Bedřich Pingitzer

„No, jakýsi prapředek po uherským sněmu, kdy Marie Terezie potřebovala sehnat peníze, protože Habsburkové byli ve velkým minusu, tak jela víceméně oslnit Maďary do Budapešti. A to se jí teda to oslnění podařilo. Nicméně ona se musela chtě nechtě spojit s evangelíkama, s protestantama německejma. Protože ono Německo je protestantský, že jo, Německo není katolický, nikdy nebylo, celá říše, když se to tak jako vezme kolem a kolem. A tudíž musela vzít do služeb evangelíky, protestanty. Vzala i mýho prapraprapředka, kterýmu dala titul říšský rytíř z Dornfeldu, jako z Trnového pole, a vzala ho jako zámeckého vinaře hlavního. Protože on pěstoval odrůdu Dornfelder, to je náš přídomek. To víno se pěstuje i na Moravě, já tady nějaký flašky taky mám. A myslim si, že pak šel až na vrchního podkoního a za zásluhy, já nevim. Prostě nevim. Ale tam vlastně to jsou první zmínky asi z roku 1756, v roce 1756 se to stalo, jsme dostali ten titul, ta rodina. A dvě stě let potom jsem se narodil já. A je strašně zajímavý to, že naši nemohli mít děti jednadvacet let. Takže já jsem se narodil matce, když jí bylo třiačtyřicet let, a mám mladší sestru. Takže je to všechno takový zvláštní, dá se to domejšlet, už do nějaký magie snad. Ale já nevim, prostě takhle to je.“

„Kde jste se scházeli na různý ty zakázaný koncerty a jak ses o tom dozvídal, celkově jak to probíhalo?“ – „No, většinou osobně z dopisů. Dopisy mi třeba Hric posílal poštou přes Bratislavu – jednomu kamarádovi, kterej zas to poslal mojí sestře anebo někomu, nějakýmu známýmu, oni věděli komu. A oni mi to přinesli, protože věděli, že to je pro mě. Protože muselo se to vždycky po cestě zamotat, jinak to nešlo napřímo, to vůbec, to vůbec nešlo napřímo. Vždycky přes někoho. Je fakt, že potom ten Petr Kašpar už začínal bejt pro ně taky zajímavej, takže přes toho to nešlo. No, různě, jsme měli různý lidi, který ani nevěděli, že třeba no, co vlastně přišlo, že jo.“