Astrid Pilz

„Pak nás ale přivedli do místnosti, ze které jsme se nesměly hnout. Přivedli tam jednoho mladíka, kterého před našima očima postavili obličejem ke dveřím od skříně a mlátili mu hlavou o skříň. Údajně ho trestali za to, že si sundal z ruky pásku. Bílou pásku, jak nám pak bylo řečeno. Museli jsme tam pak celou dobu sedět uvnitř a vůbec jsme nevěděli proč. Sedět v té místnosti. Nikdo neměl tušení a krátce k večeru, muselo být tak kolem sedmi hodin, půl osmé, nám řekli, že můžeme jít domů. To bychom ale pěšky domů Na Skřívánek nestihly. Do osmi hodin, kdy pro Němce platil zákaz vycházení. Šly jsme tedy s matkou k jednomu spřátelenému pekaři a moje matka tam zazvonila, otevřely se dveře a oni říkali: ´Proboha, odkud to jdete?´ ´Z nádraží,´ odpověděly jsme. ´To nevíte, co se stalo?´ A pak jsme se dozvěděly, že lidi, kteří byli na ulici, Němce, kteří byli na ulici, zabili a hodili přes most do řeky. To jsme vlastně měly štěstí. Na nádraží nás skutečně musel někdo chránit, nějaký český úředník nebo důstojník, nebo kdo, to nevím, někdo nás před tím ochránit. My jsme pak u toho přítele přenocovaly a druhý den jsme se vrátily Na Skřivánek.“

"Ano, muselo se jet do Marienfelder a tam se muselo (jak mi vyprávěl otec, já jsem tam s ním nemusela) vysvětlovat, proč s rodinou uprchl. A byl také vyslýchán Američany, kteří se chtěli dozvědět, jaké panují v DDR poměry a museli jsme oficiálně podat žádost o vycestování do Spolkové republiky a také to řádně zdůvodnit. Pak jste obdrželi dokument, ve Spolkové republice existoval osobní doklad odsunutých a v tom dokladu byla poznámka, že jste uprchlík. To bylo samozřejmě pro rodiče hrozné. Sotva se po osmi letech tak nějak v Rostocku usadili a etablovali, zase se vydali pouze s batohem a osobními doklady jinam a začínali opět úplně od začátku.“

„Často jsem o tom přemýšlela…Ano, se svojí vlastí nebo krajinou, nebo místem, kde jsem se narodila, se cítím spojená. Ještě stále. Ale vracet bych se tam již nechtěla. Po tom, co jsem žila osm let v Rostocku, patnáct let v Berlíně a nyní již tolik let od šedesátého devátého ve Wolfratshausenu, mám opravdu problém říci, co je to domov. Vlastenecké pocity, řekla bych, mám nyní stejně jako předtím, ač jsem byla malé dítě, spojené s okolím svého rodiště. Ve Wolfratshausen mám domovské pocity, ale to není totéž. Znamená to spíš být doma. Taková ta propojenost skrze mé rodiče, kterou jsem zažívala a pociťovala v rodné vlasti… Tu v Bavorsku nemám.“