plukovník v. v. Alois Píška

* 1920  †︎ 2014

  • „Tam byl sad nějaký a nějaká tetička tam přišla sbírat, já jsem seděl, si tam sedl, a sbírala jablka, časně ráno. Tak jsem šel za ní a taky byla překvapená, že tam někdo na ni... Tak zase: ,Která je to zóna?‘ - ,No, tady je ruská zóna.‘ - ,A kde je americká?‘ - ,No to je támhle.‘ Jak jsem tam seděl, tak jsem viděl světla kolem, podél... taková říčka tam byla. ,Tak ta hranice je támhle. Tak když chcete jít do americké, tak jděte, tam je takovej můstek, a nechoďte doprava, ale doleva, to se dostanete do Steyru,‘ mně řekla, ,a nechoďte doprava, nebo to se dostanete zpátky do americké... do ruské zóny.‘ Tak jsem udělal těch 100 metrů za deset vteřin. A tak jsem utíkal a tak jsem byl venku z toho.“

  • „Tak jsme zapakovali a odešli do vesnice a čekali až na půlnoc. Po půlnoci jsme se vydali směrem k hranici. Po cestě jsme potkali dva Němce, kteří šli směrem na Moravu, tak jsme trošku dostali strach, co se bude dít. Tak jsme pozdravili: ,Gute Nacht‘ a šli jsme dál. Teďka jsme měli vybočit doprava před jejich budkou hraniční. A tam byla dřevěná lávka. Jak jsme na to vstoupili, tak to začalo vrzat a začal štěkat pes, to tam Němci měli, tak otevřeli dveře. My jsme zastavili na mostě a Němec se podíval, nikoho neviděl, psa vzal dovnitř, tak jsme rychle přešli na druhou stranu přes tu lávku a pochodovali. Samozřejmě to bylo po půlnoci, tak tma a sněhu po kolena. Tam byly v lese pařezy a cestu nebylo vidět, nic takového, tak se šlo jedním směrem, to jsme putovali až skoro do rána.“

  • „Neměli jsme byt, nás umístili v nemocnici, kterou rozdělili na dvě části. Jeden pro bezdomovce a jedna normální nemocnice. Tak to byl malý pokojík a už jsme tam měli jedno větší dítko a jedno menší. A kuchyně byla pro asi deset rodin. A tam byly koupelny pro celou nemocnici. Tak tam jsme, tam jsme bydleli. Peníze jsme neměli, nic jsme neměli, a akorát Royal Air Force Association nám dala 35 liber, to byly všecky naše peníze. Museli jsme platit 10 šilinků, no tenkrát to byly jiné hodnoty. A tak jsme, tak jsme dostávali na děti ten rybí tuk, tak jsme si koupili ryby a už jsme neměli peníze na sádlo nebo na olej. Tak jsem říkal: ,Rybí tuk.‘ Promiň... Že máme ryby, tak jsme, tak jsem to smažil na tom rybím tuku, to se nedalo jíst. Tak jsme byli chudí.“

  • „V tom kempu to bylo všecko tak ubohé. Dřevěné dlouhé baráky, co my jsme říkali ponorky. Spali jsme ve dvou, ve dvou vrstvách, takhle na, po délce. To bylo možná dvacet metrů dlouhé. Kamna, tam byla zima. Ty zimníky, co jsme prodali za pomeranče, by se nám byly hodily. Nebo ty dřevěné baráky měly, to bylo ze dřeva, které nechávalo díry tam, že to nebylo ani rovně nařezané, když to skládali, sbíjeli dohromady, tak tam foukal mistrál. Tak jsme to chvíli vydrželi. Tam jsme, tak tam už byla spousta vojáků, tam byli taky ti, co odešli ze španělské války, Španěláci, španělská civilní válka akorát skončila. Tak tam byli naši lidi a taky Španěláci. Tak jedna strana toho kempu byla plná Španěláků. Tak nikdo nevěděl, co se bude dít. Akorát, že nás tam živili, to jsme, to už bylo drobátko lepší, že jsme měli české jídlo a asi, já nevím, asi korunu na týden, žold, a tak to bylo akorát na litr vína. Tak to jsme tam přežili a pak jsme odešli do města, které se jmenovalo Pézenas. To už bylo organizovanější, tam jsme cvičili na válku, připravovali se na válku. Tak nám dali pušky, napoleonské takové, s tím byli asi v Rusku, dlouhé bodáky, dlouhé pušky. Tak jsem chodil na cvičák. Pak přišel 10. květen, Německo zahájilo ofenzivu proti Francii a my jsme byli hotoví jít na frontu. Tak jsme jeli, jeli, já jsem byl u 1. pluku, tam byl ještě 2. pluk taky a snad se tvořil 3. pluk. To bylo tak špatně vyzbrojené. Němci jezdili vozidly, Francouzi byli taháni koňmi, jejich zbraně, co tam měli, děla nebo co, to bylo jak ještě za první světové války.“

  • „Přišel Vítězný únor a to už manželka byla tady v Praze a viděli jsme, jak pochodovali v tom únoru po Bělehradské směrem na Václavák. To jsem si říkal: ,To je zle.‘ A tak přišel, to bylo někdy, já nevím, 26. února nebo nějak, tak jsme měli velký, velký sraz Na Příkopech, nějaká byla velká hala, všichni důstojníci, kteří jsme přišli z Anglie, byli pozváni. A teď nám vysvětovali, jaká to je dobrota za komunismu atd. No a zase se nám to nelíbilo. No tak, co chtěli dělat, to bylo jedno, ale že nám nařizovali takové věci, které jsme viděli, že jako nesmysl. A tak, co se stane těm... tak to už samozřejmě obrátili, Beneš odešel. Co se stane s těmi, co mají anglické manželky? No nic, budete si tady nic jako normálka. Jenomže přišla... myslím, že začátkem dubna nebo co, přišel rozkaz.... A Sedlák se jmenoval, teď jsem si vzpomněl na toho velitele základny, Sedlák, ve Kbelích, si mě zavolal a povídá: ,Lituji, ale musíš všechno odevzdat a půjdeš na trvalou dovolenou.‘ Dovolenou s trváním, takhle to říkaj, tak je to napsáno v mých dokumentech, dovolenou. Tak fajn, tak jsem to všecko tam nechal a už jsem viděl, že ostatní, a že někteří už byli... Některé už zatkli, pronásledovali jiným způsobem, když něco potřebovali, řekněme, někdo chtěl jet do Anglie a potřeboval vízum nebo pas potřeboval, páč my jsme pasy neměli, tak nedostali a už bděli nad námi.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 05.06.2003

    (audio)
    duration: 01:50:26
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 31.12.2006

    (audio)
    duration: 01:14:57
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Přiletěli jsme do Ruzyně a dělali jsme papeže - po pěti letech jsme políbili zemi

válečná fotografie
válečná fotografie
photo: https://fcafa.wordpress.com/2014/06/07/alois-piska/

Pan Alois Píška se narodil 4. dubna 1920 v Bánově v rodině rolníka. Po okupaci Čech a Moravy se rozhodl s několika spolužáky utéct za hranice. Přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko se dostal do Bejrútu. Následně odjel do Francie, kde sloužil u minometného pluku čs. armády. Účastnil se bitvy o Francii v roce 1940 a následně žil ve svobodné části Francie až do června 1942, kdy odjel do Anglie. V Anglii vstoupil k letectvu a sloužil u 310. čs. stíhací perutě jako radiotelegrafista. V květnu 1945 si vzal Angličanku. Po návratu do ČSR sloužil ve Kbelích, Pardubicích a Hradci Králové. Po únoru 1948 byl z armády propuštěn a rozhodl se znovu odejít za hranice. Manželku poslal vlakem do Velké Británie a sám utekl přes ruskou okupační zónu v Rakousku do Bavorska. Odtud se dostal do Frankfurtu a následně do Velké Británie. Až do důchodu pak pracoval ve finančním oddělení v Essexu. S manželkou měl dvě děti. Měl hodnost plukovníka v. v. Zemřel 31.5.2014.