Miroslav Picek

* 1941

  • „Pak jsme se dostali do Prahy, protože tátu dali na… nejdřív ho vlastně zavřeli, tam z tý Jihlavy, to byl zavřenej na Loretě, tam byl asi tři měsíce. To ho nechal zavřít Reicin, protože mu odporoval s tím, že… protože on chtěl posudky na dva a půl tisíce důstojníků a poddůstojníků, a do čtyřiadvaceti hodin. To nikdo neudělá. Tak mu táta řekl do očí, že takový rozkazy dávat, že to může akorát… nebudu se vyjadřovat jak. A on se mu pomstil tím, že ho nechal zavřít, že se mu to nelíbilo. A tak tam byl. A byl tam chvíli mezi těma odsouzenejma, mezi těma pilotama… hlavně tam byli vojáci, kteří byli židovskýho původu, kteří přišli z východní a západní fronty. A ten jeho poznatek byl takovej, že oni si mezi sebou řekli na sebe bůh ví co, a pak je kvůli tomu, některý z nich, ne všechny, ale některý z nich soudili, takže pak dělali někde na nucených pracích a takhle, no.“

  • „Tam byli vlastně ti vězni, kteří pracovali na dostavbě Štěchovický přehrady, byli na stavbě mostu a na tý silnici do Prahy. Tam byli ti odsouzení, ti jejich vězni, kteří tam byli, tak pracovali na těchto stavbách. V podstatě tu Štěchovickou přehradu dodělali, dodělali ten štěchovickej most i tu silnici. Takže oni si připravovali podmínky na to osídlení toho Neveklovska. To bylo důležitý pro ně. Oni pak ten koncentrační tábor, to je zaznamenaný, o tom bych ani nemusel mluvit, to tam jako je. Je tam kříž na Hradištku s trnovou korunou. Ty koncentrační tábory byly jednak na… pod tím mostem štěchovickým, směrem ku Praze, na pravý straně, tak tam byly nějaký baráky. Určitou dobu tam ty baráky stály a pak to srovnali se zemí, protože to nebylo k užitku a památníky se tenkrát nestavěly všude, kde to bylo. Akorát ten památník je tam nahoře u toho křížku, v takový zatáčce nad Hradištkem. To tam je.“

  • „Můj táta pak dělal vlastně jako partyzánskýho soudce. A bylo to kvůli tomu, že jak Němci projížděli, tak na ně vystřelili, ty partyzáni z toho lesa, už tam u Knína. Jestli někoho zabili, nebo nezabili, to já nevím, ani on to nevěděl, ale ti Němci přišli do vesnice, vyhnali všechny lidi z baráků, vzali kluky, asi od sedmnácti let, zase jako to dělali jinde, a postavili je ke zdi. A jeden z těch, co tam u tý zdi byl, tak jim německy řekl, že dojde pro ty, co vystřelili z toho lesa, a že je přivede, ať tedy nestřílejí. No tak oni řekli, ať jde pro ty viníky. No a on tam došel a řekl jim, že tam stojí všichni chlapi u zdi a že je postřílejí, když se nepřihlásí. Tak oni přišli se zbraněmi a řekli, že to oni stříleli, a oni zastřelili jenom je. A teď ta manželka toho zastřelenýho chtěla, aby zastřelili toho, co šel pro ně do toho lesa. Táta to rozhodoval tak, že už bylo dost krve, že kdyby byli oni nechtěli z toho lesa odejít, tak že bylo víc mrtvejch, a že ho osvobozuje z nějakýho obvinění.“

  • „Šli a vzali pily, tenkrát ruční, a tam byly takovýhle smrky. Ta cesta nahoru do Slap je dneska krásná, je vydlážděná, byla, teď je tedy vyasfaltovaná, ale předtím to byla jenom polní cesta, taková prašná. Tak oni do ní nakáceli takový smrky široký a mysleli si, že tím zarazí Němce. Ale přišli ze Štěchovic, přišli lidi, protože se to dozvěděli, a co měli doma poschovávaný takový ty lovecký pušky, brokovnice a tohle, tak přišli zezdola a řekli jim: ‚Hoši, tak to pěkně rozřezejte a dejte to na stranu. Protože my nechceme bejt tam dole povražděný, nechceme mít most vyhozenej do povětří a přehradu, aby někdo vyhodil do povětří, tak to pěkně ukliďte.‘ Tak oni to uklidili a stáhli se do Slap a tam postavili nějaký barikády, jenomže to zase ten pan ředitel říkal: ‚To není dobrý, to není dobrý… to bude hrozný.‘ No a tam nahoře, tam se říkalo u Moravce, dneska tam je benzinová pumpa, tak tam je malej pomníček, tak tam byl otec se synem, který byli jako hlídka, když pojedou Němci, tak měl poslat zprávu dolů, do Slap. Jenomže když se to dozvěděli, jako i po telefonu na úřadě, že se valí německá armáda a že jsou to obrněný transportéry a tanky a všechno možný, tak ti, co měli zbraně a chtěli je na těch barikádách zastavit, tak ti utekli do lesa. A nechali tam rodiny s dětma, starý lidi. No a můj táta to řešil tím způsobem, že se oblíkl do uniformy československý armády s hodností nadporučíka a šel jim naproti, těm Němcům.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 03.02.2021

    (audio)
    duration: 58:50
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha 8, 22.02.2021

    (audio)
    duration: 01:45:44
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Babička si do notýsku zapisovala vesnice, které se musely vystěhovat, a čekala, kdy dojde na nás

Miroslav Picek na dobové fotografii
Miroslav Picek na dobové fotografii
photo: archiv pamětníka

Miroslav Picek se narodil 28. července 1941 v Benešově u Prahy. Dětství měl prožít ve mlýně svých prarodičů v osadě Nedvězí, ale ani ne rok po jeho narození dostala rodina příkaz k vystěhování. Okolí městečka Neveklov, kam spadala i osada Nedvězí, se z rozkazu říšského protektora Reinharda Heydricha stalo součástí vojenského výcvikového prostoru zbraní SS a současně i prvotním pokusem německých nacistů o postupnou germanizaci českého národa. Náhradní ubytování dostali v bývalé drůbežárně patřící k velkostatku Záhoří ve Slapech. Pamětníkův otec František Picek byl učitelem a také důstojníkem československé armády a během druhé světové války se zapojil do činnosti místní odbojové skupiny. Miroslav Picek vzpomíná na mnoho událostí spojených s válkou, ať již prostřednictvím vzpomínek svého otce, ale některé události si pamatuje sám. V roce 1947 byl jeho otec povolán ke službě do armády a počátkem 50. let byl za neuposlechnutí rozkazu krátce vězněn v hradčanském Domečku. V období čistek v armádě měl z rozkazu tehdejšího náměstka ministra obrany Bedřicha Reicina vypracovat posudky na své podřízené, jednalo se o desítky důstojníků a poddůstojníků. Propuštěn byl zřejmě pod podmínkou spolupráce s orgány ministerstva vnitra, což měl odmítnout, a z armády dobrovolně odešel. V souvislosti s kolektivizací zemědělství byl v téže době vězněn i strýc Miroslava Picka, označený za kulaka. Miroslav vystudoval hornickou průmyslovku a v roce 1959 začal, zpočátku manuálně, pracovat v uranových dolech v Příbrami. Později pracoval jako technik a v dolech zůstal až do roku 1974. Poté se přestěhoval do Prahy a až do penze pracoval jako stavbyvedoucí. Se svou manželkou vychoval čtyři děti, žije ve Zbraslavi.