Viktor Pivovarov

„Knihy, které byly pro děti, si pro sebe kupovali dospělí. Podobný fenomén se nikde jinde neopakoval. Proč? Protože v sovětském systému byla dětská kniha jedním z okýnek svobody. Dětské knihy kupovala především ruská inteligence a sbírala je. Knihovny dětských knih byly obrovské a knihy dětem četli sami rodiče. Je k podivu, že ačkoli se situace změnila, tyto knížky dnes stojí poměrně velké peníze a sbírá je obrovské množství lidí.“

„(Vystavovali jste v bytech, že?) Nedá se říct, že bychom vystavovali, ale chodili jsme po bytech a ateliérech. Byla to běžná praxe. Chodila celá Moskva včetně inteligence: spisovatelé, právníci, všichni, kdo měli zájem o umění, které se nedostalo na veřejné výstavy. Pro nás umělce byl ten nával dost obtížný: v sedmdesátých letech se v ateliéru kvůli neustálým návštěvám nedalo pracovat, takže jsme utíkali z Moskvy na dači.“

Viktor Pivovarov ukazuje fotografie své ženy a svých přátel.

„My v řeči používáme slovo národ a je to pro nás skoro abstrakce. Představujeme si ho jako lidi té národnosti, jsou nějak rozptýlení a žijí v městech i ve vesnicích. A v době revoluce jsem pochopil, že národ má své tělo. A to tělo bylo překrásné, to zažili všichni. Oni nedělali takové úvahy, ale zaznamenali, že lidi, kteří byli odcizení, zlí a ve špatné náladě, byli najednou hodní a příjemní. To byl takový zázračný objev.“

„V roce 1953 mi nabídli výstavu na chodbách školy, a protože jsem neměl kam dát ty své ubohé kresbičky, nenašel jsem nic lepšího, než že jsem sundal několik portrétů Stalina, zahodil je za skříň a do těch rámečků dal svoje kresby. To bylo těsně po jeho smrti, takže režim byl ještě dost krutý, tvrdý a nebezpečný. Někdo na to přišel a já se ve škole najednou cítil, jako by vedle mě byla zima, všichni učitelé a pedagogové jako by se mě báli pozdravit. Pak mě zavolali na ředitelství a bylo vidět, že i když zatím neproběhl XXI. sjezd KSSS, lidé cítili, že se něco změnilo, a zároveň se strašně báli. Takže to nějak zatloukli, já dostal důtku a výhrůžku, že mě vyhodí ze školy, ale nepustili to dál. Byla to strašná klukovina, já vůbec netušil, co dělám. Celé ty krvavé lázně jako by byly za nějakou clonou, někteří lidé o tom měli tušení, ale děti vůbec ne.“

„Jeden můj přítel, velký básník Genrih Sabgir, charakterizoval naše postavení takhle: Nejsme disidenti, jsme bohéma. To je velice přesné pojmenování, protože jsme se také vůbec nechtěli ztotožňovat s tím režimem, ale nebyla to politická válka nebo politický odpor. To byl odpor v rovině vědomí, umění, estetiky. Proč jsme to nedělali? Protože jsme byli přesvědčeni, že pozice politického odporu má negativní vliv na samotné umění, protože se stává druhem novinařiny. To nikdo z nás nechtěl, protože ta laťka chápání toho umění byla mnohem vyšší.“