RNDr. Vlastimil Pilous

* 1946

  • „Cesty se vyspravovaly vápencem. Vápenec je samozřejmě zásaditý, rašelina je na opačné straně spektra, ta je prostě kyselá. Samozřejmě to rostlinstvo a potažmo ten živočišný svět byl přizpůsoben za ta tisíciletí na to kyselé prostředí čili když se najednou z těch cest začala vyluhovat ta zásaditá voda do těch rašelinišť, tak to samozřejmě působilo paseku. Když teda konečně ty tlaky té vědecké veřejnosti dospěly k tomu, že je potřeba tohle změnit, tak se teda sice přešlo, i já jsem se angažoval, že se přešlo na porfyrit, což je hornina sice ne krkonošská, ale kyselá, a neovlivňovalo to ty rašeliniště. Ovšem mezitím už tam teda některý ty navážky byly z těch starších dob. Zvláště botanici se tehdy začali samozřejmě angažovat v tom, že by se měl dát vybagrovat ten vápenec, odvézt a nahradit kyselou horninou. Samozřejmě pro soudruhy to byla nějaká práce navíc, byly to vymyšlenosti nějaké přírodovědců, takže ti byli s nadsázkou stavěni málem do pozice vlastizrádců, že chtějí takové nesmysly. Byly kolem toho nějaké jako tahanice. Já jsem v tom přímo zúčastněn nebyl, to spíš byla záležitost pro oddělení ochrany přírody. Já jsem se potom angažoval spíš už v tom, aby do budoucna se tam navážely jenom ty vhodné horniny, a ne ty nevhodné.“

  • „Za těch komunistů to bylo tak, že – upřímně řečeno – náš hlas moc neznamenal. O tom se prostě rozhodovalo na úplně jiných postech. My jsme sice ty námitky jako KRNAP samozřejmě vznášeli, ale často padaly na neúrodnou půdu, protože to byly vyšší zájmy. Vláda komunistická neměla zájem stavět nějaké odlučovače, odsiřovače u těch elektráren. Tady bylo důležité, kolik se vyprodukuje megawattů. Byl to celkový politický trend a ty naše protesty sice byly, ale zase taky byly trošku kdyby limitované, protože i ti ředitelé, to byli samozřejmě funkcionáři straničtí a ti si dávali pozor na to, aby ty protesty sice byly, ale aby nešly moc natvrdo, protože by to mohlo poškodit vlastně jejich kariéru, mohli být odvoláni a mohli by být nahrazeni někým poslušnějším. Čili ano, park samozřejmě protestoval, vznášel námitky a tak dále, ale ty měly své hranice a ani ty hranice ty stranické nadřízené orgány nerespektovaly, protože, jak už jsem říkal, tady šlo hlavně o vytěžené tuny a megawatty.“

  • „Já jsem se sice aktivně neangažoval, ale já jsem si psal do různých národních parků po celém světě. Jde právě o geologické materiály z těch jejich národních parků čili do Ameriky, Kanady, Nový Zéland, Austrálie, takové vyspělé země. Já jsem byl samozřejmě policií, tedy estébákama, samozřejmě evidován. Když potom kamarád emigroval, tak jsme si spolu psali a v dopisech jsme si samozřejmě psali otevřeně. I když jsem zpáteční adresu psal vymyšlenou, tak velmi brzo zjistili, kdo to píše. Když jsem po revoluci se zajel podívat do těch materiálů StB, tak jsem zjistil, že jsem teda byl evidován. Ten útěk toho kamaráda, vlastně takové štěstí v neštěstí, protože nějaký časy mě už oni vedli předtím. Oni totiž nedovedli rozlišit a mysleli si, že vedu korespondenci se Západem, no prostě to byla červená čára. Oni vůbec nebyli s to rozlišit, protože to nebyly žádné dopisy. Já jsem si skutečně psal, prosím vás, pošlete mně sem, já jsem geomorfolog z národního parku, mám zájem o geomorfologii v jiných národních parcích, můžete mně poslat nějaké materiály? Oni byli velice vstřícní, většinou jsem dostal třeba celý štůsek knížek, mapy a tak dále. Ti estébáci nebyli s to rozlišit, že v tom nebyla politika. Prostě jsem byl veden, že teda koresponduji se Západem, a když jsem si potom psal ty dopisy s tím kamarádem, tak velmi rychle zjistili moje nekomunistické smýšlení. Takže oni se domnívali, že by mě mohli využít pro spolupráci tím, že jsem si psal na ten Západ. Oni to brali, že jsou to moji kamarádi. Ti lidé, se kterýma jsem si psal, to nebyli žádní moji kamarádi. Když potom zjistili, jaké je moje skutečné smýšlení z těch dopisů tomu kamarádovi, tak můj svazek končil tím, že teda moje smýšlení je takové, že jsem prostě pro ně nevyužitelný, takže možná svým způsobem mě to uchránilo nějakých případných nabídek, na které bych samozřejmě stejně nepřistoupil, ale možná že by mě to stálo místo, takhle jsem si to ušetřil, protože jsem pro ně nevyužitelný.“

  • Full recordings
  • 1

    Hostinné, 19.10.2023

    (audio)
    duration: 01:54:00
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Pro KSČ nebyly důležité lesy, ale vytěžené tuny a vyrobené megawatty

Vlastimil Pilous – promoce RNDr. v roce 1971, Praha
Vlastimil Pilous – promoce RNDr. v roce 1971, Praha
photo: Archiv pamětníka

Vlastimil Pilous se narodil 20. března 1946 v Hostinném. Otec byl přírodovědec, matka pracovala jako učitelka v mateřské škole. Vlastimil Pilous vystudoval základní školu i tehdejší střední školu, tzv. jedenáctiletku, v Hostinném. V roce 1963 začal studovat Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor zeměpis a biologie. V roce 1968 absolvoval vysokoškolská studia. V srpnu téhož roku nastoupil jako absolvent na jednoroční základní vojenskou službu. Na vojně zažil i okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. V roce 1969 začal pracovat v Krkonošském národním parku, kde pak působil po celý svůj profesní život. V roce 1971 získal akademický titul RNDr. Zabýval se geomorfologickým výzkumem, publikoval řadu článků v odborných a populárně-vědeckých časopisech. Byl redaktorem odborného časopisu „Opera Concortica“. V Krkonošském národním parku zažil devastaci tohoto pohoří imisemi a neodbornými zásahy, které byly prováděny navzdory varování odborníků. Po roce 1989 procestoval mnoho zemí na celém světě, kde prováděl geomorfologické terénní průzkumy, které následně publikoval v odborném tisku. V roce 1971 se oženil. Jeho manželka je také bioložka. Celý život učila v Hostinném a na závěr své profesní kariéry působila jako ředitelka školy. Vlastimil Pilous má s manželkou dva syny. Stále pracuje v Krkonošském národním parku a považuje Krkonoše i celý český masiv za úžasnou a zajímavou krajinu. V roce 2022 byl oceněn „Medailí Královéhradeckého kraje za úspěšnou vědeckou činnost a práci pro rozvoj regionu“. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře Nadačního fondu Škoda Auto.