The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Picková (* 1939)

• narozena 19. května 1939 v Mladé Boleslavi

• otec Vilém Bišický byl židovského původu

• otec transportován do Terezína prvním transportem, byl součástí tzv. komanda výstavby

• za pomoc obyvatelům ghetta byl vězněn v Malé pevnosti

• otec byl deportován do Osvětimi, podrobil se drastickému zákroku pod vedením J. Mengeleho

• otec přežil transport smrti z Osvětimi do Buchenwaldu

• celá rodina diskriminována v souvislosti s nacistickými rasovými zákony

• počátkem 50. let označeni za kulaky, otec znovu vězněný

• Libuše nesměla jako dcera kulaka studovat

• v době Pražského jara vstoupila do KAN

• aktivní během listopadu 1989, znovu členkou KAN, krátce zapojena do politiky

Můj otec byl nejčestnější a nejlaskavější člověk, jakého jsem kdy poznala

Malá Libuška Bišická měla spolu s rodiči strávit spokojené dětství ve vile s velkou zahradou. Narodila se ale do špatné doby a život její rodiny se odvíjel úplně jinak. Vilu, která se společně s rozsáhlým hospodářstvím stala pro rodinu Bišických domovem i zdrojem obživy, koupila Libušina babička v roce 1918 od hraběte Šporka. Pro nadcházející léta se ale vila a ostatní majetek staly pro rodinu i příčinou mnoha ztrát a trápení. Poprvé, když nacisté obsadili zbylou část Československé republiky a v nově nastoleném protektorátu byly přijaty tzv. norimberské zákony, na jejichž základě byla na všechen majetek rodiny Bišických uvalena nucená správa. Do vily se nastěhoval velitel místní posádky SS a vojáci pod jeho velením začali hospodařit na jejich polích.

Podruhé jim byl majetek zabaven v roce 1951 a tentokrát byla důvodem kolektivizace zemědělství, která začala na venkově po nástupu komunistů. V průběhu několika málo let se rodině Bišických zcela změnil život. Všechno, co se událo, ovlivnilo život malé Libušky i její maminky, jejího strýce a prarodičů, ale nejvíc to ovlivnilo život jejího otce. Vilém Bišický byl v mnoha ohledech výjimečnou osobností, jen doba, ve které žil, mu nedovolila většinu z toho, co si přál a plánoval, uskutečnit. Nacisté ho poslali do pekla koncentračních táborů, protože byl Žid, a komunisté do vězení, protože byl „kulak“. Jeho strastiplná pouť začala v ghettu Terezín, pokračovala ve věznici gestapa v Malé pevnosti Terezín, pak v Osvětimi a v Buchenwaldu. V roce 1951 ho ještě čekal pobyt ve věznici na Borech. Přežil výslechy gestapa, přežil sadismus osvětimského „anděla smrti“ i téměř sedmisetkilometrový transport z Osvětimi do Buchenwaldu. Nikdy o tom, co prožil, nemluvil.

„Můj otec byl nejčestnější a nejlaskavější člověk, jakého jsem kdy poznala,“ řekla v závěru svého vyprávění pro Paměť národa Libuše Picková. O některých věcech se mluví těžko, o některých se nedá mluvit vůbec. I její život byl plný nesdělitelné bolesti a bezmoci, kdy nemohla ovlivnit nic z toho, co se dělo jejím nejbližším a potažmo i jí samotné. 

Lidé se báli s námi mluvit

Libuše Picková, rodným jménem Bišická, se narodila 19. května 1939 v Mladé Boleslavi. Jejím domovem byla obec Pětikozly, ležící v úrodné oblasti Polabské nížiny. Libušina babička, která hospodářství v Pětikozlech koupila, brzy ovdověla a o statek se musela postarat sama. Současně vychovávala dva syny, Viléma a Antonína. Starší Vilém se v roce 1934 oženil s Libuší Boháčovou, dědičkou dalšího velkého hospodářství, a díky své podnikavosti a mnohostrannému talentu dál úspěšně v hospodaření pokračoval. Všechno změnil 21. červen 1939, kdy říšský protektor pro Čechy a Moravu Konstantin von Neurath vydal nařízení o vyvlastnění židovského majetku. Na veškerý majetek rodiny Bišických tím byla uvalena nucená správa a do jejich rodinné vily se nastěhoval SS Sturmbannführer Steinhardt. Rodina Bišických přišla ze dne na den o všechno a před ní byla jen nejistá budoucnost. Neměli kde bydlet a zůstali bez prostředků k obživě. Malá Libuška se s maminkou, starší sestrou, dědečkem a babičkou museli vystěhovat do sousední vesnice, kde v chladném a vlhkém tanečním sálu místního hostince přežívali až do konce války. Libušin otec se odstěhoval do Prahy, byl v té době se svou ženou formálně rozvedený. „Tatínek nás chtěl ochránit,“ říká pamětnice.

„Byla jsem ustrašené, plačtivé a často nemocné dítě. Lidé se báli s námi mluvit. A kamarády jsem neměla,“ napsala po letech o sobě Libuše Picková. Důvody byly nasnadě. „Měli jsme časté prohlídky SS. Maminku nikde nezaměstnali, žili jsme z dědečkova důchodu. Každý večer jsme jedli česnečku s chlebem a nic jiného. Maminka se v noci plížila do vedlejší vesnice pro mléko, Steinhardt jí na to přišel a vyhrožoval, že ji pošle i s dětmi do koncentračního tábora. A ona si před ním klekla a objímala mu nohy, aby to nedělal,“ vypráví Libuše Picková pro Paměť národa.

Youth Aliyah Child Rescue

Její otec Vilém po rozvodu bydlel v Praze, kde měl pracovat v zelinářství, jak pamětnice vypráví. To ale byla jen část pravdy, podle dochovaných dokumentů z rodinného archivu dělal mnohem víc. V Praze v té době fungovala pobočka židovské organizace Alija mládeže (Youth Aliyah Child Rescue), která před nacisty zachránila tisíce dětí tím, že je přesídlila do kibuců a mládežnických vesnic, tehdy do Palestiny. V letech 1939 až 1941 připravoval Vilém Bišický tyto děti na život v nové vlasti, předával jim to, co uměl nejvíc. Podle potvrzení Pražské židovské obce z roku 1949 nejprve vyučoval v dvouměsíčním kurzu zemědělství a později vedl celou zemědělskou školu Hechaluc, kde přednášel pěstování, šlechtění a morfologii rostlin a také botaniku, zahradnictví a lesnictví. A napsal také knihu o pěstování rostlin, kterou posléze Židovská obec vydala.

Do Prahy za ním jezdila s dětmi jeho žena Libuše a tajně se scházeli. Na tyto návštěvy si však Libuše Picková pamatovat nemůže, protože když tatínek odjel, bylo jí jen pár měsíců. V jejích vzpomínkách se otec objevuje až mnohem později. To jí bylo šest let a Vilém Bišický se vrátil z koncentračního tábora.  

Ghetto Terezín

Dne 24. listopadu 1941 odjel Vilém Bišický do Terezína, aby tam na žádost Pražské židovské obce vybudoval zelinářskou zahradu. Společně s ním tam přijeli další, převážně mladí muži. Jejich výběr nebyl náhodný, všichni měli židovský původ a z velké části se jednalo o řemeslníky, jejichž úkolem bylo proměnit bývalé pevnostní město Terezín v židovský tábor. Mnozí z nich tehdy uvěřili, že jedou do Terezína dobrovolně, a představení Židovské obce nacistům uvěřili, že vybudováním ghetta uchrání české Židy před transporty na východ. Příkaz ke zřízení terezínského ghetta vydal hned po svém nástupu nový říšský protektor Reinhard Heydrich, aby tak urychlil „konečné řešení židovské otázky v českých zemích“. Transport označený jako Ak, tzv. Aufbaukommando (skupina výstavby), byl prvním transportem do Terezína a současně i prvním židovským transportem na území tehdejšího protektorátu. Počet transportovaných se podle dostupných historických pramenů částečně liší, od 342 do 377. Většina z nich po čase odjela z Terezína do některého z vyhlazovacích táborů, domů se jich po válce nevrátilo 256. Krátce po prvním transportu následovaly další a v jednom z nich přijel do Terezína i Vilémův mladší bratr Antonín a jejich maminka. A také tehdy pětiletý Jiří Pick, později další důležitý muž v Libušině životě.

Vilém Bišický měl před sebou dva roky, než nastoupil do vlaku, který ho odvezl do Osvětimi. Během této doby založil v Terezíně zelinářskou zahradu rozkládající se na ploše 360 hektarů původně neobdělávané půdy. Obyvatelům ghetta ale sloužit neměla, měla zásobovat jejich dozorce a německé vojáky na frontě. 

Věznice gestapa, Malá pevnost Terezín

Čas strávený v Terezíně Vilém Bišický využil naplno. Kromě zelinářské zahrady začal společně se svojí ženou Libuší, s jejím otcem a několika dalšími (mělo se jednat o české četníky) pomáhat obyvatelům ghetta. Do Terezína začali tajně převážet potraviny, léky a cigarety. A odsud pak odváželi dopisy a zprávy, které Libušina maminka dál rozesílala. Zapojil se zřejmě i Vilémův o čtyři roky mladší bratr Antonín. Všichni věděli, co je v sázce. „Mého otce při tom chytili a zavřeli ho na Malou pevnost,“ vypráví pamětnice. Ve věznici pražského gestapa strávil Vilém Bišický několik následujících měsíců, stejně jako Antonín. Podle jednoho z poválečných lékařských potvrzení, které Libuše Picková vlastní, tam její otec onemocněl zápalem plic a následně i zánětem pohrudnice. Lékař, který ho ošetřoval, do potvrzení také napsal, že Vilém Bišický měl v té době i blíže neupřesněné zranění krční páteře, které mu potajmu léčil jeden ze spoluvězňů, profesí chirurg. Jakým způsobem ke zranění došlo, v potvrzení není, lze se jen dohadovat. Stejně jako jeho ženu ho vyslýchalo gestapo, i ona byla zatčená a krátce vězněná v Mladé Boleslavi. Libuše Bišická po válce napsala: „Na gestapu jsem byla čtrnáct dní držena a vyslýchána pro styk s židovským táborem. Jedině kvůli tomu, že jsem tam onemocněla, byla jsem poslána domů. I když jsem pak byla ještě několikrát vyslýchána.“ (Pozn.: citace z dokumentu, který je součástí rodinného archivu.) Podle pamětnice byla její maminka celý život křehká a neustále plná obav a strachu. Přesto i ona dokázala celou dobu pomáhat. I poté, co ji z gestapa v Mladé Boleslavi propustili, dál předávala zprávy a dál odvážela se svým otcem, velkým vlastencem a sokolem, do Terezína léky a potraviny. A doma měla dvě malé dcery...

Osvětim-Březinka, lágr A, blok 12

Počátkem dubna 1944 odjel Vilém Bišický z Terezína do Osvětimi. Transport k branám koncentračního tábora dorazil 18. dubna 1944 a Vilém byl hned po příjezdu během „selekce“ zařazen k malé skupině Poláků. Odsud je odvedli na lágr A, do bloku 12, jak Vilém uvedl v dotazníku, který po válce pro účely odškodnění „zločinných pokusů prováděných nacistickými lékaři v koncentračních táborech“ vyplnil. Uvedl také, že nezná jméno lékaře, který na něm pokusné zásahy prováděl, jen ho popsal jako vysokého a statného Němce. K otázce, jaké zásahy a kým byly prováděny, Vilém Bišický napsal: „Několik lékařů, z nichž jeden mně kleštěmi rozmačkal pravé varle.“ Zdali byl oním statným Němcem Josef Mengele, už dnes není možné zjistit. Mengele byl ale pravděpodobně „pouze“ tím, který Viléma Bišického k pokusům vybral. Samotný zákrok pravděpodobně provedl Dr. Schumann nebo některý z jeho podřízených. Horst Schumann prováděl v táboře Osvětim-Březinka „vědecký výzkum“, během kterého se snažil najít „ideální způsob sterilizace podřadné židovské rasy“. Počátkem roku 1944 dospěl k závěru, že nejjednodušším, nejrychlejším, nejúčinnějším a nejlevnějším způsobem je chirurgická kastrace. Vilém Bišický, nyní bezejmenný vězeň č. 181 873, se tak zřejmě stal jedním z prvních, na kterých si své závěry odzkoušel. Vilém Bišický musel mít strašlivé bolesti a musel prožít nesmírné ponížení. Jediným štěstím, pokud je možné toto slovo použít, bylo, že zákrok bez jakékoli anestezie přežil a že se do rány v podmínkách tamní „nemocnice“ nedostala infekce. „Tatínek o tom nikdy neřekl ani slovo. Po válce začal psát paměti, ale pak toho nechal. Celý život se chtěl znovu podívat do Osvětimi, ale nikdy k tomu nedošlo... nenašel k tomu odvahu... a my jsme se ho nikdy neptali, protože jsme věděli, že on to nechce...“ říká Libuše Picková. Co musel Vilém Bišický vydržet, se dá odvodit pouze ze strohých formulací úředních dokumentů z poválečné doby. Co prožíval a co cítil, si nechal pro sebe.

Horsta Schumanna po válce usvědčili bývalí osvětimští vězni, jemu se přesto podařilo uprchnout a roky se ukrýval v Ghaně pod ochranou místní hlavy státu. Až v roce 1966 se ho podařilo vydat do Německa, kde si měl odpykat trest za své zločiny. Kvůli údajnému špatnému zdravotnímu stavu ale byl zakrátko z vězení propuštěn a žil ještě dalších deset let. 

Buchenwald, transport smrti

Vilém Bišický nějakou dobu v Osvětimi pracoval při stavbě továrny IG Farben, která plánovala na nově získaných územích rozšířit výrobu. Vězni koncentračního tábora byli ideální pracovní silou, protože pracovali zdarma a téměř bez jídla... Byl ale začátek roku 1945 a k Osvětimi se blížila Rudá armáda. Nacisté proto začali v panice tábor likvidovat, aby zahladili stopy. Vězně, které nestihli povraždit, se rozhodli evakuovat a přepravit do některého z dalších koncentračních táborů na území Německa. V Osvětimi „zbývalo“ ještě šedesát šest tisíc vězňů a jedním z nich byl i Vilém Bišický. V lednových mrazech byli proto nahnáni do otevřených dobytčích vagonů a natlačeni jeden na druhého. Během cesty, která trvala několik dní, nedostali nic k jídlu ani k pití a umírali po stovkách. Když si chtěli nabrat sníh, aby se „napili a najedli“, dozorci je stříleli nebo ubíjeli. Vlak, ve kterém byl i Vilém Bišický, směřoval do koncentračního tábora Buchenwald a ti, kteří přežili cestu vlakem, pokračovali dál pěšky. Často bosí, minimálně oblečení, unavení a hladoví. Znovu vyčerpáním umírali, znovu byli vražděni. Kdo neměl sílu, toho zastřelili, kdo se pokusil o útěk, toho čekalo totéž. Vilém Bišický se měl o útěk pokusit také, ale když začali střílet, stačil se vrátit do zástupu. Transport z Osvětimi nepřežilo patnáct tisíc vězňů...

Patnáctého května 1945 dorazil Vilém Bišický domů. „Pamatuju si, jak šel po silnici nějaký ušpiněný, nalomený člověk. A to byl můj otec. Ale to já jsem nevěděla,“ vzpomíná na první setkání s tatínkem Libuše. Jemu bylo v té době třicet sedm a jí šest let. O rok později svědčil Vilém Bišický během Norimberského procesu, kde se měla ze svých zločinů zodpovídat část nacistů. Podle informací, které Libuše Picková má, ale její otec neměl svědčit proti Mengelemu nebo Schumannovi, ale naopak ve prospěch Němce Kurzavého, vedoucího zemědělství v terezínském ghettu.   

Statek rodiny Bišických

Vzpomínky na konec války má Libuše, kromě tatínkova návratu, spojené i se zástupy německých vojáků procházejících vesnicí s Rudou armádou v patách. Z Terezína se vrátila i její babička a z koncentračního tábora Dachau strýc Antonín. Statek i vilu opustili němečtí vojáci a Vilém Bišický rychle obnovil chod hospodářství. Pracoval od brzkého rána do večera a práce mu pomáhala zapomenout. Po návratu se mimo jiné musel potýkat také s následky po prodělaných nemocích, po břišním tyfu a opakovaných zápalech plic měl problémy se srdcem. Zotavit se ale dokázal rychle, jen bolesti po zákroku v Osvětimi mu zůstaly natrvalo. I Libuše po válce vážně onemocněla, dostala tuberkulózu jako pravděpodobný důsledek podmínek, ve kterých během války žila. Ale i ona se uzdravila a v září 1945 šla poprvé do školy. A její rodiče se znovu vzali.

Krutě vykoupené štěstí rodiny Bišických ale nemělo trvat dlouho. „V roce 1951 přijela StB a zatkla mého otce... a pak zabrali úplně všechno. Odvezli stroje a dobytek, zbourali stáje a nechali ten dvůr ležet ladem. Přijeli několika auty a prohledávali celou vilu, prohledali všechno... Ptali se mě, kde má tatínek peníze, to jsem já nevěděla a táta taky žádné neukrýval, protože měl zaměstnance a to, co vydělal, tak z toho je pak zaplatil. Tátu rovnou odvezli a pak jsme ho celý rok neviděli,“ vypráví dál Libuše Picková. Jedním z důsledků převzetí moci komunisty po únoru 1948 se stala kolektivizace zemědělství na venkově. Začala vznikat jednotná zemědělská družstva a hospodařit se nyní mělo společně. Kdo nechtěl, byl trestán. Zpočátku tím, že mu byly vyměřeny dávky z výnosů, které musel odvádět státu, obvykle v takové výši, kterou nebylo možné splnit. Za neplnění byla pokuta, znovu v neúměrné výši. Součástí trestu mělo být i sociální vyloučení „kulaků“, jejich rodinu nevyjímaje. O něco později se přistoupilo k ještě tvrdším trestům, k zabavení majetku, vystěhování a věznění. Se zatčením Viléma Bišického čekali na období sklizně, kdy jeho pole budou plná úrody. V jeho případě ale zřejmě došlo k nečekané překážce. Když v roce 1951 probíhal soud, postavila se za něj celá vesnice, včetně jeho zaměstnanců. Jedna ze zaměstnankyň dokonce u soudu odpřisáhla, že údajnou škodu, kterou měl způsobit, způsobila ona sama. 

Děti, až se to všechno podělá, začneme zase hospodařit

Ještě před zatčením Viléma Bišického převzal nad jeho hospodářstvím dozor další správce, tentokrát jím byly Státní statky Mladá Boleslav a později Bezno. Měly dohlížet, jestli Vilém Bišický dodává předepsané množství výnosů státu. Správce, zastoupený v tomto případě jedinou konkrétní osobou, ale zjistil, že Vilém Bišický skladuje obilí nesprávným způsobem, a obilí je proto navlhlé. Následkem toho došlo k „ohrožení jednotného hospodářského plánu“. Vilém Bišický byl obviněn z nedbalosti a odsouzen k devíti měsícům nepodmíněně a k tříleté podmínce. Současně měl uhradit způsobenou škodu, kterou vyčíslili na 50 000 Kč. Na tehdejší dobu to byla velmi vysoká částka. Vilém Bišický se odvolal, ale soud rozsudek znovu potvrdil, navíc s dovětkem, že původní trest je příliš mírný a Vilém Bišický měl být souzen za úmyslnou sabotáž. Devět měsíců strávil ve věznici na Borech a další tři roky podmínky jako pomocný dělník. Nějakou dobu pracoval jako námezdní síla na vlastním statku, ale nakonec se rozhodl zemědělství opustit a šel pracovat do Kladna jako pomocný dělník. Po návratu odešel do invalidního důchodu a na políčku, které jediné mu zbylo, začal pěstovat heřmánek. Libuše říká, že všechno snášel se stoickým klidem, protože nic nemohlo být horší než to, co prožil během války. Přesto pro něj muselo být nesmírně těžké vidět, jak na jeho polích hospodaří někdo jiný a jak se vila a hospodářský dvůr postupně rozpadají. Nikdy se prý nerozčiloval, nikdy se s nikým nepřel, ale také nikdy úplně nerezignoval. Libuše vzpomíná, jak říkával: „Děti, až se to všechno podělá, začneme zase hospodařit.“

Jsem dcera kulaka a mohla bych ohrozit národní hospodářství

Libuše po základní škole vystudovala gymnázium, kde se cítila dobře – mezi spolužáky nebyla jediná, jejíž rodina se dostala na „černou listinu“. Dodává, že mnoho sedláků z okolí na tom bylo hůř, do vězení nebo pracovních táborů museli na deset nebo i patnáct let. Její otec dostal nízký trest jen díky tomu, že byl oblíbený a že se za něj postavili právě ti, které měl jako kulak vykořisťovat. Byl to ale jen důsledek jeho chování vůči ostatním. Libuše vzpomíná, jak pokaždé nejdřív pomohl obdělat pole menším rolníkům, kteří si nemohli dovolit stroje a další vybavení. Bylo to pro něj stejně přirozené jako pomáhat židovským dětem nebo vězňům v Terezíně. 

Dospívající Libuše tísnivou atmosféru počátku padesátých let vnímala velmi intenzivně a o tatínka se bála. Během války byla příliš malá a nemohla rozumět tomu, co se děje, cítila jen strach. V padesátých letech už rozuměla. Rodina Bišických mohla po zabavení majetku zůstat ve své vile, ale bydlela už jen ve třech místnostech, za které platila nájem. Do zbylé části domu se nastěhovali noví nájemníci a dům chátral. „Bydleli jsme v tom domě pořád, zatímco on se rozpadal a rozpadal...“ říká pamětnice smutně. Od dětství ji všechno, co se dělo ve stájích i na polích, zajímalo. Starost o vedení hospodářství měla po otci převzít, chtěl to on a byla to i její volba. Když odmaturovala, statek jim už ale nepatřil. I přesto se rozhodla pro studium na vysoké škole zemědělské, ale nepřijali ji. V odůvodnění stálo, že jako dcera kulaka by mohla ohrozit národní hospodářství. Vystudovala proto dvouletou nástavbu na průmyslovce a opustila rodnou vesnici. „Já jsem si vždycky byla vědomá, že jsem kulak, že jsem něco nepatřičného. I proto jsem z té vesnice v osmnácti letech odešla,“ říká. Její starší sestra vystudovala pedagogickou fakultu, měla jiné nadání a k hospodaření ji to netáhlo. Školu mohla vystudovat ale jen díky tomu, že ji ke studiu doporučil sám profesor Heyrovský. V roce 1963 Libušina sestra náhle tragicky zemřela. Přišlo další přetěžké období, během kterého pamětnice pochopila, že jediná možnost, jak zachránit maminku před naprostým zoufalstvím, je přivést na svět dalšího člena rodiny. V roce 1964 se vdala za Jiřího Picka a o něco později se jim narodil syn Michal.  

Můj muž byl jedním z terezínských dětí, které se vrátily domů

Jiří Pick prožil první roky dětství v Terezíně, kam společně s rodiči a prarodiči odjel s transportem v roce 1941. Jiřímu byly v roce 1941 tři roky a Libuše k tomu, jak vnímal pobyt v ghettu, dodává: „Jemu se tam líbilo, on byl malý a nic jiného neznal...“ Jeho rodiče zůstali v Terezíně až do konce války a díky tomu se jim podařilo přežít. Životy jeho dědečka a babičky ale nacisté ukončili v plynových komorách jednoho z koncentračních táborů.

Libuše s Jiřím se přestěhovali do Prahy a pamětnice začala pracovat jako laborantka ve Státním zdravotnickém ústavu, kde byla spokojená a zůstala tam po celou svoji pracovní kariéru. Počátkem šedesátých let se politická situace v Československu začala pozvolna měnit k lepšímu a vrcholem se stalo období tzv. Pražského jara. Pamětnice vstoupila do Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Všechny naděje ale ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Její manžel se účastnil protestů v centru Prahy, Libuše se držela v pozadí, protože v té době měla malého syna. O rok později se ale masových demonstrací na Václavském náměstí účastnila také. I tentokrát všechno skončilo zmarem a nakonec i postupnou rezignací. Pamětnice říká, že se v té době, podobně jako většina, „schovávali v davu“ a ve Zdravotnickém ústavu se normalizační doba dala vydržet. V komunistické straně byl pouze předseda ústavu, a to jen proto, že do ní z pozice své funkce vstoupit musel. Libuše nikdy do komunistické strany nevstoupila, jednoduše nechtěla, sama sobě by se tím zpronevěřila. Současně ale s ironií dodává: „Chodili za všemi, jenom za mnou ne, protože věděli, co jsem zač.“ 

Demokracie mi přinesla zadostiučinění

V roce 1980 byla rodině Bišických vrácena vila v Pětikozlech. „Státní statky řekly, že už ten dům nepotřebují, že je v dezolátním stavu, že tam zatéká, je tam plíseň, a tak že nám ho vracejí. A po čase přijely bagry, celé to hospodářství zplanýrovaly a zavezly tím údolí ve vedlejší vesnici. Moje maminka stála v tom domečku, co nám zbyl, u okna a plakala, když se dívala, jak to bourají,“ vzpomíná Libuše Picková na smutný konec hospodářského dvora rodiny Bišických. Vilu si nechala, ale v roce 1984 ji musela prodat. „Neměla jsem peníze ani sílu ji opravovat.“ Její tatínek Vilém, „nejčestnější a nejlaskavější člověk, jakého kdy poznala“, zemřel v roce 1979. „Byla jsem mladá, a tak jsem to pokaždé nějak překonala. V autobusu jsem si pobrečela, šla jsem za babičkou na hřbitov a všechno jsem jí to vypověděla. A pak jsem jela dalším autobusem domů a tam jsem se tvářila vesele, jako by se nic nestalo. V Boha nevěřím, a tak jsem tiše rezignovala. Svůj život bych si tedy zopakovat nechtěla,“ říká Libuše Picková. 

V roce 2006 zemřel její manžel Jiří a krátce nato přišla bolest největší. Tragicky zemřel její syn Michal, talentovaný fotograf. V listopadu 1989, v době, kdy studoval na FAMU, chodili společně na protikomunistické demonstrace do centra Prahy. Michal všechno dokumentoval a fotografie pak posílali do Německa, aby svět věděl, že v Československu komunisté končí. Libuše znovu vstoupila do obnoveného KAN a nakrátko se zapojila i do politiky. V restitucích jí byly vráceny i pozemky a zbylá část budov, ale ona se domů už nevrátila. Říká, že by sama nedokázala na tak rozsáhlých pozemcích hospodařit. S několika dalšími restituenty ale založili společné zemědělské družstvo. Všichni tam vstupovali bez nátlaku, dobrovolně, a družstvo stále úspěšně hospodaří. Její otec se toho bohužel nedožil, ale měl pravdu, když říkal: „Děti, až se to všechno podělá, začneme zase hospodařit.“