Anna Plačková

„Na loď jsme nastoupili v březnu a teprve v červenci jsme se dostali do Palestiny. Židovské organizace v Londýně nám opatřily jinou loď s vlečným člunem, na který jsme měli přestoupit uprostřed moře před ochrannou dvanáctimílovou zónou. Já jako lékařka jsem se přihlásila na tu vlečnou loď. Byla to vlastně jenom taková rybářská bárka s jedním motorem. Jak jsme ale měli přestupovat, když jsme nesměli na pevninu? Udělali jsme to tak, že uprostřed moře vzal vždycky jeden člověka za ruce a druhý za nohy, a když vlna zvedla tu malou loď, tak ho do ní hodili.“

„My jsme byli už v tak hrozně bídném stavu. Navíc už dva dny jsme neměli ani jídlo, ani pití. Většina lidí měla dyzentérie a na rybářské lodi nebyl záchod. Anglická policie (Tehdy byla Palestina anglický mandát. Palestina nepatřila nikomu jinému než Angličanům.) s námi už nemohla nic jiného dělat než nás přijmout. Dali nás do karantény. Nemocní lidé, kteří nebyli schopni chodit, se dostali do nemocnice. Když po pár dnech nevypukla žádná nemoc, byli propuštěni a museli se o sebe postarat sami.“

„Doufala jsem, že uvidím matku. Měla jsem od ní jen jeden dopis z doby, než šla do koncentráku, nebo snad až z koncentráku. To nevím. Moje matka byla zastřelena Němci v únoru, ale už nevím, kterého roku. Dopis byl ale jen takový formální: ,Daří se mi dobře. Nedělej si starosti.‘ Dopis šel přes Červený kříž.“

„Po promoci jsem si chtěla najít nějaké místo. Dostala jsem zaměstnání ve venkovské nemocnici jako sekundářka v Nechanicích u Hradce Králové. Byla to jen malá nemocnice, byla jsem tam sama s primářem. Sem jsem nastoupila už měsíc po promoci. Když nastala mobilizace, tak mi šéf dal výpověď. To byla vlastně moje perzekuce. On chtěl v té nemocnici zůstat sám. Kdyby došlo k válce a byli bychom tam dva, tak on by musel narukovat. Takže v době mobilizace jsem se stěhovala zpátky do Brna.“

„Po příjezdu se museli přihlásit na vojenském velitelství, které bylo na náměstí Republiky v Praze. Říkali jsme tomu Headquarters. Hlásila jsem se společně se skupinou, se kterou jsem přijela. Potom jsme šli na kafe. Koukala jsem ven a najednou tam šel můj muž. Ale já jsem myslela, že je v Norsku. Dopisy šly vždycky hrozně dlouho, tak jsem nevěděla, že už jede domů. On byl na velitelství a tam mu řekli, že už jsem dojela. Tak jsem utíkala ven. On byl ale v Praze jen na služební cestě a za pár dní odjel zpátky do Německa.“