„V Kyjevské ulici mne potkal bývalý poručík Vratislav Raška. Byl také příslušník 18. pěšího pluku a shodou okolností byl v kasárnách v jedné rotě s mým otcem. Tak mi říkal, co a jak. Zavedl mne do úřednické kolonie, dnes tam stojí hotel. Ukázal mi hustý shluk [stromů], takový samovítr, který vzniká za desítky let. Říkal: ‚Hele, půjdeme z této strany, tam je rozsocháč.‘ To znamená [strom, který má] větve od sebe. Mezi ty větve se mohlo něco vložit. Raška mi povídá: ‚Tak hele, zabalíš [zprávy] do nějakého tmavšího papíru a tady mi je dáš. A já si to budu jednou měsíčně, vždy ke konci měsíce, vybírat. Musíš tam chodit opatrně, spíše k večeru, aby ses neprozradil. Nechoď jenom z jedné strany, choď z několika stran. Hlavně pozor, aby tam nikdo nestál nebo nepozoroval!‘ A stalo se to, že najednou přestal poručík Raška chodit a místo něj se tam zjevil jeden pán a říká mi: ‚Hele, Jaroslave.‘ Já koukal. Byl to totiž otec jednoho mého spolužáka. Byli jsme spolu v jedné třídě, on seděl v první lavici, já taky – akorát přes uličku. Nikdo jsme o [protinacistickém odboji] nesměli mluvit. Nevím, jestli [otec spolužákovi] něco řekl. Já jsem neřekl nic, protože mi bylo řečeno: ‚Něco řekneš, někdo to zase poví nejlepšímu kamarádovi. Ten si někde otevře pusu a budeme všichni v koncentráku nebo nás zastřelí.‘ Tak to víte, pohrůžka to byla pěkná. Pak člověk ví, že jde, jak se říká, o pusu neboli o ústa, tak poslouchá jako hodinky.“
„Měl jsem na nádraží menší incident s [dozorcem]. Nevím, co byl zač, chodil v civilu, ale měl khaki košili SA. Protože jsme tam nosili něco těžkého, zastavil jsem se na oddech a utíral se. On přišel ke mně a bacil mne do zad. Povídá: ‚Nepracuješ! Ty práce musíš!‘ Nevím, co do mne vjelo. Narovnal jsem se. Plivl jsem mu na lopatu, kterou mi vytrhl. A šel jsem pryč. A on: ‚Já tebe zavšít! Ty půjdeš na gestapo!‘ Na víc jsem nečekal. Poněvadž byly dvě hodiny, on ode mne odešel. V tu ránu jsem zdrhl na nádraží. Tam jel zrovna polovojenský vlak – civilisté a vojáci. Tak jsem skočil do jednoho vagonu. Jelo to na Prahu. Přijeli jsme do Bubenče, ještě jsme nebyli ve stanici a vlak musel v zatáčce přibrzdit. Ale hodně, jel sotva krokem. Nelenil jsem. Hup! Skutálel jsem se ze svahu až dolů. Šel jsem na tramvaj a z Podbaby jsem se dostal domů. Doma povídám: ‚Nemohu zůstat doma.‘ Táta říká: ‚Cos to vyvedl?‘ Řekl jsem mu to. Povídá: ‚Ty jsi bloud, člověče.‘ A šel jsem hned pryč, k paní Hrudkové.“
„Než přišly světlice, říkám četaři: ‚Tady to drž. Kryjte mne. Já jdu ke klukům, co jsou tam padlí. Už nebudou potřebovat náboje a zbraň. Tak je rozepnu a pak přiběhnu sem a přinesu jejich zbraně, munici a granáty.‘ On povídá: ‚Dobře.‘ Říkám: ‚Drž kluky furt, ať nestřílejí. Ale potom jim řekni, až budu dobíhat, aby pár ran vystřelili. Aby [banderovci] museli zalézt. Já v tu chvíli vždycky přeběhnu. Já ti to ukážu, zvednu ruku, ale aby mi ji neustřelili, jen mávnu.‘ Takto to vypadalo. Přiběhl jsem. Akorát shrbené klubíčko běželo, abych moc neukazoval figuru střelám. Přeběhl jsem [za klády] a zalehl jsem. Sotva jsem popadal dech. A bylo to jen patnáct metrů. Ale co jsem od kluků přinesl munice, to si nedovedete představit, ani jak jsem byl šťastný, že mají kluci náboje. Rozházel jsem to po skupinách, aby si to předávali. Pak se objevily červená a zelená světlice. Tak si říkám: ‚Hele, co to bude?‘ Jakmile spustili ti seshora do [banderovců] střelbu, tak tam to utichlo. Viděl jsem, jak skupina prchá na východní stranu do lesa. A skupina, která šla proti mně, vystřelila ještě jednu zelenou. To znamená: ‚Jsem váš.‘“
„Oblékli si pelerínu, to byla pláštěnka, která měla jen na bocích otvory pro ruce. Nezdravili a v rukou nesli (ukryté – pozn. ed.) náboje. V balíčku bylo patnáct nábojů, kartony s balíčky držel voják prsty a měl je naskládané až do podpaží. Táta šel z brány ven a prošel. Za ním měl jít praporčík Kolář. Řekl otci: ‚Pepíku, běž napřed.‘ Táta šel napřed. Za deset minut následoval pan Kolář. Stalo se mu ale to, že se v bráně střetl s německým oficírem. V bráně byl vespod na zemi ocelový výběžek, do kterého se dával ozub. Když se zavírala, tak se to zacvaklo a brána nešla otevřít. Kolář procházel, vyhýbal se Němci, zavadil patou o výčnělek a náboje se mu vysypaly k nohám strážného. Samozřejmě, oficír byl auf. Předtím odevzdávali oba klíče od zbrojních skladů. Ale měli ještě třetí, rezervní klíč, o kterém Němci nevěděli. Využili ho a vybírali ze skladů zbraně, náboje. Všechno se nosilo ven z kasáren – dalekohledy a takové věci, pušky, pistole i lehký kulomet. Ten lehký kulomet jsme potom měli doma v bytě.“
„Posílali mne třeba zjistit, kde jsou barikády, jaké tam mají zbraně, jestli mají telefonní spojení apod. Jedna barikáda stála nahoře na Letenském náměstí. Další malá byla posunutá dolů směrem k Výstavišti. A další menší vedla dolů k (Strossmayerovu?) náměstí. Tam všude jsem se musel dostat a hlavně dávat bacha, přebíhat silnice a tak dále. Třeba jsem se tam dostával tak, že jsem šel do ulice, odkud jsem vypadl, do jednoho baráku. O něm mi řekli: ‚Tam ti vždycky otevřou, když zaklepeš, a pustí tě dvorem ven.‘“
„Zařval jsem: ‚Nepřítel zprava! Během za mnou!‘ Běžel jsem až ke kládám. Kluci za mnou. To nás zbylo asi patnáct nebo čtrnáct. Doběhli jsme, zalehli. A říkám: ‚Pozor! Zprava palba.‘ Jenže to už se dva kluci svíjeli v bolestech, byli ranění. Říkám: ‚Hlavy dolů!‘ Protože za chvíli to chytil nějaký náš kluk, taky zařval. ‚Krejte se!‘ Kluci začali střílet. Říkám: ‚Palbu zastavit. A střílet jenom najisto, až vám řeknu. Jinak ne.‘ Výsledek byl ten, že najednou se to zvedlo. Koukám, bylo tam osmdesát (banderovců – pozn. ed.).“
Jaroslav Piskáček se narodil 5. dubna 1926 v Plzni. Jeho otec Josef působil v československých legiích v Itálii. Pamětník byl v září 1938 v pohraničí svědkem potyček členů Sudetendeutsche Partei s československými bezpečnostními složkami. Rodina utekla zpátky do Plzně, kvůli obsazení pohraničí ale přišla o nábytek a většinu věcí. Josef Piskáček se již v březnu 1939 zapojil do protinacistického odboje, s dalšími důstojníky vynášeli z kasáren zbraně a munici, aby nepadla do rukou Němců. Později se Piskáčkovi přestěhovali do Prahy, kde otec i syn spolupracovali s odbojovou skupinou Bílá hora. Pamětník se účastnil Pražského povstání, vykonával zpravodajskou a strážní činnost. Po válce sloužil ve Sboru národní bezpečnosti a v létě 1947 byl nasazen do bojů s banderovci na Slovensku. V roce 1949 se stal vojákem z povolání - průzkumníkem. Vystudoval Vysokou školu válečnou a působil v různých funkcích v Karlových Varech, Mariánských Lázních, Příbrami, Plzni a Stříbře. V roce 1971 jej coby tzv. dubčekovce vyhodili z armády. Poté pracoval u Staveb silnic a železnic, Zemědělských staveb a v letech 1974-1990 na železnici na elektroúseku. V roce 1990 byl rehabilitován a stal se zakládajícím členem Vojenského sdružení rehabilitovaných. Roku 2006 vstoupil do Československé obce legionářské. Jaroslav Piskáček zemřel 7. února roku 2019.
