemá a ani mít nemůže. Sám k tomu říká: „Když jste dítě a rodiče se o vás dobře starají, tak válku nevnímáte… a i když třeba není co do pusy, tak to dětství je krásný… a život prožijete jako dobrý.“ Přesto o tom, co se během války dělo a jak válku prožili jeho nejbližší, ví mnoho, protože dokázal naslouchat svému otci. Na úplný závěr Miroslav Picek říká: „Život přináší překážky všem, ne jen někomu. Každý má nějaké problémy, se kterými se musí poprat… a historie se nemá obracet. Každá generace, která tady žila, pro společnost něco udělala… socialismus byl dobrý alespoň v tom, že přinesl i chudým lidem lepší životní podmínky. A nejdůležitější ze všeho je mít možnost prožít život v míru.“