The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Piskoř (* 1962)

• narozen 11. srpna 1962 v Opavě

• rodiče pocházeli z Hlučínska

• v srpnu 1968 byl svědkem okupace Opavy armádou Polské lidové republiky

• v letech 1977 až 1981 studoval na Střední zemědělské škole v Opavě

• v době vojenské služby v Košicích se poprvé setkal s disentem

• po návratu z vojny se aktivně zapojil v nezávislých a opozičních aktivitách na Opavsku

• od poloviny roku 1988 vydával samizdat, kontakty s opozicí v Polsku

• v prosinci 1988 podepsal Chartu 77

• během roku 1989 organizoval protestní akce proti stavbě koksovny ve Stonavě

• v listopadu 1989 se stal jedním z lídrů Občanského fóra v Severomoravském kraji

• koncem ledna 1990 byl kooptován jako poslanec do Federálního shromáždění

• ve volbách v červnu 1990 byl zvolen poslancem Federálního shromáždění

• v roce 1992 opustil politiku a do roku 1996 pracoval jako tiskový tajemník ODS

Seděli na tancích a neměli „papierosy“. Kolona se zastavila v Oticích nedaleko Opavy a stála tam už několik hodin. Dospělí nadávali a plivali na chodník, nějaká slečna s drdolem brečela. Když to vojáci zkoušeli v trafice, práskla prodavačka roletou. Koruny, kterými byli tankisté Polské lidové armády 21. srpna 1968 vybaveni, se zdály k ničemu. Jenže oni potřebovali „palić“.

Kluci z okolí hleděli na ty obří stroje jako na zjevení. Šourali se kolem a ustrašeně pokukovali po chlapech v kožených helmách. Vtom jeden z vojáků seskočil a začal rozdávat odznáčky. A už běžel kluk s desetikorunou do trafiky. „Táta prosí dvoje marsky,“ hlásil do okýnka a měl pak odznáčků plnou kapsu.

Malý Jaromír Piskoř byl v Oticích na prázdninách a všechno to viděl. „Jardo, vstávej, bude válka,“ budila babička tehdy šestiletého kluka. Vousatý chlapík s vlasy do culíku si už dnes nevzpomene, jak se mu podařilo vyklouznout z domu. Jisté však je, že si odznak přinesl taky.

Sedmdesát estébáků, pět chartistů 

„V pátek po obědě mě estébáci sebrali v práci a ptali se, jestli mám chuť jet v sobotu do Prahy demonstrovat. ‚Ano, měl jsem to v plánu,‘ říkám. Tak mi vzali brýle, podívali se, jestli nemám něco v zadku, a hodili mě do cely. Pustili mne v sobotu v poledne, když jsem už neměl šanci se do Prahy dostat.“

Od okupace vojsky Varšavské smlouvy uběhlo dvacet let a znormalizované Československo se vleklo od jednoho Husákova projevu ke druhému. Jednou nebyl k dostání toaletní papír, jindy zmizely z regálů dámské vložky. Krátce po návratu z vězení zemřel v květnu 1988 disident Jaromír Šavrda z Ostravy a koncem téhož roku podepsal Jaromír Piskoř v bytě vdovy Dolores Šavrdové Chartu 77.

V srpnu se v Praze sešly stovky lidí, aby si připomněli invazi. Přestože je policie rozehnala, přišli demonstranti 28. října v Praze znovu. Tentokrát už komunisté nasadili vodní děla a obrněné transportéry.

Disidenty z Moravy a Slezska sbírali příslušníci StB před demonstracemi preventivně. Nestáli o to, aby se pak vraceli do svých měst a tam vykládali, jak za zpěvu státní hymny byli nevinní lidé zbiti policajty v uniformách i v civilu. Být chartistou v okresním městě, jako je Opava, znamenalo mít na krku estébáků celou armádu a vyjet si jen tak demonstrovat do Prahy bylo prakticky nemožné.

„Zaměstnanců Státní bezpečnosti bylo v Opavě sedmdesát, nás chartistů pět,“ vzpomíná Jaromír Piskoř. „Vím to přesně. Chartista Zdeněk Pika je po revoluci vyhazoval od policie. Byl předsedou občanské komise, a když je přišel vyrazit, byli už někteří u dopraváků a špacírovali s plácačkou po městě. Utekli od estébáků hned, jak se to zlomilo. Pika je ale stejně všechny vyhodil. Pracoval předtím jako kotelník a byl tvrdej.“

Množili jsme samizdat lampasákům pod nosem

Ve svém bytě v Praze na Letné vypráví Jaromír Piskoř o konci osmdesátých let pro Paměť národa a je těžké udržet jej soustředěně v jednom místě a čase. Není divu. Vypráví o době, kdy měl režim na kahánku, nikdo to sice ještě nevěděl, přesto se disidenti v rudém Severomoravském kraji začali dávat dohromady.

Spolu s Alešem Bartuskem a Ivem Mludkem vydával Jaromír Piskoř samizdatový magazín Protější chodník, kurýři přinášeli z Polska batohy plné literatury a v hospodě v Jilešovicích mezi Ostravou a Opavou se pravidelně scházeli nezávislí aktivisté z celého kraje.

„Dráhu disidenta“ nastoupil Jaromír Piskoř v roce 1984 po návratu z vojny. Už v košických kasárnách se totiž seznámil s krajanem Jaroslavem Kuchyňou, klukem rovněž z Opavy, se kterým se však dosud neznal. Potkali se na jedné světnici stovky kilometrů od domova. „Jarda měl kontakty na disidenty do Prahy, a tak jsme měli na vojně přísun samizdatu a indexových knížek,“ vzpomíná Jaromír Piskoř.

Oba absolvovali střední školu a uměli psát na stroji. Když je důstojníci jmenovali výkonnými praporčíky a posadili do kanceláře, neměli tušení, že tam budou množit samizdat lampasákům přímo pod nosem. Obálky s přepsanými materiály pak posílali z košické hlavní pošty rovnou do Prahy.

„Tak začala moje kariéra v opozici. Jen co jsme se vrátili z vojny, už jsme v Praze seděli v hospodě s Vondrou, Petruškou Šustrovou, Topolem a dalšími.“ Bytové semináře s filozofem Hejdánkem navštěvoval Jaromír Piskoř pravidelně a byl to pro něj svět, o kterém do té doby neměl tušení. „Estébáci v Opavě pak u výslechů vykřikovali, že jsem jezdil do Prahy na ideová školení.“

Nebyly to však jen výjezdy „kluků z venkova“ do velké Prahy. V roce 1985 se podařilo zorganizovat koncert undergroundové kapely Psí vojáci v Oldřišově nedaleko Opavy. V Praze a okolí si zakázaná kapela v té době ani neškrtla. Koncert na Opavsku se však podařilo utajit tak dokonale, že se o něm StB dozvěděla až o několik dní později. Tehdy také Jaromír Piskoř zažil svůj první výslech.

Vedli mě přes celý podnik

Ačkoli byl disident z Opavy ve styku z chartisty, sám se k podpisu odhodlával postupně. „Nejdříve jsem cítil, že nejsem připravený. Prostě ještě se mně do vězení nechtělo,“ vysvětluje. Na jednu stranu žil Jaromír Piskoř svobodný život a jednal tak, jak cítil, že je to správné. Už před podpisem dokumentu, který režim bytostně nenáviděl, mu však takový způsob života přinášel osobní problémy i zklamání.

Třeba, když se s ním ve strachu ze Státní bezpečnosti rozešla přítelkyně Eva. „Moc si ovšem nepomohla,“ vypráví. „Jen co začala chodit s jiným klukem, zjistila, že na jedné faře na Hlučínsku tiskne katolický samizdat.“

Od návratu z vojny v Košicích pracoval ve farmaceutickém podniku Galena v Opavě-Komárově. Několik zemědělských družstev v Československu pěstovalo tehdy žito očkované parazitickou houbou zvanou námel. Z námelu pak Galena extrahovala látky pro své výrobky. Absolvent střední zemědělské školy Jaromír Piskoř měl spolupráci s družstvy na starost.

S podpisem Charty v prosinci 1988 si byl téměř jistý, že bude okamžitě vyhozen, ovšem nestalo se. Farmaceutický závod byl pod přísnou kontrolou StB dávno předtím, než tam mladý opozičník nastoupil. V socialistickém hospodářství to byla strategická firma. Pracovala s obrovskými zásobami lihu, a proto se to tam agenty tajné policie jen hemžilo.

„Přišli pro mne do práce a vedli mě přes celý podnik,“ líčí své zatčení chartista Piskoř. „Všichni si tenkrát mysleli, že jsem tam kradl. Když jsem pak za pár dnů znovu přišel do práce, bylo jasné, že jsem politickej. A estébáci usoudili, že mě budou mít v Galeně mnohem více pod kontrolou, než kdybych zmizel někde v kotelně.“

Estébáci už se ani na nic neptali

V lednu 1989 zažila Praha do té doby největší shromáždění proti režimu od počátku normalizace. Uplynulo dvacet let od oběti Jana Palacha, a přestože celou dobu komunisté usilovali, aby se na něj zapomnělo, najednou ho bylo všude plno. Lidé přicházeli na Václavské náměstí, nechali se mlátit obušky a kropit vodními děly, aby druhý den přišli znovu.

Během Palachova týdne neměl Jaromír Piskoř nejmenší šanci do Prahy odjet. Estébáky měl stále v patách. Cítil však, že se jejich chování v průběhu roku 1989 začíná měnit. „Sice nás sebrali, už se ale vlastně na nic ani neptali. ‚Odmítáte vypovídat, že jo? Tak to tady napíšu a zmizte.‘ Nebo s námi začali diskutovat. Už nevyhrožovali, že nás zavřou, ale ptali se, co si myslíme,“ popisuje absurdní situace v kancelářích StB v Opavě či Ostravě.

„Takže jsem tam seděl, oni byli tři a chtěli diskutovat. A najednou přišel nějaký vyšší a normálně mudroval. ‚Vy se zajímáte o filozofii, že jo? Co kdybyste šel k nám na VUML?‘ Říkám, že klidně. On někam odběhl, přišel zpátky a povídá: ‚Bohužel, nejde to. Vy byste to tam prý celý zkurvil.‘“ VUML byla takzvaná Večerní univerzita marxismu-leninismu a Jaromír Piskoř dodnes neví, co ty řeči vlastně měly znamenat.

Snad největší akcí Jaromíra Piskoře namířenou proti režimu před listopadem 1989 byl protest proti stavbě obří koksovny ve Stonavě na Karvinsku. V Polsku proti stavbě protestovaly desítky tisíc lidí v obavách, že emise z megalomanského provozu budou dýchat právě oni. Na české straně o tom však téměř nikdo nevěděl a stavba na polské hranici začala tenkrát potichu a rychle.

Pamětník ustavil takzvaný Severomoravský ekologický klub a vydal text o protestech, které stavba koksovny v Polsku vyvolala. Posbíral z telefonního seznamu adresy všech možných organizací a na ty svůj text rozeslal. Pravidelnými dokumenty, které během své činnosti Charta 77 vydávala, byla její prohlášení. Také text o Stonavě Charta převzala, učinila ho svým prohlášením a tak se začal šířit samizdatem i vysíláním Svobodné Evropy.

Protestní shromáždění, které Jaromír Piskoř v Českém Těšíně v srpnu 1989 pořádal, však skončilo fiaskem. Městský národní výbor obehnal náměstí plotem a technické služby předstíraly čištění dlažby. Na české straně přišlo na shromáždění několik desítek lidí, zato v polském Těšíně demonstroval proti koksovně mnohatisícový zástup Poláků.

Dost bylo komunistů, prohlásil horník

„V listopadu to bylo v Ostravě nebezpečné až do chvíle, kdy se zaplnilo celé Masarykovo náměstí. To bylo důležité. Do té doby nikdo nevěděl, kdy na nás vlítnou,“ líčí Jaromír Piskoř počátek sametové revoluce na Ostravsku. „A potom rozhodla generální stávka. Tehdy se totiž na stranu Občanského fóra přidali horníci. Obrovskou roli sehrál havíř jménem Dvořák. Vylezl z dolu a ještě celý černý prohlásil: ‚Dost bylo komunistů!‘ Tím tu první vlnu zařídil on.“

V létě v Českém Těšíně pokukoval Jaromír Piskoř s přáteli za polskou hranici a tiše záviděli. Za tři měsíce už se však dočkali také doma. V prvních dnech se v celém kraji nedělo téměř nic. Vysokoškoláci seděli na kolejích, a zatímco v Praze bouřily davy, tady měli lidé strach. Netrvalo to však dlouho a také v Ostravě, Opavě a dalších městech vyšly zástupy do ulic.

A disidenti a chartisté, o kterých dosud četli hanlivé články v komunistickém tisku nebo je znali ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, se pro ně stali skutečnými postavami. „Přišli jsme v Ostravě do divadla s Tomášem Hradílkem, dva chartisté. Herci se na nás dívali jako na kriminálníky. Pořád to měli v hlavách takhle nastavené,“ vzpomíná Jaromír Piskoř. „Tak jsme se tam v klubu nejprve sdružili a pak začalo divadlo stávkovat. Ovšem zpočátku se pořádně lekli. ‚Oni jsou živí. To jsou ti, co jsme o nich slyšeli z rádia, a jsou skutečně živí.‘ Takhle mně to připadalo, ta první reakce.“

V Severomoravském kraji se stal Jaromír Piskoř jedním z lídrů Občanského fóra, jehož hlavním úkolem bylo odstavit od moci krajský výbor Komunistické strany Československa. Když odstoupil ústřední výbor strany, byl právě s přáteli ve své Opavě. „Pánové, dovolil jsem si postavit pár panáků,“ oznámil číšník. „Právě totiž padnul Jakeš.“

Režim se hroutil a ve Federálním shromáždění i v národních parlamentech tehdejšího Československa začali komunisté uvolňovat židle opozici. Bylo třeba ta místa obsadit. „Byl jsi kooptován do federálu,“ oznámili Jaromíru Piskořovi lidé z Občanského fóra v lednu 1990. A tak se z opavského disidenta stal přes noc československý federální poslanec.

Stály tam a plivaly na mne

Hlavním úkolem zčásti kooptovaného parlamentu byla příprava voleb. Konaly se v červnu 1990 a byly to od roku 1946 první svobodné volby v Československu. Kandidátku Severomoravského kraje vedl tehdy Václav Klaus, Jaromír Piskoř byl čtvrtý. Dva roky, které pak do dalších voleb ve Federálním shromáždění prožil, byly pro něj tvrdou školou a často i trpkým zážitkem.

Šel do parlamentu nezkušený a plný ideálů. V sedmadvaceti letech mu ještě nedocházely vazby a vztahy uvnitř politiky. „Zabýval jsem se Polskem. Takže jsme třeba na polském velvyslanectví organizovali jednání o malém pohraničním styku. Přihlásil se Mirek Macek, místopředseda ODS, celou debatu zboural a zdrhnul. Deset českých poslanců nás tam sedělo a čuměli jsme na to,“ vzpomíná Jaromír Piskoř na své začátky v politice.

„Když potom za tři roky manažer ODS Petr Havlík odcházel z hlavní kanceláře strany, přinesl mi složku nazvanou Polsko a říká: ‚Počti si.‘ Byl tam zápis z té schůzky, ve kterém Macek hlásil: ‚Zbořil jsem jednání toho mladého Piskoře, Dany Němcové a spol. na polském velvyslanectví…‘ Adresováno Václavu Klausovi. Takhle to bylo.“

Někdy ve druhé polovině svého mandátu ve Federálním shromáždění si Jaromír Piskoř uvědomil, že tohle není jeho role. Byly chvíle, kdy doslova trpěl. Třeba v době, kdy se Češi se Slováky přeli o název společného státu. Nekonečným tahanicím se začalo říkat „pomlčková válka“.

„Vylezl jsem z federálu, tam stál kordon starých ženských a plivaly po mně, protože jsem schválil pomlčku. Říkal jsem si, jestli mám tohle zapotřebí, ale neuměl jsem to nijak ovlivnit. Sedmdesátý sedmý kompromis se Slováky…“ líčí své dojmy. „Ten pocit z práce federálního poslance byl hrozný. Takhle to mohu klidně říct.“ Také proto chtěl tehdy z aktivní politiky odejít a v dalších volbách byl až na čtrnáctém místě kandidátky.

Veřejné působení však neopustil nadobro. Do roku 1996 pracoval Jaromír Piskoř jako tiskový tajemník Občanské demokratické strany a spolupracoval na volebních kampaních. Své působení v politice dnes ovšem komentuje takto:

„Mohl jsem si to ušetřit. Spolužáci začali v roce devadesát podnikat a dnes jsou vysmátí. Jeden má farmu se sedmi sty hektary, druhý nevím co, třetí taky… Když jsme začínali, plácali mě po ramenou a říkali: ‚Ty dělej demokracii a my jdeme koupit trafiku. Je tam v privatizaci docela dobrá trafika, tak ji jdeme koupit.‘ Pak těch trafik měli dvacet, prodali je a koupili něco jiného. Dnes prodali leasingovou společnost za sedmdesát milionů… Kamarádi z Opavy přijížděli do Prahy a shovívavě poslouchali, jak jsem nadšený. Tvořil jsem demokracii a měl jsem o tom keců plnou hlavu. ‚Jasně. Dělej demokracii, my jdeme dělat něco rozumnějšího,‘ smáli se. ‚Ty ses totiž v té Praze trochu pomátl, synku z Opavy. Kecáš nesmysly. Tak si dej s námi tři piva a vrať se zpátky na zem.‘“