The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Vlastimil Pilous (* 1946)

• narozen 20. března 1946 v Hostinném

• otec pracoval jako biolog, matka jako učitelka

• základní i střední školu absolvoval v Hostinném

• v roce 1963 začal studovat Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor biologie a zeměpis

• vysokoškolská studia absolvoval roku 1968

• okupaci Československa v srpnu 1968 zažil na základní vojenské službě

• v roce 1969 nastoupil do Krkonošského národního parku, kde pak pracoval po celý svůj profesní život v oblasti geomorfologie

• v roce 1971 získal titul RNDr.

• roku 1971 se oženil, manželka celý život pracovala v Hostinném jako učitelka

• po roce 1989 provedl řadu geomorfologických výzkumů v mnoha zemích světa

• žije v Hostinném a je stále aktivní ve svém oboru

Ekologickou pohromu, jež postihla Krkonoše v osmdesátých letech 20. století, měl Vlastimil Pilous přímo před očima. Již od roku 1969 totiž pracoval v Krkonošském národním parku (KRNAP), kde se věnoval především geomorfologickému výzkumu. Bezmála deset tisíc hektarů smrkových lesů odumřelo v nejvyšších českých horách kvůli škodlivinám, které proudily za totality do ovzduší hlavně z východoněmeckých, českých a polských hnědouhelných elektráren.

Zhoubné kyselé deště zásobovaly půdu neúnosným množstvím síry, kvůli níž usychaly vestoje stromy. „Komunistické orgány nebraly názory a varování odborníků moc vážně. Tady šlo hlavně o vytěžené tuny uhlí a vyrobené megawatty elektřiny,“ vzpomíná Vlastimil Pilous. Jako člověk s ryzím vztahem k přírodě se celý život věnoval geomorfologii, což je věda, která popisuje jevy odehrávající se na zemském povrchu. Soustředil se hlavně na výzkumnou práci.

Na jedovaté zplodiny z polských, východoněmeckých a českých elektráren doplatily v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století kromě Krkonoš také sousední Jizerské hory. Obě pohoří tvoří jakýsi trojúhelník, kam ze všech stran dopadaly škodliviny. Těžba hnědého uhlí a výroba energie byla pro komunistický režim důležitější než příroda. „Tenkrát názor KRNAPu nic neznamenal. Rozhodovalo se na úplně jiných místech. My jsme sice námitky samozřejmě vznášeli, ale tehdy padaly na neúrodnou půdu,“ tvrdí Vlastimil Pilous. „Komunistická vláda nechtěla stavět nějaké odlučovače prachu a popílku.“

Tlak vědců zachránil rašeliniště

Vlastimil Pilous vzpomíná také na nezájem o ochranu vzácných rašelinišť [2]. V osmdesátých letech byl nejdostupnější kámen na opravu horských cest vápenec. Těžil se ve třech lomech v Krkonoších. „Vápenec je samozřejmě zásaditý kámen, zatímco rašelina kyselá. Rostlinstvo a celý živočišný svět v Krkonoších se celá tisíciletí uzpůsobovaly přirozeně kyselému prostředí. Když se najednou z cest začala vyluhovat zásaditá voda do rašelinišť, tak je samozřejmě rozvrátila,“ upozorňuje Vlastimil Pilous. „Tlaky vědců nakonec přispěly ke změně. Angažoval jsem se v tom, že se z vápence přešlo na porfyrit. Nepochází sice z Krkonoš, ale je kyselý, takže chemicky neovlivňoval rašeliniště.“

Nakonec se podařilo hlavně díky tlaku botaniků dokonce vybagrovat některé vápencové navážky ze starších dob. „Samozřejmě, že šlo pro soudruhy o nějakou práci navíc, prováděnou navíc na základě vymyšlenosti nějakých přírodovědců. Takže vědce stavěli téměř do pozice vlastizrádců,“ vzpomíná Vlastimil Pilous.

Pamětník si kvůli geomorfologickému výzkumu často korespondoval s různými institucemi v zahraničí ohledně zapůjčení odborných publikací a vzorků, což neuniklo pozornosti Státní bezpečnosti (StB). Později si psal se svým kamarádem, který emigroval do Německa. O skutečnosti, že na něho StB vedla spis, se Vlastimil Pilous dozvěděl až po roce 1989. „Nikdy mě osobně nekontaktovali, asi poznali mé názory a zjistili, že jsem pro ně nepoužitelný,“ tvrdí pamětník.

Pro Vlastimila Pilouse se po pádu komunistického režimu zcela otevřel svět. Do roku 1990 prakticky nemohl vycestovat na Západ. Pak však poznal mnoho zemí. Mohl dělat své geomorfologické terénní průzkumy v mnoha zajímavých destinacích. Na Krkonoše však nedá dopustit a považuje je za neobyčejně zajímavé území. Pro KRNAP pracoval ještě v roce 2023. 

Nemohl jsem studovat nic jiného než přírodní vědy

Vlastimil Pilous se narodil 20. března 1946 v Hostinném. Jeho rodiče se přestěhovali do Hostinného z Příbrami. Otec byl přírodovědec, bryolog, specialista na mechy. Potřeboval ke své práci hory, a tak využil toho, že po válce bylo možno bez problémů se přestěhovat do pohraničí. Maminka pracovala jako učitelka v mateřské škole.

Ke svému otci měl Vlastimil Pilous nesmírně hluboký vztah. „Můj otec zůstal celoživotně nejen mým otcem, ale současně i spolupracovníkem a kamarádem. Já jsem s ním už od čtvrté třídy základní školy poznával přírodu. On znal z přírody úplně všechno, nejenom ty svoje mechy. Měl jsem tak možnost se seznámit s geologií, botanikou i zoologií,“ vzpomíná pamětník.  

Vlastimil Pilous vystudoval základní školu i střední školu, tehdejší jedenáctiletku, v Hostinném. „Mnoho mých vrstevníků dlouho nevědělo, co by chtěli v životě dělat. Já jsem to měl jasné, že ‚nemůžu‘ jít studovat nic jiného než přírodní vědy,“ dodává pamětník. 

Vlastimil Pilous nastoupil na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v roce 1963. „Měl jsem zájem jak o geologické vědy, tak o živou přírodu. Šel jsem proto studovat zeměpis i biologii, protože geomorfologie se studovala právě jen v rámci zeměpisu,“ vzpomíná pamětník a dodává: „Geomorfologie je mladá věda, která se odštěpila od původní geologie.  Geomorfologie zahrnuje jak vliv přírody na zemský povrch, tak také vliv civilizace na zemský povrch.“

Podle pamětníka je vliv civilizace obrovský. Zemský povrch prochází dramatickými změnami kvůli těžbě nerostných surovin, urbanizaci, výrobě a vším, co souvisí s vědeckotechnickou revolucí a devastací přírody jako celku. „Člověk se stal nejvýznamnějším činitelem měnícím zemský povrch,“ vysvětluje. 

Okupaci zažil hned po narukování na vojnu

Na svá vysokoškolská studia v 60. letech vzpomíná Vlastimil Pilous s příjemnou nostalgií: „Společenské uvolnění bylo cítit všude. Začalo se svobodněji diskutovat, dokonce i tradiční majáles bylo možné pořádat. Já jsem končil v roce 1968. Tenkrát jsme všichni byli plni nadějí do budoucna.“

Vlastimil Pilous promoval v červnu 1968. Jeden měsíc potom pracoval v KRNAPu. Na jednoroční základní vojenskou službu nastoupil od 1. srpna 1968. Okupaci Československa 21. srpna tak zažil ve vojenské posádce ve Strašicích u Rokycan, kde byl na přípravném měsíčním kurzu – takzvaném přijímači.

„Bydleli jsme tehdy ve stanech – a najednou z lesa, který byl kolem nás, vyjely ruské tanky, obklíčily tábor a bylo ‚vymalováno‘. V září mě převeleli k tankistům do Žatce a tam jsem strávil zbytek vojny. Další vojenská služba už vlastně neprobíhala, protože se pořádně nevědělo, co vlastně bude dál. Dokonce i vojáci z povolání byli dost protirusky zaměření,“ vzpomíná pamětník.

Vlastimil Pilous nastoupil na vojnu ještě za Dubčekova vedení KSČ a odešel do civilu za Husákova vedení. Nezažil proto ten plíživý nástup normalizace. Přišel však už do úplně jiné doby.

V KRNAPu jsem si sám mohl určovat výzkumné úkoly

Po návratu z vojny se vrátil Vlastimil Pilous zpět do KRNAPu, a sice do oddělení muzea, pod které spadal i výzkum. „Měli jsme tehdy velkou volnost. Sám jsem si určoval dokonce výzkumné úkoly. Starali jsme se ještě o biologické a geologické sbírky a vypracovávali jsme za náš obor posudky v rámci ochrany přírody pro všechny nové stavby vznikající na území KRNAP,“ vzpomíná pamětník. V roce 1971 složil rigorózní zkoušky a získal akademický titul doktor přírodních věd (RNDr.).

Normalizace však zasáhla i KRNAP. Josef Fanta [1], uznávaný odborník a jeden ze zakladatelů KRNAP, musel odejít z místa náměstka ředitele a nakonec skončil jako topič a pracovník v dělnických profesích. 

„Bohužel z KRNAP musel odejít také jeden můj kolega a doživotní kamarád. Tehdy nám ředitel zavedl takzvané závodní školy práce, ve skutečnosti však stranická školení. Účast měla být dobrovolná. Náš ředitel však vydal příkaz, že tam musí všichni. Můj kolega je rázné povahy, a tak tam striktně nechodil. Ředitel si ho pozval a zopakoval mu, že účast je povinná. Můj kamarád měl už komunismu plné zuby a tohle byla pro něj poslední kapka. Odešel z KRNAP a emigroval do Německa,“ vzpomíná pamětník.  

Československo opustil také Josef Fanta. V roce 1977 emigroval do Nizozemí. Před svým odchodem předal Vlastimilu Pilousovi redakční práci v odborném sborníku „Opera Concortica“, který KRNAP vydával vedle populárně-naučného časopisu „Krkonoše“.

„Dělal jsem to přes třicet let a rád. Do sborníku přispívaly nejrůznější vědecké kapacity z celé republiky a jako redaktor jsem s nimi musel být v kontaktu. Díky tomu jsem se seznámil se spoustou lidí z Akademie věd a z vysokých škol, kteří byli kapacitami ve svém oboru,“ vzpomíná pamětník.

Krkonoše a Jizerské hory zasáhly imise nejvíce 

Sametovou revoluci většina zaměstnanců KRNAPu přivítala s nadšením. Vedoucí pracovníci z doby komunismu museli odejít ze svých funkcí a nastoupila úplně jiná garnitura fundovaných odborníků. Především se však zcela proměnilo nazírání na fungování národních parků, ochranu krajiny a ekologii vůbec. Což zachránilo Krkonoše a Jizerské hory, které jedovaté látky z průmyslových exhalací zasáhly za totality nejvíce a lesy se tam ocitly v žalostném stavu. 

Krkonoše po roce 1989 bohužel postihla ještě kůrovcová kalamita, která jim uštědřila další rány. Ovšem přes to všechno se situace v Krkonoších začala postupně zlepšovat. Přispěl k tomu také již zmíněný Josef Fanta, bývalý nadřízený Vlastimila Pilouse. V Nizozemí udělal velkou profesní kariéru. Mimo jiné založil nadaci FACE (Forest Absorbing Carbon Dioxide Emission), která získala 386 milionů korun na obnovu lesních porostů v Krkonoších. Začaly se na velkých plochách vysazovat stromy, které lépe odpovídaly původní skladbě lesa. Horám pomohlo rovněž uzavření nebo odsíření hnědouhelných tepelných elektráren.

Krkonoše jsou geologicky šťastné pohoří

Vlastimil Pilous procestoval mnoho zemí, ale na Krkonoše nedá dopustit. „Mohu naprosto odpovědně prohlásit, že celé Čechy jsou naprosto unikátní území. Krkonoše byly šťastné pohoří, které vždy byly ve správnou dobu na správném místě. Odehrály se v nich takové geologické procesy, které se nikde jinde v tak ideální souhře nesešly. Naše maličká země je nesmírně zajímavá, my tu nemáme nejhlubší kaňony a nejdelší jeskyně, ale Čechy se jako celek opravdu povedly,“ říká pamětník.   

Zároveň však varuje před nebezpečím, které dnes Krkonoším hrozí. „Krkonoše nyní devastují megalomanské a nevhodné developerské projekty. To, že lze stavět stále nové sjezdovky, šílené hotely a podobně, je věc legislativní, o které se rozhoduje někde úplně jinde než v KRNAP. Tlak peněz je obrovský,“ dodává pamětník.

Vlastimil Pilous tvrdí, že jediná možnost je změnit legislativu a především myšlení lidí. „Jsme pořád ještě nedospělou společností. Zatím většina lidí chce, abychom západní Evropu dohnali v materiální sféře. Vývoj stále ještě nedospěl do stadia, kdy lidi začnou opravdu cítit, jak velká hodnota je žít v krásném prostředí,“ dodává pamětník.

Celý svět by se měl spojit, abychom zabránili klimatickým hrozbám

Vlastimil Pilous se obává dalšího vývoje v celosvětovém rozměru. „Možná se naše děti a vnoučata dožijí ještě horších věcí než naše generace za komunismu. Tedy pokud neuvažujeme o komunismu ve stalinistickém rozměru. Svět je dnes rozpolcený. Vidíme, jak přibývá válek i zemí, kam vůbec nemůžeme jet. A stále se to zhoršuje,“ dodává pamětník.

Za zásadní považuje klimatické změny. „Někteří diletanti, kteří nevědí nic o přírodě, vykřikují, že žádné změny nejsou. Jestli se to rychle nezmění, povede to k obrovským zásahům do života zeměkoule. Začnou stoupat mořské hladiny, což vyvolá obrovské přesuny obyvatel. Do politiky místo reálných úvah vstupuje populismus. Je třeba efektivně vyčlenit finance na vědecký výzkum a díky nim proces klimatických změn zastavit nebo aspoň zmírnit. Celý svět by se měl spojit, abychom zabránili klimatickým hrozbám,“ dodává pamětník.

Vlastimil Pilous vyjadřuje optimismus v tom, že mladá generace bude vzdělanější a nebude podléhat vlivu populistů. „Můžeme třeba doufat, že dojde k nějakým zlomovým objevům v oblasti získávání energie. Vědecký potenciál může přinést pozitivní změny ve spojitosti se svobodou a demokracií. Demokracie a vědecký pokrok jsou zásadní,“ dodává závěrem Vlastimil Pilous. 

[1] Prof. Ing. Josef Fanta, CSc., byl vyznamenán v roce 2023 prezidentem republiky medailí Za zásluhy.
Příběh je zpracován v databázi Paměti národa (https://www.pametnaroda.cz/cs/admin/node/5831).

[2] Vyprávění pamětníka v této věci se shoduje s vyprávěním prof. RNDr. Marcela Rejmánka, DrSc.
Příběh je zpracován v databázi Paměti národa (https://www.pametnaroda.cz/cs/admin/node/67944).