The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohdan Pivoňka (* 1940)

• narodil se 2. července 1940

• jeho otec František Pivonka byl vysoce postaveným představitelem Armády spásy

• po likvidaci Armády spásy otec roku 1959 zatčen

• František Pivonka zemřel ve vazební věznici za nevyjasněných okolností

• Bohdan vystudoval Komenského bohosloveckou evangelickou fakultu

• jako českobratrský farář působil v obci Svratouch

• podepsal Chartu 77

• byl signatářem tzv. Dopisu jednatřiceti, kritizujícího poměry v církvi

• v 80. letech organizoval ve Svratouchu bytové semináře a přednášky pro mládež

• sledován a vyslýchán Státní bezpečností

• po revoluci inicioval duchovenskou péči ve věznicích

Otec Bohdana Pivoňky byl vysoce postaveným představitelem Armády spásy, křesťanské organizace, která se v duchu hesla „Srdce Bohu, ruce lidem“ i dnes věnuje sociální službě. Sám Bohdan Pivoňka se stal evangelickým farářem. Když odpovídá na otázku, co mu Armáda spásy prostřednictvím rodičů dala do vínku, zdůrazňuje sociální aspekt víry, který po revoluci uplatnil jako zakladatel vězeňské duchovenské péče u nás – a také nadkonfesijnost Armády spásy.

„V každém názoru je kus krásné pravdy a krásného svědectví. Můžeme chápat různé přístupy z různých stran jako různá obdarování a děkovat Pánu Bohu za to, že ta obdarování jsou,“ přibližuje otevřenost Armády spásy, která není ve vlastním slova smyslu církví, ale spíše sociálně-náboženskou organizací, jdoucí napříč různými vyznáními.

Dětství s Armádou spásy

Bohdan Pivoňka se narodil 2. července 1940 v Novém Městě na Moravě, vyrůstal ale v Praze. Otec František (psal se ještě bez háčku jako Pivonka), ročník 1890, byl katolík, zatímco o třináct let mladší maminka Lydie pocházela z tradiční evangelické rodiny Trojanů. V nadkonfesijní Armádě spásy se budoucí rodiče setkali a v roce 1927 se vzali. Za války František pobýval v Anglii, kde měla Armády spásy vedení, a po válce se v této pseudovojenské organizaci stal „poddůstojníkem“ a nejvýše postaveným Čechoslovákem.

Bohdan z dětství vzpomíná na pouliční shromáždění, kde uprostřed spočívala miska na příspěvky, hrála dechová muzika a vedla se misijní kázání, po nichž průvod zamířil do modlitebny v Betlémské či Londýnské ulici. Tam kázání pokračovala mnohdy ve vypjaté emocionální atmosféře. Jak Bohdan Pivoňka říká, hnutí nenabízelo příliš rozvinutou teologii, šlo spíše o citový apel, který měl vést k uvědomění si vlastní hříšnosti, a o výzvu k pokání. „Znal jsem hodně lidí, kteří prošli proměnou, a vůbec bych práci Armády spásy nechtěl profanovat,“ poznamenává s tím, že výjimečný duch Armády spásy by dnes přirovnal nejspíš k charizmatickým církvím.

Vkrádá se možnost, že ho umučili

Po komunistickém převratu ovšem přišel rychlý konec. Armáda spásy byla řízena z Anglie a s komunisty nespolupracovala, proto ji soudruzi v roce 1950 prohlásili za špionážní organizaci a zakázali. Majetek včetně několika domů zabavili a ohroženy byly i peníze, které si členové spořili na důchod v anglických fondech. František Pivonka podle svého syna zařídil, aby peníze z Anglie chodily – a v roce 1959 byl zatčen za devizový podvod. Ve vyšetřovací vazbě za nevyjasněných okolností zemřel.

„Nedospěli jsme k žádnému závěru. Pochopitelně se vkrádá možnost, že ho umučili. Myslím, že to byla částečně psychologická smrt. Tatínek byl jednak hodně starý a byl velmi citlivý na to, aby se všechno dělo spravedlivě. On byl skutečně tak přesný, a obžalovali ho, že okrádá republiku – to ho sužovalo. Nevím, jak dalece, poněvadž žádné materiály z té doby nejsou.“ Podle oficiální zprávy zemřel pamětníkův otec na zápal mozkových blan a rodina ho alespoň mohla pohřbít.

Cesta k farářství

Po likvidaci Armády spásy maminka Lydie přešla do nejbližšího evangelického sboru v Korunní ulici. Bohdan tam navštěvoval nedělní školu, později v ní sám učil a zdejší farář Lubomír Moravec ho prý přirozeně formoval k tomu, že se rozhodl pro studium na Komenského bohoslovecké evangelické fakultě.

Nastoupil k němu v roce 1957. Studium teologie zpětně vidí jako zásadní zásah do víry a přesvědčení člověka. „Co bylo nepohnutelné, se rozhýbe,“ říká k rokům studia, kdy se vedle povinného marxistického předmětu Praktické otázky lidové demokracie věnoval klasické filologii, teologii, textové kritice a výkladu Bible. Uchvátila ho zejména starozákonní exegeze.

Po vojně u ženistů se mu v polovině šedesátých let naskytla příležitost studovat tři měsíce na ekumenickém institutu ve Švýcarsku a po návratu nastoupil na své první farářské místo: do Kšel u Českého Brodu. V té době se také oženil – s Janou, dívčím jménem Šebestovou, vychovali postupně tři děti.

Vodu si zaslouží i nepřítel

V červenci 1968 se rodina přesunula na Vysočinu do obce Svratouch, kde rodící se sousedské vztahy záhy prověřila srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy a následná normalizace. „Sousedka, stará paní, přišla, bouchala na okno a říkala: ‚Pane faráři, bude válka!‘ Svratouch obsadili polští vojáci, se kterými místní lidé – stejně jako jinde se Sověty – zpočátku nechtěli spolupracovat. Ředitel školy se nového faráře přišel zeptat, zda lidé můžou žíznícím vojákům poskytnout vodu. „Tehdy byla taková hesla, že s okupanty vůbec nic. Obracely se cedule, aby byli zmateni a jezdili jinam. A já jsem doporučil, že to není lidské, prostě že vodu si zaslouží i nepřítel.“

Později se situace otočila, lidé začali být apatičtí a jejich odpor většinou skončil nejpozději u normalizačních prověrek. Někteří pak prý raději přecházeli na pověstný „druhý chodník“ – než aby se setkali s farářem, který si občas při volbách troufl odskočit za plentu (dnes běžná praxe byla tehdy neslýchanou drzostí) a občas nepřišel k volbám vůbec.

Horké hlavy z Vysočiny

Také atmosféra v církvi se pozvolna měnila, vedení Českobratrské církve evangelické jemu i dalším několika mladým farářům z Vysočiny vytýkalo, že svým protirežimním postojem ztěžují práci ostatním. „Většina církve si zvykla na to, že politické otázky jsou vedlejší a že záleží na tom, abychom mohli konat svou práci. To byl hlavní argument synodní rady a odpovědných orgánů, když jsme dělali ‚vylomeniny‘.“

„Horké hlavy z Vysočiny“ (kromě Bohdana Pivoňky se mezi ně obvykle počítali ještě Jan Keller, Tomáš Bísek, Pavel Hlaváč a Míla Plecháček) se pak musely potýkat se ztrátou státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti, bez kterého evangeličtí faráři ani katoličtí kněží nemohli vykonávat svoji funkci. Snažili se ale jít cestou, ke které se cítili být povoláni, stýkali se spolu navzájem a vzájemně se podporovali. Pouta mezi rodinami tehdejších mladých farářů prý trvají dodnes.

V hledáčku StB

Sám Bohdan Pivoňka o státní souhlas nepřišel. Bezpečnost totiž používala „diferencovanou metodu“ – často se do určitého prostředí snažila zasít nedůvěru a rozkol tím, že se k lidem nacházejícím se v podobné situaci chovala různě. Co jednomu povolila, pro ostatní možné nebylo, některé skřípla víc, zatímco jiné nechala být. Vznikalo tak podezření, že ti, ke kterým se chovala z pohledu druhých nepochopitelně benevolentně, jsou jejími tajnými spolupracovníky.

Bohdan Pivoňka zažil mnoho výslechů StB. Většinou dostal předvolání na Okresní správu SNB v Chrudimi, někdy ho sebrali a odvezli rovnou. Nejhorší to prý bývalo pro jeho blízké, kteří netušili, kdy – a zda vůbec – se jejich muž a otec vrátí. „Nejdelší výslech trval asi pět a půl hodiny. Tehdy jsme se snažili zachovávat metodu, že se s nimi nebudeme bavit. Ono to je dost složité pro obě strany. Ale poučil jsem se, že není dobré jim cokoliv říkat.“

Charta 77 a Dopis jednatřiceti

Když v lednu 1977 vyšel v Rudém právu článek o „ztroskotancích a samozvancích“, dozvěděl se o existenci Charty 77 a brzy poté ji podepsal. „Došlo nám, že když se cizí lidé zasazují o náboženskou svobodu u nás, a my mlčíme, že to nejde, že se k tomu musíme nějak postavit,“ uvedl v narážce na to, že Charta 77 se mimo jiných práv dovolávala i svobody náboženského vyznání. Strach podle svých slov cítil, ale silnější bylo přesvědčení, že nesmí podporovat lež. S manželkou se domluvili, že zatímco on „nemůže jinak“, ona nepodepíše – aby v případě jeho perzekuce zbyl někdo, kdo by se postaral o rodinu.

Po podpisu Charty 77 následovaly častější výslechy, bezpečnost mu vyhrožovala, vzbuzovala v něm obavy o rodinu a podsouvala mu, že na ni dostatečně nepamatuje. „Člověk sám měl výčitky z toho, že ‚pamatuje‘ na svou rodinu zvláštním způsobem, ale jestli k tomu můžu dodat – můj starší syn, který je teď seniorem ve Zlíně, mi kdysi řekl: ‚Ale tati, to bylo to nejlepší školení.‘“

Bohdan Pivoňka signoval také tzv. Dopis jednatřiceti – v otevřeném dopisu Federálnímu shromáždění českobratrští faráři i laici kritizovali represivní vztah státu k církvi. „Byla to reakce na pokleslý postoj našich hlavních orgánů. I Komenského fakulty, která v podstatě vypracovala zásady, z nichž vyplývalo, že správné je spolupracovat s jakýmkoliv daným režimem – a našla pro to teologické důvody.“

Učitelé zmíněné fakulty se pak ohradili tzv. tezemi, v nichž se přihlásili k socialistickému společenskému řádu, a Dopis jednatřiceti označili za snahu vtahovat církev do politických bojů – toto oportunistické vyjádření evangelické fakulty je třeba chápat v kontextu „antichartové“ hysterie, v níž se téměř všude iniciovaly petice a prohlášení proti Chartě 77.

Bytové semináře

Svratoušský byt Pivoňkových byl také jedním z míst, kde se za normalizace konaly pověstné bytové semináře. V první polovině osmdesátých let tu přednášky a diskuse s disidenty, signatáři Charty 77 a dalšími osobnostmi navštěvovalo pravidelně kolem dvaceti až třiceti většinou mladých lidí. „Byla to, myslím, velká příležitost pro lidi na Vysočině a z okolí poznat zblízka lidi, které jinde poznat nemohli.“ Přednášky byly otevřené všem, účastnili se jich evangelíci, katolíci i třeba návštěvníci z Polska. Byť nešlo v první řadě o politiku, ale spíš o teologická, církevní či vědecká témata, bylo nutné dodržovat určitou konspiraci. „Svolávali jsme se tak, že vždycky ke konci toho jednoho setkání šel papírek, kde bylo napsáno datum, kdy to bude příště, a ten papírek se potom zničil – snědl se nebo se spláchl do záchodu.“

Ve Svratouchu prožili Pivoňkovi celou normalizaci. Ačkoliv se Bohdan již delší dobu snažil získat státní souhlas jinde, podařilo se to teprve v roce 1989, kdy mu byla povolena duchovenská činnost v 2. žižkovském sboru v Praze. Instalován byl 12. listopadu – takže následující převratné události ústící v pád komunistického režimu je potkaly už v Praze.

Polistopadové prozření k realitě

Přímo 17. listopadu 1989 se Bohdan Pivoňka účastnil synodního zasedání Českobratrské církve evangelické, které se v těch dnech konalo na pražských Vinohradech. Zasedání večer přerušil příchod studentů, kteří přinesli zprávu o dění na Národní třídě. Následně synod o nastalé situaci jednal, a zatímco synodní senior Hromádka se telefonicky pokoušel spojit s předsedou vlády Adamcem (neúspěšně – nakonec se podařilo spojit alespoň s oddělením VB v Bartolomějské ulici), synod držel chvíli ticha a modliteb. „Ani jsme ze začátku nevěděli, jak to vyložit. Pochopitelně jsme byli rádi, že se něco děje, ale byli jsme zdrceni tím, co se děje, a nevěděli jsme, co z toho vyplyne,“ popisuje tehdejší nejistotu.

Popřevratovou dobu zpětně chápe jako „prozření k realitě“ – symbolizované prvním novoročním projevem Václava Havla, v němž v ostrém kontrastu k dřívějším projevům komunistických pohlavárů prohlásil, že „naše země nevzkvétá“. Církev však podle Bohdana Pivoňky „neprozřela“ příliš šťastně – promeškala šanci obhájit své zásady, když se začala starat v první řadě o své majetky.

Iniciátorem vězeňské duchovenské péče

Sám Bohdan Pivoňka napřel po revoluci své pracovní síly k vybudování vězeňské duchovenské péče u nás. První setkání duchovních a zástupců církví s představiteli vězeňské služby (tehdy se jí říkalo Sbor nápravné výchovy) se podle jeho vzpomínek odehrálo už v březnu 1990: „Tu atmosféru mám v sobě. Bylo to takové vyčkávání. Každý jen trošičku vystrčil ručku a čekal, jestli přes ni dostane, nebo jestli s ní něco udělá.“

Pro obě strany šlo o zcela novou zkušenost. Vedoucí představitelé vězeňské služby „sami měli máslo na hlavě, poněvadž všichni byli příslušníci komunistické strany, mnozí taky zároveň estébáci“ – po změně režimu byli spíše „povolní“ a snažili se adaptovat na novou situaci. Vcelku snadno se dohodli na návštěvách ve věznicích a Bohdan Pivoňka pořídil seznam duchovních, kteří bez jakékoliv přípravy, zaškolování či prověřování začali za vězni chodit. 

Zpočátku šlo o dobrovolnickou činnost, do vězení chodili i laici, dokonce i ženy. „Kdo chtěl, tak se tam dostal. S jakýmikoliv úmysly. Dneska mně vstávají vlasy hrůzou na hlavě, poněvadž nejenom že šlo o ohrožení bezpečnosti výkonu trestu, ale i o ohrožení hodnověrnosti biblické zvěsti.“ Chaotické počátky ale šťastně přestáli a postupně se náplň i podmínky práce jasněji vymezily.

Dobrovolníci, kteří byli nejprve formálně sdružení pod Ekumenickou radou církví, se spontánně scházeli a vyměňovali si zkušenosti. V roce 1994 založili nadkonfesijní občanské sdružení Vězeňská duchovenská péče (VDP), jehož prvním předsedou se stal Bohdan Pivoňka.

Církve tak vlastně delegovaly část svých povinností na občanské sdružení, VDP vybírala vhodné kandidáty duchovenské péče a pro jejich výběr vypracovala jasná kritéria. Vězni se prý totiž často pokoušeli s duchovními manipulovat a zneužívat je k vlastním účelům – a jednoduché zpočátku nebyly ani vztahy s bachaři. „Holubičí povaha tam nepatří. Člověk, který tam pracuje, musí být připraven snášet různé ústrky, narážky, zároveň být citlivý na to, co v těch narážkách je, a nepřeslechnout hlas o pomoc. Být vnímavý, ale zároveň zásadový a umět odmítnout.“

Rozhovory s vězni ho ovlivnily

Opatrný je Bohdan Pivoňka i ve vztahu k hodnocení toho, jak vězni přijímali víru. „Jak se pozná obrácení? Poněvadž něco jiného je efekt, kdy člověk vidí, že se s člověkem něco děje – ale do srdce nevidíme. A bohužel byla spousta takových případů, kdy oni dokázali bezvadně zahrát obrácení, a to pochopitelně za nějakým cílem.“

Legální mantinely vězeňské duchovní služby se postupně proměňovaly. Byl zaveden institut vězeňských kaplanů, působících pod jednotlivými věznicemi a zaměstnaných přímo vězeňskou službou – v roce 2002 byl Bohdan Pivoňka instalován do funkce hlavního kaplana vězeňské služby. Do roku 2013, kdy ve funkci skončil, se kaplani rekrutovali z příslušníků VDP, po tomto datu VDP nad jejich výběrem ztratila kontrolu, a došlo tak k odloučení vězeňské duchovní služby a občanského sdružení VDP. V té době se také na české vězeňské scéně objevilo původně americké hnutí Prison Fellowship International, k jehož působení je Bohdan Pivoňka skeptický – tak jako i k dalším aspektům vězeňské duchovní péče.

Přesto má podle něho právě duchovní služba v jinak často bezvýchodné situaci ve věznicích smysl. „Nedemokratické režimy člověka zavřou a nestarají se o něho.“ Demokratické režimy by se měly starat o to, aby člověk nevyšel z vězení horší, než do něj přišel, a věznice se tak nestávaly „továrnami na kriminálníky“, jak tomu často bývá.

Duchovní péče o vězně má na druhé straně smysl i pro samotné kaplany – a potažmo pro církev a snad i pro celou společnost. „V církvi je to tak, že se stýkáš s lidmi, kteří mají určité předpoklady: morální, duchovní, jsou po této stránce vzděláni. Ve vězení se člověk setká s lidmi, kteří budou náboženství úplně odmítat, budou kritizovat, anebo budou naopak naprosto vyprázdnění. Budou na spodní hranici své bytosti, na dně svého poznání. Ty rozhovory byly úžasné a úžasně mě ovlivnily. A daly mi naději, že můžu hovořit s každým člověkem,“ shrnul své zkušenosti Bohdan Pivoňka.