The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Pilátová (* 1929)

• narozena 16. července 1929 v Bratislavě

• v roce 1938 odešla s otcem ze Slovenska do Čech

• svědkyně bombardování Brna

• po skončení 2. světové války se vyučila knihkupkyní

• od 60. do 80. let pracovala v knihkupectví v Brně

• po 21. srpnu 1968 sbírala s kolegy podpisy proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy

• v roce 2023 žila v Brně

V roce 1938 bylo Zdence Pilátové devět let a zemřela jí maminka. Kvůli tomuto trápení tedy příliš nevnímala sílící protičeské nálady na Slovensku po nástupu Tisa a Hlinky. Že heslo „Čehúni von“ sousedé mysleli vážně, pochopila až ve chvíli, kdy se s tatínkem museli do osmačtyřiceti hodin vystěhovat. Opustili Bratislavu i její milovaný Dunaj a odešli do Čech.

Po ročním pobytu u tety v Mělníku přesídlila za otcem a jeho novou ženou do Brna. Tam ke konci války zažila bombardování. „Nepřeju to nikomu. Je to strašný, strašný. To byl takový hukot, že to je tolik roků a nemůžu zapomenout. Vidím pořád ty strašný letadla, ty strašný stroje, jak letí a sází bomby.“ Kvůli těmto vzpomínkám se ještě dlouho po konci války bála zvuku letadel.

I když jí a její rodině následující komunistický režim přímo neublížil, má jasno: „Komunisty nebrat. Ať se tady hádají [dnešní politici], ale furt je to zlatý proti tomu…“

Když přišli Němci, pršelo

Zdenka Pilátová se narodila jako Ševčíková 16. července 1929 v Bratislavě. Její rodiče byli Češi. Otec Josef Ševčík pocházel z Lázní Bohdaneč a pracoval jako vlakmistr na dráze, matka Terezie Ševčíková, původně z Domažlic, se starala o domácnost, jak bylo tehdy běžné. Zdenka měla také bratra, který ale zemřel v dětském věku.

Z raného dětství si mnoho nevybavuje. „Pamatuju si, že pytlík Sisi bonbonků stál dvacet halířů a chodila jsem si na ně do cukrárny, ale jak to vypadalo doma, už si vzpomínám jen matně,“ vypráví pamětnice.

Když bylo Zdence devět let, musela se vyrovnat s úmrtím matky. Krátce nato se přidalo nucené stěhování do Čech, kde nejprve žila i bez otce u příbuzné. Tam zažila také patnáctý březen roku 1939, kdy začala německá okupace Čech a Moravy. „Když přišli Němci, pamatuju si, jak pochodovali. Že pršelo, byl takový škaredý den, a že pochodovali po té hlavní silnici, kde jsme bydleli,“ popisuje pamětnice.

K otci se vrátila až zhruba po roce. To už žil v Brně, kde získal místo a znovu se oženil. Ani tato situace pro Zdenku nebyla jednoduchá. Zdůrazňuje, že její nevlastní matka byla velmi hodná a zbožná žena. „Ale takovou tu mateřskou lásku jsem postrádala,“ přiznává.

Brno ji nejprve zklamalo a zvykala si těžce. Milovala Dunaj, který jí místní řeky nemohly nahradit. „Když jsem viděla Svratku a Svitavu, takový jakýsi upocený potoky, to byl pro mě šok, nemohla jsem to nějak strávit,“ líčí i dnes se zaujetím.

Zůstalo nám jen to, co jsme měli na sobě

Válečné události příliš nevnímala, výjimkou bylo bombardování Brna. „To jsme bydleli na Křenové, a když začali v rádiu hlásit německy, že Fleugzeuge in Richtung Sant Pelten, tak jsme valili všici, brali jsme kufry a už jsme mazali do sklepa. No a bombardování jsem zažila a nepřeju to nikomu. Je to strašný, strašný,“ tvrdí s tím, že na tyto události nemůže ani po tolika letech zapomenout. A ještě dlouho poté vnímala, jak ji poznamenaly. „Když letělo letadlo, tak jsem se přikrčovala a pořád jsem čekala, kdy co spadne,“ vzpomíná pamětnice.

Ke konci války se vydali s rodinou a sousedy na výlet do Maloměřic. Tam je zastihla postupující fronta a už se nemohli vrátit. „Ukryli jsme se v maloměřickém tunelu. Až když jím prošli Rusové a věděli jsme, že je klid, vrátili jsme se pomalu domů.“

Po návratu ale zjistili, že ani jejich dům nezůstal bez následků. Vojáci jej vykradli a také jim zapálili sklepy. „Takže jsme měli jenom to, co jsme měli na sobě,“ líčí pamětnice. Uvádí však, že rodiče poté někam šli a dostali nějakou pomoc. Neví, o co se jednalo, v paměti jí zůstali spíše opilí sovětští vojáci a koňský trus, který tehdy byl všude kolem.

Na samotné osvobozování Rudou armádou má bohužel špatné vzpomínky a nechce o nich mluvit.

Gustav Nezval nám otevřel rozespalý

Původně se chtěla stát herečkou. Během válečných let hrála divadlo a obdivovala tehdejší filmové hvězdy, například Jiřinu Štěpničkovou a Gustava Nezvala. Tvrdí, že Muzikantskou Lidušku, což je film z roku 1940, kde oba zmínění hráli, viděla snad dvacetkrát. „Znám přesně ty scény, Jiřinu Štěpničkovou jsem napodobovala,“ přiznává. Na Gustava Nezvala má i osobní vzpomínku. „To byl idol a bydlel tady v Brně. Zazvonily jsme tam ještě s dvěma holkama. Přišel nám otevřít rozespalý, ten nás musel proklínat,“ myslí si a líčí dále, že ho požádaly o fotografii, kterou si ani nepřinesly s sebou. Dostaly ji, i s podpisem. „Když si na to vzpomenu, už bych to v životě neudělala. Ale když je člověk mladej a blbej…,“ směje se.

Postupem času ji ale zájem o herectví opustil a po válce, v létě 1945, začala její cesta k povolání, o kterém s láskou mluví dodnes. A to díky náhodě – jednoho dne šla kolem obchodu firmy Pazdírek, což bylo nejstarší hudební nakladatelství na Moravě s koncesí i k provozování knihkupectví. Ve výloze si všimla oznámení, že přijmou učnici. A protože odmalička ráda četla a inklinovala také k hudbě, nezaváhala a vyučila se u nich knihkupkyní – hudebninářkou.

Manžel měl stejný šaty jako já

Přišel rok 1948. Zdenka Pilátová ho nemá spojený jen s komunistickým převratem, ale i s veselejšími událostmi. Poprvé se totiž vdala, za kolegu knihkupce. Během následujících let se jim narodily dvě děti, syn Zdeněk a dcera Helena.

Na okolnosti svatby vzpomíná už s pobavením, odrážejí ale tehdejší situaci. „Já jsem se vdávala, nebylo nic k dostání, stálo to za zdrávas. Byly lístky na látky, obchody byly prázdný, byly tam dva štosy nějakých látek, a to jste si musela vybrat. Takže jsme koupili šest metrů a manžel měl stejný šaty jako já, byli jsme jak bratr a sestra,“ směje se.

Právě fronty na cokoliv a nedostatek zboží si vybaví jako první, když na přelom čtyřicátých a padesátých let vzpomíná. „Ráno jsme chodili v pět hodin k řeznictví, abych dostala nějakou upocenou hužvu. Když si na to vzpomenu, ne, ježiši, to byly časy,“ líčí. 

O politických procesech, které dnes máme s počátkem padesátých let spojené, slyšela, nikdy s nimi nesouhlasila, ale v té době ji zaměstnávala především rodina a domácnost. Politika tedy šla spíše mimo ni. Příliš se jí nedotkla ani měnová reforma v roce 1953. „Já jsem byla bez peněz, byla jsem ráda, že jsem dala dohromady peníze na výměnu,“ směje se s tím, že celý život žila spíše od výplaty k výplatě a lépe se má až teď v důchodu.

Normalizací jsem nějak proplula

V šedesátých letech začala pracovat v knihkupectví a dostala se tak do prostředí, které jí bylo blízké. Vnímala i postupné zlepšení situace a nálady ve společnosti. Poslouchala cizí rozhlas, slyšela o manifestu Dva tisíce slov a fandila mu, i když jej sama nepodepsala. Vzpomíná na nadšení v období pražského jara, které utnul 21. srpen 1968. Spolu s kolegy z knihkupectví pak sbírali podpisy proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy. „Lidi se podepisovali, ale bylo to k ničemu,“ hodnotí však dnes tuto aktivitu kriticky.

Postupně se atmosféra v zemi měnila, začala éra takzvané normalizace. Pamětnice zmiňuje, že ona sama tímto obdobím „nějak proplula“. A to navzdory tomu, že se její dcera vdala do Itálie. Neměla s režimem problémy, nelákali ji ke vstupu do komunistické strany ani ke spolupráci se Státní bezpečností. Jejího syna ovšem ano. Ona si to vysvětluje tím, že byl mladší a pracoval ve Zbrojovce. „Kontaktovali ho, že by jezdil do ciziny. Ale byl nemocný, měl Bechtěreva, takže se na to vymlouval, tak mu pak dali pokoj,“ upřesňuje.

A pak přišel listopad 1989. Pro Zdenku Pilátovou, tehdy už v penzi, to bylo velké překvapení. „Nedovedla jsem si představit, že by to mohlo vzít nějaký konec. A ono richtig koza, byla to revoluce,“ tvrdí. Zpočátku měla strach věřit, že vše půjde tak snadno, postupně ji ale události strhly. „To byla taková síla, takové nadšení! Pokud to televize vysílala, byla jsem u toho přilepená,“ vzpomíná. „Listopad“ prý patří k zážitkům, které má stále živě před očima.

Křičela jsem vivat! a tleskala

Dalším takovým je i vzpomínka na den, kdy Brno navštívila britská královna Alžběta II. – byl to čtvrtek 28. března 1996. Zdenka Pilátová si k důchodu stále přivydělávala a musela do práce, nepřidala se tedy k davům, které panovnici vítaly v ulicích. Přesto se jí povedlo Alžbětu II. zahlédnout, když v doprovodu tehdejšího prezidenta Václava Havla přicházela na recepci na Ústavním soudu. Pracovala totiž jako uklízečka v optické laboratoři na České, kde část oken vedla na ulici Českou a část na Joštovu.  „Pamatuju si, že jsem stála v okně a že jsem začala křičet vivat! a tleskat. Královna se podívala do toho okna, a to vidím jak dnes – usmála se a pokynula hlavou. A moje kolegyně se vzpamatovaly a začaly taky křičet a tleskat,“ vypráví s úsměvem a dodává, že stále před očima vidí i prezidenta Havla. „Ježišikriste, jak my jsme ho měli rádi,“ říká dojatě.

K jeho nástupcům Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi je naopak kritická. Prvního jmenovaného nazývá nafoukaným, přiznává ale, že dříve mu docela fandila, a když byl v Brně, nenechala si jeho návštěvu ujít. „Dneska bych nevytáhla ani paty,“ tvrdí rozhodně. „Když pana Klause vidím, říkám si, ježiš, Pilátová, tys byla tak blbá…,“ směje se.

Lidé, buďte normální

V době natáčení v květnu 2023 žila Zdenka Pilátová v Brně. Když se za svým životem ohlíží, ničeho nelituje. „Nikomu jsem vědomě neublížila. Mám čisté svědomí – a věřte mi, to je k nezaplacení,“ tvrdí.

Co by vzkázala lidem? „Aby byli hlavně normální. Aby se radovali z toho, že mohou cestovat, že mají co jíst a že vůbec je tady pokoj a prozatím tady nemáme žádnou válku. A ať jsou skromní a mají se rádi. Protože láska je důležitá. Kde není láska a porozumění, to stojí za zdrávas,“ uzavírá pamětnice.