Bedřich Pingitzer

„Nicméně jsem trošku měl problém zase s ústředním trenérem, nějakým soudruhem Gavendou z Třince. Na soustředění v Malé Fatře v interhotelu Boboty jsem se zakoukal do jeho dcery, která úžasně běhala taky. A on na to čekal, že jo, takže jsem byl víceméně přistižen. Ale nic jako jo, na chodbě jsme se bavili a drželi jsme se za ruku, nic. No, a on z toho udělal obrovskou aféru a já jsem dostal dištanc. Ještě jsem běžel v mezinárodním závodě v Gottwaldově, ve Zlíně vlastně dneska. No, a tam jsem jako na just skončil asi tři sta šedesátej devátej, tisíc závodníků, že jo. A očekávalo se, že budu tak třeba pátej, no, nebo první nejlíp.“

„No, jakýsi prapředek po uherským sněmu, kdy Marie Terezie potřebovala sehnat peníze, protože Habsburkové byli ve velkým minusu, tak jela víceméně oslnit Maďary do Budapešti. A to se jí teda to oslnění podařilo. Nicméně ona se musela chtě nechtě spojit s evangelíkama, s protestantama německejma. Protože ono Německo je protestantský, že jo, Německo není katolický, nikdy nebylo, celá říše, když se to tak jako vezme kolem a kolem. A tudíž musela vzít do služeb evangelíky, protestanty. Vzala i mýho prapraprapředka, kterýmu dala titul říšský rytíř z Dornfeldu, jako z Trnového pole, a vzala ho jako zámeckého vinaře hlavního. Protože on pěstoval odrůdu Dornfelder, to je náš přídomek. To víno se pěstuje i na Moravě, já tady nějaký flašky taky mám. A myslim si, že pak šel až na vrchního podkoního a za zásluhy, já nevim. Prostě nevim. Ale tam vlastně to jsou první zmínky asi z roku 1756, v roce 1756 se to stalo, jsme dostali ten titul, ta rodina. A dvě stě let potom jsem se narodil já. A je strašně zajímavý to, že naši nemohli mít děti jednadvacet let. Takže já jsem se narodil matce, když jí bylo třiačtyřicet let, a mám mladší sestru. Takže je to všechno takový zvláštní, dá se to domejšlet, už do nějaký magie snad. Ale já nevim, prostě takhle to je.“