„Já jsem udělal veliký průšvih. Taková hloupost to byla. Teď už je to všechno promlčeno. Celá rota jsme měli jít na službu hlídat u závory, hlídat munici. A některá rozumná hlava přišla na to, že ty ruské samopaly, jestli prostřelí dřevěnou zeď baráku, ve kterém bydlíme. Tak že to zkusíme. Losovali jsme, kdo bude střílet první, a vyšlo to na mne. Střelil jsem do té zdi, kulka proletěla a za tou zdí stál dozorčí pluku. A vzal to jako atentát. Takže já jsem měl strašný průser! Zablokovali celé kasárny, nikdo se nepřiznal. Až v pondělí to vyšlo najevo. V tu dobu kluci, co byli na vojně, měli nákladní auta a v nich vysílačky a přijímače a naším úkolem byl kontakt země-vzduch. Oni měli kontakt s letadly a měli tam elektroniku. Když to chtěli vyčistit, tak měli injekční stříkačky a benzínem prostřikovali některá ta místa. Jeden kluk za mnou večer přišel a říkal, že mi pomůže, že ví, jak se to dělá – a stříkl mi benzín do stehna tou stříkačkou. Že prý dostanu otravu krve a budu nemocný a že se to promlčí. A ono opravdu. Ten večer o půlnoci mě museli odvézt do vojenské nemocnice a tam jsem ležel nějakou dobu a pak, když jsem proležel těch pár týdnů, tak jsem tam ještě dělal – když normální služba, sestřičky a tak, šla domů a například někdo zemřel a bylo potřeba ho odvézt ze sálu do ledničky, tak používali nás vojáky, kteří tam ještě byli na rehabilitaci. A když jsem se pak vrátil k rotě, tak ten můj trest byl během té doby promlčený.“
„Přišel jsem domů, dveře na chodbu nebyly zamčené, vešel jsem do té chodby a tam byla rakev a v ní ležela mrtvola. To mě úplně vyděsilo. Utekl jsem pryč a nechtěl jsem se vrátit. Nejprve jsem to nechápal, pak mi došlo, že to byl otec. Naštěstí dům měl okna nízko nad chodníkem, takže jsem lozil po tu dobu, co tam ležel v rakvi, tak jsem lozil oknem. Pak si vzpomínám, že byl pohřeb. Tehdy chodili koně – čtyři černí koně a my jsme se sestrou šli za tím vozem na hřbitov. Za námi šla maminka s mým poručníkem a bylo to dost smutné. Máti se tam zhroutila a my jsme brečeli jak průtrž mračen.“
„Když se Rusové blížili z východu, tak všichni z Uherského Brodu byli evakuováni do Maršova, taková díra v lese u Uherského Brodu. A když se vrátili, tak dům byl zbombardovaný. Taková kuriozita je, že ta bomba – Rusové bombardovali Uherský Brod – a ta bomba nevybuchla. Proletěla střechou, stropem do obývacího pokoje, proletěla pianem a zastavila se ve sklepě. Je taková rarita, že na stropě v obýváku visel lustr a ten zůstal skoro nepoškozený. Ten lustr má teď moje dcera tady ve Švédsku, nechali jsme to spravit. Mám fotku toho domu, jak to vypadalo, když to bylo zbombardované.“
Jaroslav Jerry Pijak se narodil 21. dubna 1946 ve Zlíně (od roku 1949 Gottwaldov). Matka Ludmila (nar. 1919) se starala o domácnost, otec Jaroslav (nar. 1914) pracoval jako prokurista. S rodiči a starší sestrou Ludmilou vyrůstal v Uherském Brodě. Počátkem 50. let otce zatkli za údajné zapojení do protikomunistické letákové činnosti, ke které docházelo v jeho tehdejší práci v národním podniku Sběr. Společně s dalšími sedmi zaměstnanci byl otec ve zpolitizovaném procesu odsouzen ke dvěma letům vězení. Krátce před datem vypršení trestu otec za ne zcela jasných okolností v kriminále zemřel. V 60. letech, po studiích stavební průmyslovky a následné povinné vojenské službě, pracoval Jaroslav Jerry Pijak jako cestmistr. Krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy se rozhodl Československo natrvalo opustit. Se svou budoucí manželkou Annou v listopadu 1968 legálně vycestovali do Vídně, odkud natrvalo emigrovali do Švédka. Ještě před sametovou revolucí – a především pak po ní – Československo a poté Českou republiku pravidelně navštěvovali, domovem jim však zůstalo Švédsko. V roce 2024 žil Jaroslav Jerry Pijak se svou ženou Annou ve stockholmské lokalitě Täby.
