Libuše Picková

* 1939

  • „Po válce se vrátil zase do tý vesnice a převzal to hospodářství zpátky a začal, on byl velmi dobrý hospodář, začal tedy hospodařit. V roce 1951 přijeli z StB, zatkli mýho otce, mě vyslýchali jako dvanáctiletou holku, kde má tatínek… kde ukrývá peníze, a to hospodářství zabral státní statek. Zabrali úplně všechno, odvezli stroje a dobytek a nechali ten dvůr ležet ladem. Pak ho předali, v roce 1970, ho předali místnímu národnímu výboru a ten po čase přivezl bagry a celý to hospodářství zplanýroval. A zavezl tím údolí ve vedlejší vesnici. A my jsme v tom domě… nás nevystěhovali jako ostatní sedláky. Zůstali jsme v tom domě bydlet ve třech místnostech, platili jsme normálně padesát korun nájem a v tom roce sedmdesát Státní statky přišly, že už ho nepotřebují, že už je v tak dezolátním stavu, že tam zatéká, že je tam plíseň, a tak že nám to vrací zpátky.“

  • „A nás vystěhovali s dědečkem a babičkou a s matkou a dvěma dětma do vedlejší vesnice, do sálu tamějšího hostince. Moje matka posílala a dědeček tam vozil do Terezína nějaký léky a cigarety a potraviny, načež mýho otce při tom chytili, při tom pašování, a zavřeli ho na Malou pevnost, kde strávil asi půl roku, a pak ho odtransportovali do Osvětimi. V Osvětimi byl od roku 1942 nebo 1943, to teď nevím přesně, a tam ho vyřadili, při rozřaďování transportu ho vyřadil doktor Mengele a dělal na něm pokusy. Rozmáčknul mu varle. Otec potom dělal v IG Farben a po čase ho přetransportovali do Buchenwaldu, kde strávil další rok. A v roce čtyřicet pět odešel z Buchenwaldu pochodem smrti, až do osvobození, vlastně. Nikdy o tom neřekl ani slovo.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha , 17.03.2021

    (audio)
    duration: 01:00:06
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Já jsem si vždycky byla vědomá, že jsem kulak, že jsem něco nepatřičného... I proto jsem z té vesnice v osmnácti odešla

Libuše Picková v roce 1957
Libuše Picková v roce 1957
photo: archív pamětnice

Libuše Picková, původním příjmením Bišická, se narodila 19. května 1939 v Mladé Boleslavi. Jejím domovem byla vesnice Pětikozly, ležící v úrodné oblasti Polabské nížiny, kde její rodina vlastnila vilu s hospodářským dvorem a rozsáhlými pozemky. Již krátce po jejím narození ale všechen majetek rodiny Bišických přešel na základě tzv. norimberských zákonů pod nucenou správu a do rodinné vily se nastěhovali vojáci SS. Libušin otec Vilém Bišický byl v té době již se svou ženou Libuší formálně rozvedený, chtěl tím ochránit rodinu před perzekucemi ze strany nacistů kvůli svému židovskému původu. Libuše s maminkou, sestrou a prarodiči pak až do konce války žila ve velmi nuzných podmínkách v sousední vesnici. Vilém Bišický se odstěhoval do Prahy, kde se aktivně zapojil do činnosti židovské organizace Alija mládeže, která se zasloužila o záchranu více než dvaceti tisíc židovských dětí. V listopadu 1941 odjel vůbec prvním transportem do Terezína, kde byl jako jeden ze členů tzv. Aufbaukommanda pověřen vybudováním zelinářské zahrady. Tento transport, označený jako Ak, sestával výhradě z mladých židovských mužů, kteří měli terezínskou pevnost přestavět na ghetto určené k masovým deportacím Židů. Současně začal společně s manželkou, tchánem a bratrem organizovat pomoc obyvatelům ghetta. Byli vyzrazeni a Viléma Bišického a jeho bratra Antonína pak nacisté převezli do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín. Vyslýchaná a krátce vězněná na gestapu v Mladé Boleslavi byla i maminka Libuše Bišická. Počátkem roku 1944 odjel Vilém Bišický do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde byl hned po příjezdu, zřejmě Josefem Mengelem, zařazen ke skupině mužů, která se později podrobila „lékařským“ pokusům. Kruté a ponižující zacházení i bolestivý zákrok Vilém Bišický přežil. Přežil i další transport spojený s pochodem smrti do koncentračního tábora Buchenwald, kde se dočkal osvobození americkou armádou. Po návratu domů se znovu ujal hospodářství, jeho nástupkyní se měla v dospělosti stát dcera Libuše. V roce 1951 byl majetek rodině Bišických zabaven podruhé. Na venkově probíhala kolektivizace a Vilém Bišický, považovaný nyní za kulaka, byl znovu zatčen a následně odsouzen za ohrožování jednotného hospodářského plánu. Devítiměsíční trest strávil ve věznici na Borech. Libuše nebyla kvůli svému původu přijata na vysokou školu, a náhradou proto vystudovala nástavbu na průmyslové škole a po ní nastoupila na místo laborantky do Státního zdravotnického ústavu, kde zůstala po celou dobu své pracovní kariéry. Během Pražského jara vstoupila do Klubu angažovaných nestraníků, jehož činnost ale zanedlouho ukončila okupace vojsk Varšavské smlouvy. Státní statek vrátil část budov ve zdevastovaném stavu rodině Bišických již počátkem 80. let, zbylý majetek získala pamětnice v restitucích až po roce 1989. V listopadu 1989 se znovu zapojila do společenského dění, byla krátce aktivní i v politice a začala podnikat v zemědělství. Jejím manželem byl Jiří Pick, který část svého dětství prožil také v Terezíně a jako jedno z mála židovských dětí se vrátil domů.