The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Pavel Pick (* 1936)

• narozen 25. července 1936 v Praze

• pocházel ze středostavovské židovské rodiny

• v lednu 1942 rodina deportována do Terezína

• babička Olga Schmolková a dědeček Adolf Pick byli zavražděni v Osvětimi

• Pavel a jeho rodiče zůstali v Terezíně až do konce války

• v letech 1954 – 1960 vystudoval lékařskou fakultu

• v letech 1960 – 2000 působil ve Fakultní nemocnici v Praze

• od září 1967 do ledna 1969 díky stipendiu Humboldtovy nadace působil na univerzitní klinice v Düsseldorfu

• v době normalizace vyloučen z komunistické strany

• v roce 2005 ukončil výuku mediků

Paměť

Mohlo by se zdát, že všechno podstatné o fungování terezínského ghetta už bylo řečeno a napsáno. Dnešní přímí pamětníci, kteří mohou to, co už víme, ještě doplnit o vlastní vzpomínky, přijeli do Terezína jako děti. Pokud byli malí, bydleli se svými matkami, někdy i babičkami, ne s ostatními staršími dětmi v tzv. Heimech. Byli svým způsobem příbuznými chráněni a dostávalo se jim o trochu víc jídla, než bylo v ghettu zvykem. Ti úplně malí měli šanci, že pokud přežijí, podaří se jim na útrapy a hrůzy zapomenout, nebo aspoň je zatlačit tak hluboko, že jimi nebudou v dalším životě traumatizováni. Jedním z těch, kdo měl kus velkého štěstí, byl Pavel Pick, který se narodil 25. července 1936 v Praze.

 

Kořeny na venkově

Oba Pavlovi rodiče pocházeli z venkova. Otec Emil vyrůstal v rodině majitele koloniálu v Dolním Bousově u Jičína, vystudoval obchodní akademii a stal se prokuristou. U Picků doma se mluvilo pouze česky. Maminka Gertruda, rozená Schmolková, se narodila v Jablonné poblíž Neveklova na Benešovsku jako dcera nájemce velkostatku. Měla sice německé školy, ale mluvila perfektně česky. Obě rodiny, ač byly židovského původu, byly sekulární, do synagogy nechodily a k náboženství měly vlažný vztah. Pavlovi rodiče sice cítili svoje židovství, ale byli prakticky asimilovaní, stejně jako většina podobných rodin té doby v Masarykově demokratickém Československu. Maminka za svobodna pracovala jako korespondentka u firmy Philips, když se šest let po svatbě narodil Pavel, zůstala s ním doma. Pickovi bydleli v prostorném bytě na pražských Vinohradech. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by krásný život rodiny a harmonický vztah rodičů mohl být jakkoli ohrožen.

Co všechno si Pavel pamatuje z dětství před Terezínem? Rodinný domek v Jablonné, kam Pickovi rádi jezdili, pana strážníka s velkou šavlí po boku, kamaráda Petra, se kterým si hrál na Hagiboru a který přežil, kamarádku Kittinku, která nepřežila, kreslený časopis o dvou pejscích Punťovi a Kikině, kino Flora se Sněhurkou a sedmi trpaslíky a pouť, kde si tatínek zakrýval Davidovu hvězdu aktovkou.

 

Deportace

Pickovi, jako mnozí, kterým hrozilo nebezpečí a ocitli se ve stejné situaci, se snažili emigrovat. Poté, co uvěřili člověku, který se vydával za venezuelského konzula, přišli o nemalé peníze a víza nedostali, se už o emigraci nesnažili. Rozhodli se, že se všichni dají pokřtít. „Naivně si mysleli, že uniknou Norimberským zákonům,“ dodává Pavel Pick.

Pickovi byli povoláni do transportu V dne 30. ledna 1942. V obzvláště krutých mrazech strávili Pavel, rodiče a babička Olga, maminčina maminka, několik dnů v dřevěných barácích naproti Veletržnímu paláci (takzvaný Radiotrh). Pavlovi ještě nebylo šest let, ale ty silné zážitky si pamatuje dodnes. Z nádraží Praha Bubny vlakem do Bohušovic, potom pěšky do Terezína, děti zvlášť, dospělí zvlášť. „Když jsme přišli, dostal jsem teplou kávu s mlékem, pořád to cítím, jaká byla báječná,“ vzpomíná Pavel Pick. S mámou a babičkou spali na zemi na slámě v bývalých kasárnách, vyjít ven se nesmělo.

Po odchodu českého obyvatelstva z Terezína v červnu 1942 nastaly změny: vězni byli rozmístěni do uprázdněných bytů a domů. Před válkou žilo ve městě 7000 obyvatel, po příjezdu židovských vězňů se počet obyvatel navýšil až na 58 500. Dědeček z otcovy strany Adolf Pick byl deportován z Jičína přesně o rok později. 28. října roku 1944 ho v posledním transportu odeslali do Osvětimi a tam zavraždili.

 

U Slunce

Pavlovy vzpomínky na tři a půl roku v Terezíně jsou dětsky bezstarostné, ale i hrůzné. Až do osvobození bydlel s maminkou, babičkou a další paní v prádelně velkého bloku U Slunce, kde bývala hospoda a hotel. Ve stejném bloku bydlela spousta dětí, Pavel znal některé z Hagiboru, jediného hřiště, kde si směly židovské děti v Praze hrát. Dvorky domu byly propojené, děti se mohly volně pohybovat, prolézat půdy a sklepy bez omezení, „šlojsovat brambory“. Pavel Pick vzpomíná: „Znal jsem ty děti, minimum z nich se po válce vrátilo. Trochu jsme si mohli hrát i na tzv. baště, chodil jsem tam s mámou. V Ravelíně, kde se chovala drůbež, jsem viděl poprvé v Terezíně psa. Sbírali jsme obaly od žiletek, to byla velká vášeň. V domě s námi bydlel pán, znal jsem ho už z Prahy, co mě naučil hrát šachy a dal mi základy němčiny. Na dvorech někdy vystupovali kabaretiéři z Vídně, pamatuju si popěvek o impetigu a zažil jsem i Brundibára, ve kterém hrál Štěpán Sommer. S tím jsem se znal. On potom skončil v Anglii jako Raphael Sommer, vynikající koncertní mistr na violoncello.“

Mezi ty děsivé zážitky patřil pohled na staré lidi, které Pavel objevil, když prolézal s kamarády půdy kasáren. „Zbídačelí chudáci staří lidé v hrozném prostředí. Na dvoře Magdeburských kasáren byla výdejna kuchyně. Tam stály fronty stařičkých lidí s ešusy. Tahle vzpomínka ve mně zůstala. Druhá nejstrašnější historka, kterou si pamatuju, byla tzv. Kavalírka. Tam byla kasemata a v těch byli zavření blázni.“ A další děsivá vzpomínka se týká tzv. sčítání lidu. V roce 1943 správa ghetta rozhodla, že všichni obyvatelé ghetta musí v útvarech napochodovat do Bohušovické kotliny. Pavel šel s rodiči, ráno tam, večer zpátky. Na okolních kopcích stáli esesáci s kulomety. Důvod, proč to vše, byl nejasný. „Byla to velká akce,“ říká pamětník.

 

Potěmkinova vesnice

Kurt Gerron, známý předválečný německý židovský režisér a herec, byl vybrán, aby natočil propagandistický film. V důsledku toho se v roce 1944 Terezín kompletně proměnil: na náměstí se postavilo pódium pro orchestr, otevřela se banka vydávající zvláštní bankovky – terezínské peníze, postavilo se dětské hřiště, pavilóny, děti si vesele hrály, dospělí se procházeli po ulicích, povídali si a usmívali se. Pohoda a příjemná atmosféra. Cokoli, jen aby svět byl přesvědčen, že Terezín je dobré místo k životu. Tatáž stafáž se odehrávala při návštěvě delegace Švýcarského červeného kříže: „Velká sláva, Rahm, velitel ghetta, rozdával dětem sardinky, po odjezdu delegace šly všechny děti do plynu,“ vzpomíná Pavel Pick. Stejně tak Gerron s manželkou a synem.

 

Otec v kuchyni

S otcem v kuchyni pracoval také Heinrich Horn, řezník z Vídně. Pavel Pick vypráví: „Otec to tenkrát nějak zařídil. S tátou se skamarádili a tento Heinrich Horn, jak byl řezník a silný, tak chodil do Klubu těžkých atletů. A do téhož klubu chodili Rahm, Heindl a ještě nějaký esesák. To mi vykládal táta, že byli jednou v kuchyni a myli kotle a přišel tam ten největší gauner z Terezína Heindl. Přišel a zezadu plácl toho Horna a říká: ‚Nu, wie gehts, Heini?‘ Ten se otočil, plácl ho a říká: ‚Gut.‘”

V říjnu 1944 byli Pickovi původně zařazeni do posledního transportu do Osvětimi. Otec jako kuchař byl považován za nepostradatelného pro chod tábora. Stáli tam nastoupení všichni, co měli podobnou funkci a mohli být případně vyreklamováni. Emil Pick stál vedle Horna a ten mu říká: ‘Neboj.‘ A skutečně, Pickovi byli vyreklamováni z transportu, Horn to zařídil. Babička Olga nikoli, ta zahynula v Osvětimi. 

 

Konec války

V Terezíně nosili vězni svoje civilní oblečení s našitou Davidovou hvězdou. Těsně před koncem války evakuovali Němci z vyhlazovacích a pracovních táborů na východě do ghetta “musulmany” v pruhovaných mundúrech a čepicích a s nimi byla do tábora zavlečena epidemie skvrnitého tyfu. Mimo Terezín se postavily baráky, kam se infikovaní nemocní odvezli. Pavlův otec pomáhal epidemii potlačit společně s lékaři, kteří přijeli z Prahy. Naštěstí Pavel ani jeho rodiče neonemocněli. Zpráva, že se blíží sovětští vojáci, vyvolala mezi vězni velké nadšení. Vybíhali na silnici, ale tanky s vojáky jely dál, na Prahu. Pickovi zůstali v Terezíně do září, otec pomáhal likvidovat ghetto. Z dětí, které byly z Prahy, se jich z Terezína vrátilo pouhých padesát.

 

V Praze

První dny po příchodu do Prahy bydleli Pickovi v hotelu Paříž. Potom jim byl vrácen jejich vinohradský byt, ale bez nábytku a bez čehokoli, co by připomínalo původní vybavení. Otec chtěl nastoupit na svoje předválečné pracovní místo prokuristy, ale závodní výbor ho svévolně nepřijal zpět, což tak trochu připomíná pozdější poúnorový postoj dělnické třídy. Emil Pick se tedy stal soukromým podnikatelem, revizorem účtů, maminka zůstala doma, po návratu z ghetta měla zdravotní potíže.

Pavlův velký zážitek z té doby byla první poválečná návštěva kina. Ve svých devíti a půl letech viděl dokument Zač jsme bojovali o britských a amerických vojácích. „Lásku k biografu mám dodnes. Stále miluju filmy,“ dodává.

 

Ve škole

Protože se během pobytu v Terezíně dbalo na to, aby se Pavel pokud možno učil, mohl po návratu do Prahy nastoupit rovnou do 4. třídy, do obecné školy v Perunově ulici. Poprvé se tady setkal s lidovým antisemitismem: „Někteří kluci na mě pořádali hon a křičeli: ‚Jdem na Žida, jdem na Žida!‘ Ale na druhé straně jiní se mě zastávali a bojovali po mém boku. Když jsem si šel stěžovat, pan Dubský, ředitel školy, se mě nezastal a jen řekl: ‚Tak jim říkej Čechu, a máš to,‘“ vypráví Pavel Pick. Potom do roku 1949 následovalo studium na gymnáziu Jana Masaryka na náměstí Jiřího z Lobkovic, které se po roce změnilo na jednotnou školu. Pavel Pick vzpomíná na mnohé ze svých vyučujících, třeba na chudáka profesora Mitáčka: „Ten byl tak o půl lekce v ruštině před námi, o víc ne,“ ale především na profesora Rudolfa Soukupa: „Muž vzácného charakteru. Vzdělaný, slušný, a když byly Slánského procesy, tak vystoupil tvrdě proti antisemitismu, veřejně ve třídě. Klobouk dolů před ním.“

 

Moje katolická a pionýrská léta

Když paní katechetka v obecné škole zjistila, že je Pavel vlastně pokřtěný katolík, stal se z něj zanícený křesťan. „Líbilo se mi to,“ říká. Začal chodit na náboženství k páteru Gabrielovi, který byl typem moderního kněze, mimo jiné jezdil na motorce. Ovšem když Pavla nevybral coby ministranta, Pavel to vzal jako osobní křivdu a od církve se odvrátil. Později se stal stejně zapáleným pionýrem. „Když pionýrští vedoucí po čase dostali rozum a kriticky nahlíželi na společenský řád, i já jsem prohlédl,“ dodává.

Pavel se výborně učil, hodně četl a po maturitě v roce 1954 se rozhodl pro studium medicíny. Politicky to byly nebezpečné roky, probíhaly řady procesů s vysoce postavenými komunisty. V jednom z nich, v procesu s Osvaldem Závodským, byl v roce 1954 odsouzen na 18 let i Pavlův blízký spolupracovník z ministerstva vnitra, předválečný komunista Vladimír Šmolka, Pavlův strýc. „Neměl jsem kupodivu potíže s přijetím,“ říká dnes pamětník o zkouškách na medicínu. Na otázku zkušební komise, k čemu jsou dobré houby, odpověděl: “Aby mohli lékaři léčit otravy houbami.“ Byl přijat a vystudoval s červeným diplomem.

 

Lékařem

Po příchodu z vojny nastoupil Pavel do Fakultní nemocnice na oddělení klinické biochemie, půl úvazku měl i na interně, kde atestoval. V září 1967 odjel do Düsseldorfu v tehdejším západním Německu. Dostal stipendium Humboldtovy nadace ke studiu a vědecké práci v univerzitní nemocnici. Byla to jedinečná příležitost k odbornému růstu, ale neméně i obohacení osobní: Pavel se seznámil s řadou kolegů, některá přátelství trvají dodnes a hlavně měl možnost srovnávat a rozšiřovat si obzory. S překvapením zjistil, že mladí němečtí medici mají tendenci se mu za své rodiče omlouvat, s projevy otevřeného antisemitismu se nesetkal.

Po srpnu 1968 se mu podařilo prodloužit si pobyt a do Prahy se vrátil v lednu 1969. „Hluboce jsem nesouhlasil s okupací a vystoupil jsem z KSČ,“ říká. Prověrkovou komisí byl vyloučen ze strany, následoval zákaz vyučovat mediky, ale v nemocnici zůstal ve stejné pracovní pozici až do odchodu do důchodu. Po listopadu 1989 byl povolán, aby dál vyučoval mediky na Fakultě všeobecného lékařství v Praze.