The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Pilarová (* 1939  †︎ 2020)

• narozena 9. srpna 1939 v Brně do rodiny krejčího

• v dětství navštěvovala brněnský sbor Františka Lýska a sbor při katolickém kostele svatého Tomáše

• komunisté otci zabavili krejčovský salon, Eva se jako dcera živnostníka dostala na maturitní obor díky protekci

• vystudovala vyšší hospodářskou školu

• po maturitě ji přijali na JAMU, operní zpěv, školu nedostudovala

• provdala se za Milana Pilara, který ji přivedl do divadla Semafor

• v roce 1962 – po narození syna – její manžel emigroval, Evu vyslýchali a zabavili jí pas

• v 70. letech emigroval její druhý partner

• v roce 1973 zahynulo 6 členů z její kapely při letecké katastrofě v Praze-Ruzyni

• s novou kapelou procestovala celý východní blok

• v roce 1977 podepsala antichartu

• jako jedna z mála se za podpis anticharty omluvila

• zemřela 14. 3. 2020 ve věku osmdesáti let

Eva Pilarová, za svobodna Bojanovská, se narodila 9. srpna 1939 v Brně. Její tatínek provozoval s kolegou krejčovský salon Janšta a Bojanovský, maminka byla vyučená švadlena, ale šití se věnovala jen příležitostně pro své známé.

To nejdůležitější, co jí rodiče do života dali, je víra, která ji provází v dobrém i zlém po celý život. Svým křížkem, jejž nosila na krku, za totality provokovala, ale vzít si ho nedala. „Víra byla to nejlepší věno, které jsem mohla od rodičů dostat. Nejsem fanatik, ale nevím, jestli bych bez té víry, která se mnou stále je, ustála to, co jsem si prožila, a dnes tady s vámi seděla a povídala si,“ říká zpěvačka Eva Pilarová.

Ruská hymna zachránila maminku

Eva se narodila tři týdny před vypuknutím války. Její první výrazné vzpomínky se týkají především konce války, kdy Brno sužovaly časté letecké útoky. Tehdy otec malou Evu spolu s maminkou odvezl na jih od Brna do Morkůvek k matčině sestře. S odstupem času Eva uvažuje, zda by nebylo bývalo lepší zůstat v Brně, neboť právě Morkůvkami se přehnala vojska generála Malinovského, která se probíjela ze Slovenska, osvobozovala oblast od jihu Brna a pokračovala na Olomoucko. Zdivočelí sovětští osvoboditelé si na civilním obyvatelstvu často vybírali svou daň v podobě olupování i znásilňování. Evě tehdy bylo necelých šest let, když zjistila, že její zpěv má zvláštní moc.

„Teta dostala příkazem, že musí vzít na byt jednu sovětskou vojandu, které jsme říkali báryšňa. A tahle báryšňa hezky zpívala a naučila mě ruskou písničku. Až po letech jsem zjistila, že to byla ruská hymna. A tahle ruská hymna svým způsobem zachránila maminku. Sousedku tam totiž vyhmátli ruští vojáci a znásilnili ji. Přišli pak do toho sklepa, kde jsme se ukrývali, tatínkovi sebrali hodinky a všechno možné a pak šli k mamince. Bylo mi necelých šest let a já si v té dětské hlavince uvědomila, že ten voják mluví tou řečí, jakou mě ta paní naučila zpívat. Stoupla jsem si před něj a spustila: ‚Sajuz něrušimyj…‘ Voják začal brečet, vzal mě do náruče, obcházel se mnou dvorek a už se nikomu nic nestalo,“ vzpomíná Eva Pilarová.

Z Morkůvek pak rodina prchla do Vrbice, maminčina rodiště, kde Eva viděla první mrtvé vojáky s prostřílenými přilbami a zažila úplný konec války, provázený výstřely světlic. „Od té doby nemám ráda ohňostroje, mám to spojené s tehdejšími zážitky,“ říká pamětnice.

Poté se rodina Bojanovských vrátila do Brna, kde pak v průběhu května probíhalo nesmlouvavé účtování s německými obyvateli. Tisíce Němců byly Čechy brutálně perzekvovány, na míru reálného provinění jednotlivců se nebral ohled. Evu se ale od těchto svědectví snažili rodiče uchránit.

„Jediné, co si vzpomínám, že u nás v domě bydlel jistý pan Zelnicius, měl manželku Němku. Byla to moc bezvadná paní. On poslouchával Hlas Ameriky a někdo ho prásknul. A tenhle pán byl okamžitě odveden. Maminka jeho manželku utěšovala. Vztahy mezi Čechy a Němci byly tehdy myslím dobré. Tento pán byl uvězněn v Kounicových kolejích a my jsme tam v neděli chodívali a čekali jsme třeba hodinu, než se objevil v okně, a my jsme mu zamávali. Nakonec všechno dobře dopadlo, byli jsme rádi, že se po válce vrátil domů.“

Po válce

Do první třídy Eva nastoupila v září 1945. Školní docházku měla zahájit v Křídlovické ulici, která však byla tehdy ještě obsazena sovětskými vojáky, a tak první půl rok absolvovala ve škole ve Vídeňské. Od čtvrté třídy chodila do školy v Kotlářské, jež ovlivnila další Evino směřování. Učil tam zpěv hudební pedagog František Lýsek, a když zjistil, že Eva Bojanovská má krásný silný hlas, přijal ji do Brněnského dětského sboru, který založil a vedl. Sbor často natáčel v rozhlase, kde si Eva poprvé zazpívala sóla i dvojhlasy. „Už tehdy mě zpěv hodně bavil, a když mě vzali rodiče na americký film Zasněžená romance, zaujala mě v něm kapela Glenna Millera a ten jeho swing. Někde tam se zatnul drápek, který mě dodnes nepustil.“

Do hudební školy ale chodila už od první třídy, kde měla na zpěv a hudební teorii Josefa Tomaštíka, varhaníka v českobratrském kostele nedaleko Kotlářské ulice. Tam Eva zpívala sólo v Blodkově mši, a to už i s operními zpěváky. Eva však pocházela z katolické rodiny, a tak ji maminka přihlásila do sboru Vladimíra Stehlíka při katolickém kostele svatého Tomáše. Tam Eva zpívala svůj první „vánoční“ hit Já bych rád k Betlému. Tehdy se na Evu přijeli podívat „stařeček“ se „stařenkou“ z Vrbic. Dodnes má uschován památník s dědečkovými verši, které jí k tomuto výstupu věnoval.

Znárodnění otcovy dílny 1948

V roce 1948, krátce poté, kdy v Československu převzali moc komunisté a začali znárodňovat podniky, došla řada i na krejčovství Janšta a Bojanovský. Sebrali jim šicí stroje, látky a celou dílnu, která se nacházela v obytném domě. Soudruzi usoudili, že by tam mohly být byty. Evin tatínek s kolegou však sovu živnost hned tak nezabalili.

„Našli poblíž ulice, kde jsme bydleli, takový kumbálek a podařilo se jím – už bez zaměstnanců – udržet si živnost až do roku 1953. Pak jim ale nasekali takové daně, že to sami vzdali. Už to nebylo možné udržet. Tatínek pak dělal v Boskovicích pro nějakou firmu, kde se šily asi nějaké uniformy. Dohlížel, aby to bylo dobře ušité. Krejčovině se tedy svým způsobem věnoval pořád. K tomu bokem šil pro své známé,“ vypráví Eva Pilarová. I její maminka šila bokem načerno pro přátele. „Já jsem mamince někdy pomáhala zapošívat, ale vůbec mě to nebavilo. Říkala jsem, že by to mělo být aspoň za padesát korun a maminka se smála, že bych chtěla za zapošívání padesát, když ona udělá celé šaty za třicet korun,“ usmívá se pamětnice.

50. léta

Eva vychodila osmiletou základní školu, ale v 50. letech bylo možno zůstat na škole o rok déle a absolvovat jednoroční učební kurz. Chtěla se připravit na hudební konzervatoř, na kterou se velice těšila. „Maminka však prohlásila, že to nepřipadá v úvahu a že napřed musím vystudovat něco pořádného a pak se uvidí. Přihlásila mě tedy na čtyřletou vyšší hospodářskou školu, na kterou mě přijali asi proto, že ředitel školy bydlel v našem domě. Strašně mě to tam nebavilo, na druhou stranu jsem se tam naučila psát na stroji se slepými klávesnicemi všemi deseti, z čehož těžím dodnes, a píšu poslepu jako kulomet,“ vypráví Eva. Po maturitě se ale přece jen tajně přihlásila na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU) na opěrní zpěv, kam brali pouhých šest uchazečů z 240. „Tehdy nebyla sekce muzikálová, jazzová a podobně, jako je to dnes. Tehdy byla jen opera. Věděla jsem, že ji nikdy zpívat nebudu, ale já jsem se chtěla naučit hudební harmonie a ty věci kolem, které většina spolužáků ze srdce nenáviděla,“ vzpomíná Eva Pilarová. Když její maminka otevřela dopis s oznámením, že byla Eva přijata na JAMU, zhrozila se se slovy, jež Eva slyší dodnes: „Jediná dcera, a ona chce být komediant!“ Větší pochopení měl tatínek.

Na JAMU ovšem Eva dlouho nevydržela. Poprvé ji chtěli vyhodit, když se vedení školy dovtípilo, že Evin otec byl živnostník – v tehdejší době tedy tzv. vykořisťovatel dělnického lidu – a ještě ji obvinili z podvodu, jelikož do dotazníku nenapsala, že otec byl podnikatel, ale krejčí. Tehdy se jí zastal profesor Válek se slovy, že Evu Bojanovskou si vyhodit nenechá pro její talent.

Eva však nakonec pochopila, že školu musí beztak opustit. „Pojímala jsem zpěv jinak a cítila jsem jinak zpívání, kterému se říká přirozené. A když mi paní profesorka Vavrdová, která byla úžasná ženská, fantastická dáma, říkala: ‚Slečno Bojanovská, to musíte přirozeně…‘ A když mi to předvedla, věděla jsem, že tudy cesta nevede. Pro mě je přirozené něco jiného.“ Definitivní tečku v jejích studiích udělala skutečnost, že pod pseudonymem Dana Rodanová a později Eva Rodanová zpívala a natáčela v rozhlase mimo rámec školní výuky, což bylo v rozporu s pravidly školy. Vyučující se vždy snaží formovat své studenty k obrazu svému a jiné hudební aktivity je „kazily“.

Milan Pilar, Praha, Semafor

Ještě na Janáčkově akademii se seznámila se spolužákem Milanem Pilarem, studentem skladby a hry na kontrabas. Byl již ve čtvrtém ročníku, přivydělával si v orchestru Gustava Broma, a když se s ním nepohodl, odešel do Prahy, kam Evu pozval na návštěvu. Ta tehdy nevěděla, že Milan hraje v orchestru divadla Semafor, a tak pro ni bylo překvapením, když ji tam přivedl a představil Jiřímu Suchému a Jiřímu Šlitrovi jako zpěvačku, kterou jim „slíbil“. Její zpěv s brněnským přízvukem je ale zpočátku příliš nenadchl. Přijali ji nejdříve jako herečku, do péče si ji měla vzít Pavlína Filipovská, aby ji zbavila brněnského přízvuku. Jako zpěvačka v Semaforu zakotvila v roce 1960. To už byla za Milana Pilara vdaná.

Když později ze Semaforu vyhodili Waldemara Matušku, Pilarovi se rozhodli odejít také, protože s Matuškou byli sehraná trojka. Chvíli společně působili v divadle Rokoko, kde se však Evě nezamlouvala politická satira, a tak se vrátila zpět do Semaforu.

Emigrace manžela

V roce 1962, v situaci, kdy měla Eva mimino, se Milan Pilar nevrátil ze zájezdu, kde byl s kapelou Karla Velebného. Byl to pro ni blesk z čistého nebe, zhroutil se jí život. „Když mi volal kolega a řekl mi, že Milan zůstal venku, myslela jsem, že si dělá legraci. Ale bylo to vážné. V ten večer jsme s Waldou měli přímý přenos v televizi, točilo se to někde v hospodě v Holešovicích. Všichni se na to dívali a nikdo na mě nic nepoznal. Když to ale skončilo, sesypala jsem se. Byla to pro mě strašná rána.“

Eva neuvažovala o rozvodu, ale jak už to tak bývalo, příslušníci Státní bezpečnosti ji začali vydírat. Absolvovala výslechy, avšak neměla tušení, že by její manžel něco plánoval. Vzali jí pas a přesvědčovali ji, aby se rozvedla, že jinak už pas nedostane, zničí si život a kariéru. Eva tehdy právě vyhrála v Helsinkách soutěž v jazzovém zpěvu a dostala nabídku od americké legendy Billa Dixona. Na tuto spolupráci nicméně po emigraci manžela už nikdy nedošlo. Na radu přátel se nakonec rozvedla, věřila, že časem se situace zlepší a pas dostane zpátky.

„Samozřejmě jsem dlouho nic nedostala. Rozváděla jsem se v zastoupení, mého manžela zastupovala nějaká baba, která pořád protiargumentovala a nechtěla se se mnou rozvést. Nakonec nás ale samozřejmě rozvedli. Dnes se tomu už zasměju, ale opravdu to nebylo lehké období. Jsem vděčná rodičům, že mi pomohli se synem.“

Vlastní kapela, nezávislost

Kolem roku 1965 se umělecky osamostatnila a začala zpívat s vlastní kapelou, která jí dávala svobodu ve výběru repertoáru, i když stále v jistých mantinelech. „Vybrali jsme si, co chceme hrát. Naše vrchnost na Pragokoncertě tehdy neuznávala nějaká autorská práva. Takže pokud netušili, že to, co hrajeme, je původně americké, tak to prošlo. A když už na to přišli, tak to přece hráli utlačovaní černoši a to nám tedy taky procházelo.“

Pragokoncert měl ovšem vždy právo veta a texty cenzuroval. Eva vzpomíná například na skladbu Caruso árii mi zpívá, kde se ve druhé sloce zpívalo: „Jsem děvče bludný, ó, jak je nudný žít…“

„Jaképak ale děvče bludné v socialismu a jakápak nuda. To mi zakázali a nesměla jsem to zpívat. Pak mi třeba zakázali zpívat skladbu, se kterou jsem vyhrála tři festivaly. ‚Slyším rekviem, nad celým světem zní mi jen rekviem, zákeřná křídla stínu ničí tuto zem, svět vyjde zkáze vstříc.‘ Tak to všichni tvrdili, že to je proti okupaci, a marně jsem vysvětlovala, že to je písnička z roku 1967. Nikoho to nezajímalo. Byl velký paradox, že naopak v Rusku to po mně chtěli. Neexistovalo, abych tam tu písničku nezpívala,“ vypráví s pobavením Eva Pilarová.

Křížek na krku byl problém

Trnem v oku však byl například i křížek, jehož nošení na krku v době totalitního režimu obecně provokovalo, neboť šlo o náboženský symbol, který pro pokrokově smýšlejícího člověka podle soudruhů nemohl mít žádný význam. „Tehdy byl zájezd po Sovětském svazu. Absolvovala jsem téměř celé turné s křížkem a nikdo mi nic neřekl. Přijeli jsme ale do Soči, kde byli naši krajané, a tito výletníci mě práskli. Volali mně kvůli tomu až z ministerstva k tehdejšímu ministrovi kultury Klusákovi na kobereček. Kvůli křížku! Byl to docela rozumný člověk, tak mi to ve finále prošlo.“

Emigrace druhého partnera, nesměla na Západ

Ke konci 60. let se po čtyřleté známosti provdala za svého druhého partnera Jaromíra Mayera. Špatně ale nesl větší úspěch své ženy a v roce 1971 se rozvedli. I on poté emigroval a Eva se opět ocitla ve výslechové místnosti StB. Útěk jejího exmanžela jí definitivně zavřel dveře na Západ.

Letecká katastrofa 1973

Jen co se otřepala z druhého nevydařeného vztahu, prožila v roce 1973 další otřes. „Byli jsme s kapelou na Kubě a za odměnu jsme dostali týden pobytu na pláži. Kluci z kapely se ale museli vrátit do Prahy. Při přistávání v Ruzyni pak začalo letadlo hořet. Bylo tam šest kluků z kapely, kterým nebylo ještě ani třicet let. Zachránil se jen jeden.“

Eva na tom byla psychicky špatně a nějakou dobu trvalo, než sebrala sílu opět zpívat s novou kapelou, která se rekrutovala z řad muzikantů Semaforu. S nimi ji čekalo další úspěšné období, v němž procestovali i nejvzdálenější oblasti tehdejšího Sovětského svazu. „Dneska už bych se třeba těžko podívala do Čečenska, Ingušska, na Sibiř, do Murmanska. Mělo to tehdy něco do sebe, ale zopakovat bych si to nechtěla,“ vzpomíná Eva, která se v tamní anketě zahraničních zpěváků umístila na prvním místě před Ellou Fitzgeraldovou.

Anticharta

V roce 1977 byla Eva Pilarová mezi umělci, kteří se zúčastnili podpisové kampaně odsuzující Prohlášení Charty 77. Jedno shromáždění se z iniciativy komunistické strany konalo v Národním divadle, druhé o několik dní později v Divadle Hudby, kde prohlášení přečetl Karel Gott, ale vyjádřit se měla i Eva Pilarová.

„Zavolal si nás doktor Hrabal, ředitel Pragokoncertu, a říkal, že musíme podepsat takzvanou antichartu. Já jsem říkala, že jsem tu Chartu nečetla a nevím tedy, proti čemu se mám vyjadřovat. Charta prý ale není k dispozici. Já vůbec nevěděla, co tam je. Přesto jsme k tomu měli každý něco říct. Opakovala jsem, že nevím, jak k tomu mám něco říct, když nevím, o co jde. On byl někdy slušný a vykal a někdy mu to ujelo. A teď říkal: ‚Tak budeš číst kompletní provolání, který se k tomu napíše, a pak to všichni podepíšou.‘ Vím, že tam byl Láďa Štaidl, který měl cosi napsané. Kdo mu to psal, to nevím. Karel Gott si to sám nepsal, to vím. A já jsem tedy přečetla to, co mi řekli, že přečíst mám, a to, co potom všichni podepisovali. To je věc, za kterou se hluboce stydím, a všem se velice omlouvám,“ říká Eva Pilarová.

Mnoho zúčastněných umělců se ke svému podpisu anticharty vyjádřilo a dodnes tvrdí, že si mysleli, že podpisují jen prezenční listinu, nikoli prohlášení.

„To je přece takový nesmysl! Prezenční listinu podepisujete, když někam přicházíte, a tohle se podepisovalo při odchodu, až když jsme tam ty bláboly přečetli,“ namítá pamětnice.

Eva Pilarová si díky svému muzikálnímu a pěveckému umu, který žánrově orientovala na jazz a swing, udržela velký respekt u publika i kolegů také po listopadu 1989 a vysloužila si řadu ocenění. V roce 1984 se potřetí vdala za tanečníka Jana Kolomazníka a žije s ním dodnes.