Bohdan Pivoňka

* 1940

  • „Důvody, které nás, teda mě osobně, vedly k podpisu, byly ty, že prostě cizí lidi se tam starali o náboženskou svobodu. A to dokonce i ateisti a možná nějací bývalí komunisti, katolíci, evangelíci, prostě lidi skutečně z různých stran. A prostě zasazovali se o náboženskou svobodu. Takže nám přišlo – my jsme do té doby vždycky pochopitelně o to usilovali – na vlastní pěst nebo v tom našem seniorátě. Ale nám došlo, když prostě se cizí lidi zasazují o náboženskou svobodu u nás, a my mlčíme, že to nejde, že musíme prostě nějak se k tomu postavit. Takže jsme se k tomu postavili tak, že jsme tedy – někdy v únoru nebo jak – jsme se sebrali a navštívili jsme Láďu Hejdánka spolu s Pavlem Hlaváčem a tam u něho jsme to podepsali.”

  • „Jak se pozná obrácení? Poněvadž něco jiného je ten efekt, kdy člověk vidí, že prostě se něco děje s tím člověkem – ale do srdce nevidíme. A bohužel bylo spoustu takových případů, kdy oni dokázali bezvadně zahrát obrácení, a to za nějakým cílem, pochopitelně. Třeba aby měli nějaké výhody. Ten farář byl celý pryč z toho, když zjistil, že se obrátil, a donesl třeba i nějaké ty poživatiny. Třeba cigára nebo tak, takže… a už byl vlídný, už možná byl přístupný i dalším nějakým mým potřebám, když jsem se tedy tak hezky obrátil. Třeba ve Valdicích jsme zjistili v těch prvotních dnech, že – já nebudu říkat, která část církve, byla to jedna menší církev – zástupci této církve tam byli úplně nadšení a přinášeli poživatiny, a dokonce někdo tam přinesl rádio – za určitých předpokladů… Pak další odsouzení nám řekli, že když tihle odsouzení se vrátili od návštěvy, tak se chechtali, jak to s nimi pěkně… jak s nimi vyběhli. A dokonce obraceli kříž vzhůru nohama do satanské pozice. Takže tak. Takže ono to není jednoduché poznat, jestli ten… většinou to není tak efektní.”

  • „My jsme tam neměli Rusy, tam byla část polské armády s tanky. Tak bylo to velmi nepříjemné probuzení toho jednadvacátého ráno. Sousedka přišla, bouchala na okno, stará paní, a říkala: ‚Pane faráři, bude válka! Bude válka!‘ Teď jsme nevěděli co, tak jsme pustili rozhlas, tam bylo to známé hlášení, které šlo z rozhlasu po letech ještě pořád při těch vzpomínkách – že nás obsadili a že to bylo bez vědomí strany a vlády a tak dále. No, byli tam Poláci, já jsem poprvé měl takovou příležitost veřejně něco rozhodnout, když přišel pan ředitel, řídící školy ve Svratouchu, a přišel se zeptat, jestli prostě… jak to máme dělat, vojáci mají žízeň a jestli jim můžeme dát napít. A že lidi jim nechtějí dát napít, poněvadž tehdy byla taková hesla, že s okupanty vůbec nic, obracely se cedule a tak dále, aby byli zmateni a jezdili jinam. A já jsem tedy doporučil, že to není lidské, prostě že vodu si zaslouží i nepřítel. Takže tohle bylo moje první setkání s veřejným působením ve Svratouchu.”

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 13.06.2019

    (audio)
    duration: 01:59:24
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 10.07.2019

    (audio)
    duration: 01:58:47
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 16.01.2020

    (audio)
    duration: 01:54:11
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 09.11.2020

    (audio)
    duration: 01:38:50
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Demokratické režimy se musí starat, aby člověk nevyšel z vězení horší, než do něj přišel

Bohdan Pivoňka v roce 2019
Bohdan Pivoňka v roce 2019
photo: Během natáčení

Bohdan Pivoňka se narodil 2. července 1940. Jeho otec František Pivonka (psán ještě bez háčku) byl vysoce postaveným představitelem Armády spásy, křesťanské organizace, která se v duchu hesla „Srdce Bohu, ruce lidem” dodnes věnuje sociální službě. Komunisté Armádu spásy prohlásili za špionážní organizaci a v roce 1959 byl František Pivonka zatčen za údajný devizový podvod (Armáda spásy měla vedení v Londýně a členové si spořili na důchod v anglických fondech). Ve vazební věznici za nevyjasněných okolností zemřel. Bohdan Pivoňka vystudoval Komenského bohosloveckou evangelickou fakultu a stal se českobratrským farářem. Během normalizace působil v obci Svratouch na Vysočině, podepsal Chartu 77 i tzv. Dopis jednatřiceti, v němž českobratrští faráři a laici kritizovali poměry v církvi. V 80. letech organizoval ve Svratouchu bytové semináře a přednášky pro mládež. Byl sledován a opakovaně vyslýchán Státní bezpečností. Po revoluci inicioval duchovenskou péči ve věznicích, byl dlouholetým hlavním kaplanem Vězeňské služby ČR a s vězni též osobně vedl pastorační rozhovory.