Jaromír Piskoř

„Někdy ve druhé polovině svého mandátu ve Federálním shromáždění jsem si uvědomil, že tohle není moje role. Hádali jsme se tam o pomlčku v názvu Československa, vylezl jsem ven, tam stál kordon starých ženských a plivaly po mně. Protože jsem schválil pomlčku. Byl to vnitřní boj, velmi nepříjemný. Říkal jsem si, jestli mám tohle zapotřebí, ale neuměl jsem to nijak ovlivnit. Sedmdesátý sedmý kompromis se Slováky… Ten pocit z práce federálního poslance byl hrozný. Takhle to mohu klidně říct, a také proto jsem tehdy v dalších volbách skončil až někde na čtrnáctém místě kandidátky. Do federálu, který se stejně potom do půl roku rozpadl.“

„Zaměstnanců Státní bezpečnosti bylo v Opavě sedmdesát dva a chartistů pět. Vím to přesně, protože chartista Zdeněk Pika je po revoluci vyhazoval od policie. Byl předsedou okresní občanské komise, a když je přišel vyhodit, byli už někteří u dopraváků. Utekli od estébáků hned, jak se to zlomilo, ale Pika je stejně všechny vyhodil. Pracoval předtím jako kotelník a byl tvrdej.“

„V listopadu to bylo v Ostravě nebezpečné až do chvíle, kdy se zaplnilo celé Masarykovo náměstí. To bylo důležité. A potom rozhodla generální stávka, při které se na stranu Občanského fóra přidali horníci. Obrovskou roli sehrál horník jménem Dvořák. Vylezl z dolu celý černý a prohlásil: ‚Dost bylo komunistů!‘ Tím tu první vlnu zařídil on.“