The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Alois Píška (* 1920  †︎ 2014)

• narodil se 4. dubna 1920 v Bánově

• po okupaci se rozhodl odejít za hranice

• přes Balkán a Turecko se dostal do Bejrútu

• odjel lodí do Francie

• sloužil u minometného pluku čs. armády

• účastnil se bitvy o Francii v roce 1940

• po pádu Francie žil ve svobodné zóně až do června 1942, pak odjel do Anglie

• sloužil u 310. čs. stíhací perutě jako radiotelegrafista

• po návratu do Československa sloužil ve Kbelích, v Hradci Králové a Pardubicích

• po únoru 1948 propuštěn z armády

• přes ruskou okupační zónu v Rakousku odešel do Bavorska

• následně se dostal do Anglie

• ještě v květnu 1945 si vzal Angličanku, měl s ní dvě děti

• pracoval ve finančním oddělení, do důchodu odešel v roce 1979

• žil v jižní Anglii

• zemřel 31.5.2014

Narodil se v Bánově u Uherského Brodu v rolnické rodině. Po absolvování gymnázia v Uherském Brodě mu další životní plány překazili němečtí okupanti: „Němci zavřeli univerzity. Rozhodl jsem se, že nemá cenu zůstávat doma, válka se blížila velmi rychle a bylo zapotřebí odejít.“

Ven z protektorátu

Na cestu, jejíž trasu si s přáteli našel v atlasu, se Alois Píška vydal 7. 1. 1940. Nečekali na vyřízení potřebných dokumentů a rozhodli se vyjet „bez papírů“. Nejdříve bylo potřeba dostat se na Slovensko: „Vzal jsem si s sebou 100 cigaret Vlasta na podplácení a jen ve svrchníku a polobotkách jsme se vydali směrem na Starý Hrozenkov.“ První dramatické okamžiky zažili již na slovenské hranici: „O půlnoci jsme se vydali směrem k hranici. Potkali jsme dva Němce a dostali jsme strach, ale pozdravili jsme je: ,Gute Nacht‘ a mohli jsme jít dál. Šli jsme přes dřevěný most, který začal vrzat. Ze strážní budky vylezl Němec a začal zjišťovat, co se děje. Naštěstí nás neviděl a šli jsme dál. Byla tma, sněhu po kolena a cestu nebylo vidět. Šli jsme až do rána. Navíc jsem zakopnul o pařez a odkopnul si podpatek, takže jsem neměl ani boty.“ Za takových podmínek se skupina Čechů dostala na Slovensko. Dále jeli vlakem: „Do vlaku přišel houslista a začal hrát ,U našich kasáren‘, českou písničku. To nás zarazilo. Měli jsme jít inkognito a oni poznali, že jsme Češi. Proto jsem se poté vydával za Němce, mluvil jsem německy a četl jsem německé noviny.“

Cesta pokračuje

Na řadě byl přechod slovensko-maďarských hranic. Neproběhl zcela hladce, skupina přišla o dva členy, kteří byli zatčeni a zbytek války prožili v koncentračním táboře. Ostatní dorazili do Budapešti, kde zůstali deset dní. Poté se vydali do Jugoslávie. Dostali se přes hranice a po dvoutýdenním pobytu v Bělehradě zamířili dále na jih. To už se skupina rozrostla na čtyřicet lidí. Jeli vlakem přes Jugoslávii a Řecko: „Ve vlaku jsme byli tři dny. Spali jsme v uličkách, takže nás lidé museli přeskakovat. K jídlu jsme měli jen kus špeku, který se horkem začal tavit. Tak jsem svůj kousek uvázal na špagátek a vyhodil jej z okna, aby se ochladil. Jenže jsme vjeli do tunelu a já jsem o jídlo přišel.“ Po Řecku bylo na řadě Turecko, které skupina celé projela a dorazila do Palestiny.

U cizinecké legie

V Bejrútu Alois Píška spolu s ostatními čekal na transport do Francie: „Loď byla nacpaná, spali jsme jeden vedle druhého a také to tam dost smrdělo.“ Po zastávkách v Egyptě a v Alžíru se vylodili v Marseille: „Tam nás nacpali do baráků cizinecké legie. Po zdech lezly štěnice, tři noci jsem se procházel po dvorku, protože jsem nemohl spát.“ Zanedlouho se však Alois Píška dostal do Agde k formující se československé jednotce.

Dva roky ve Francii

Ale ani v Agde nebyly podmínky ideální: „V tom táboře to bylo všechno tak ubohé. Dlouhé dřevěné baráky, kterým jsme říkali ponorky, byla v nich zima, protože byly děravé.“ Vedle toho se francouzští hostitelé moc nepředvedli ani co se týče poskytnuté výstroje: „Oblečení bylo nevhodné – zelené kalhoty, červený kabát, každý jinou čepici. Dohromady žádná výstroj.“

Alois Píška byl zařazen k 1. pluku jako minometčík. Vydal se na frontu, ale během všeobecného ústupu se od jednotky oddělil: „Měl jsem vřed na koleni a velitel mi řekl, že takhle s nimi nemohu dál pokračovat. Bylo to již ke konci ústupu, posadili mne do auta a jeli jsme směrem na jih. Dál jsem pokračoval také vlakem.“ Dorazil zpět do Agde, kde našel jen zbytek jednotky. Nakonec zůstal dva roky v neokupované části Francie. Žil u Armády spásy a také v domě s ostatními československými vojáky: „Ve Francii byl takový hlad, že jsme dokonce jedli i psy. Byl tam český kuchař, který věděl, jaké na to dávat koření, já jsem to ale jíst nemohl.“ Není divu, že se Alois Píška vydal za lepším živobytím. Opustil společný dům a odešel pracovat na vinici. Takto se ve Francii protloukal až do roku 1942, kdy se mu naskytla možnost tuto zemi opustit. Po získání potřebných dokladů odjel přes Španělsko do Portugalska, kde se dostal na loď, která jej přivezla do Gibraltaru. Tam přestoupil na loď mířící do Anglie. Ve Velké Británii své válečné putování zakončil, až do konce války působil jako radiotelegrafista u 310. stíhací perutě.

„Po pěti letech jsme políbili zemi“

V srpnu 1945 se Alois Píška vrátil do Československa: „Přiletěli jsme do Ruzyně a dělali jsme papeže – po pěti letech jsme políbili zemi.“ Zůstal u letectva a vystřídal tři základny – Kbely, Pardubice a Hradec Králové. Postupně se však setkal s řadou drobných nepříjemností, které začaly tzv. zápaďákům čím dál tím více zhoršovat postavení. A to jak v zaměstnání, tak v soukromém životě. Jednalo se o problémy s udržením bytu a také o každodenní půlhodiny politického školení v jednotce. Přišel státní převrat a situace Aloise Píšky dostala konkrétní obrysy: „Přišel únor 1948. Pozorovali jsme, jak pochodovali po Bělehradské na Václavák a říkali jsme si: ,Je zle!‘ “ Měsíc po Únoru byl Alois Píška fakticky vyhozen z armády: „Začátkem dubna 1948 si mne velitel ve Kbelích, jmenoval se Sedlák, nechal zavolat a řekl: ,Je mi to líto, ale musíš všechno odevzdat a půjdeš na trvalou dovolenou.‘ “ Potíže se však dostavily i v každodenním životě: „Dokonce domovnice zaznamenávaly, kdo k nám chodí a kam chodíme. Tak se už nedalo žít.“ Manželku, Angličanku, poslal s dětmi zpět do Velké Británie. Sám ještě nějaký čas zůstal v Praze a 10. 7. 1948 podruhé a definitivně odešel z Československa.

Znovu do emigrace

Na cestu se pan Píška vydal s jugoslávským překupníkem, který měl zkušenosti s nelegálními přechody hranic. Spolu se dostali do okupovaného Rakouska. To byla pouze první část cesty, jelikož se nacházeli v sovětské zóně. Ve zmatcích, které cestu doprovázely, se cesty obou mužů rozdělily. Alois Píška, který přesně neznal cestu, se postupně dostal k hranicím americké okupační zóny: „Časně ráno jsem seděl v sadu a přišla tam nějaká tetička něco sbírat. Zeptal jsem se, v jaké jsem zóně. Řekla, že v ruské, ale americká prý je za nedalekou říčkou. Tak jsem těch sto metrů udělal za deset vteřin a byl jsem z toho venku.“ Po dalších peripetiích se dostal do Frankfurtu, kde počkal na britské vízum, které si vyjednal již za pobytu v Praze.

Život v emigraci nebyl z počátku vůbec lehký. Rodina se potýkala s těžkými finančními problémy. Alois Píška pracoval jako pomocník v nemocnici a také na dráze. V prosinci 1948 však získal místo státního úředníka a v tomto zaměstnání již zůstal.