Eva Pilarová

„Teta dostala příkazem, že musí vzít na byt jednu sovětskou vojandu, které jsme říkali báryšňa. A tahle báryšňa hezky zpívala a naučila mě nějakou písničku. Až po letech jsem zjistila, že to byla ruská hymna. A tahle ruská hymna svým způsobem zachránila maminku. Sousedku tam totiž vyhmátli ruští vojáci a znásilnili ji. Přišli do toho sklepa, kde jsme se ukrývali, tatínkovi sebrali hodiny a všechno možné a pak šli k mamince. Bylo mi necelých šest let a já v té dětské hlavince jsem si uvědomila, že ten voják mluví tou řečí, jak mě ta paní naučila zpívat. Já jsem si stoupla před něj a začala jsem zpívat: ‚Sajuz něrušimyj…‘ Voják začal brečet, vzal mě do náruče, obcházel se mnou dvorek a už se nikomu nic nestalo. Je tedy pravda, že když jsme pak utíkali do Vrbice, rodiště mé maminky, tak tam jsem pak viděla první mrtvé a prostřílené helmy vojáků.“

„Byla cenzura jenom textová. Když se jim něco nelíbilo, měli řeči. Měla jsem třeba krásnou skladbu od Karla Svobody ‚Caruso árii mi zpívá‘. Ve druhé sloce se zpívalo: ‚Jsem děvče bludný, ó, jak je nudný žít…‘ Jaképak ale děvče bludné v socialismu a jakápak nuda. To mi zakázali a nesměla jsem to zpívat. Pak mi třeba zakázali zpívat skladbu, se kterou jsem vyhrála tři festivaly. ‚Slyším rekviem, nad celým světem zní mi jen rekviem, zákeřná křídla stínu ničí tuto zem, svět vyjde zkáze vstříc.‘ Tak to všichni tvrdili, že to je proti okupaci, a marně jsem vysvětlovala, že to je písnička z roku 1967. Nikoho to nezajímalo. Byl velký paradox, že naopak v Rusku to po mně chtěli. Neexistovalo, abych tam tu písničku nezpívala.“

„Neradovala jsem se na té škole dlouho, protože jsem tam vyplňovala dotazník, čím jsou rodiče, a já jsem tam napsala krejčí a švadlena. A pak mě obvinili, že jsem měla napsat, že byl otec živnostník a že jsem udělala podvod. Tehdy se mě zastal profesor Válek a řekl: ‚Ne, ne, tuhle já si vyhodit nenechám, to je dobrý materiál.‘ Byla jsem tedy dobrý materiál, a tak jsem na té škole zůstala. Ale nevydrželo mi to dlouho. Pojímala jsem zpěv jinak a cítila jsem jinak zpívání, kterému se říká přirozené. A když mi paní profesorka Vavrdová, která byla úžasná ženská, fantastická dáma, říkala ‚Slečno Bojanovská, to musíte přirozeně‘, a teď mi to předvedla – doufám, že se neleknete… (předvádí zvuk operního zpěvu – pozn. ed.). Tak to jsem věděla, že tudy cesta nevede. Pro mě je přirozené něco jiného (předvádí svůj přirozený zpěv – pozn. ed.). To je pro mě přirozené. Tamto se mi nelíbilo. Někdy to používám jen z hecu a z legrace.“

„Zavolal si nás doktor Hrabal, ředitel Pragokoncertu, a říkal, že musíme podepsat takzvanou antichartu. Já jsem říkala, že jsem tu Chartu nečetla a nevím tedy, proti čemu se mám vyjadřovat. Charta prý ale není k dispozici. Já vůbec nevěděla, co tam je. Přesto jsme k tomu měli každý něco říct. Říkala jsem, že nevím, jak k tomu mám něco říct, když nevím, o co jde. On byl někdy slušný a vykal a někdy mu to ujelo. A teď říkal: ‚Tak budeš číst kompletní provolání, který se k tomu napíše, a pak to všichni podepíšou.‘ Vím, že tam byl Láďa Štaidl, který měl cosi napsané. Kdo mu to psal, to nevím. Karel Gott si to sám nepsal, to vím. A já jsem tedy přečetla to, co mi řekli, že přečíst mám, a to, co potom všichni podepisovali. To je věc, za kterou se hluboce stydím a všem se velice omlouvám. A to bylo poprvé, co jsem se k tomu vyjádřila. Podruhé to bylo, když se o tom točil dokument a já nevycházela z údivu, jak mohli někteří lidé tvrdit, že si mysleli, že podpisují prezenční listinu. To je přece takový nesmysl! Prezenční listinu podepisujete, když někam přicházíte, a tohle se podepisovalo při odchodu, až když jsme tam ty bláboly přečetli. Dodnes jsou lidi, kteří vám budou tvrdit, že nevěděli, co podepisují.“

„Byl to rok 1948 a tatínkovu kolegovi a tatínkovi sebrali šicí stroje, látky a celou dílnu. Bylo to v obytném domě a mohl tam být krásný byt 4+1. Tak o to přišli. Zajímavé ale je, že si našli poblíž té ulice takový kumbálek a podařilo se jim – už bez zaměstnanců – živit se jako živnostníci až do roku 1953. Pak jim ale nasekali takové daně, že to sami vzdali. Už to nebylo možné udržet. Tatínek pak dělal v Boskovicích pro nějakou firmu, kde se dělaly asi nějaké uniformy. Dohlížel, aby to bylo dobře ušité. Krejčovině se tedy svým způsobem věnoval pořád. K tomu bokem šil pro své známé.“