Marta Plášilová

„A u nás bylo gestapo. Papíry hledali různý.“ – „A kdy u vás bylo gestapo?“ – „No bylo u nás gestapo poprvé, když byla heydrichiáda, když hledali děvče, které bylo s kolem u toho. Já jsem byla v tom věku a bydlela v Libni, oni chodili po všech těch domácnostech, tak to přišli kvůli tomu a potom asi dvakrát třikrát u nás byli, hledali nějaký papíry zřejmě nebo letáky. Prostě rozházeli celej byt, nic nenašli a odešli.“ – „Pojďme to vzít po pořadě. Tady ta první návštěva, jak si na to pamatujete? Oni k vám najednou vpadli?“ – „Vpadli, nečekaně v noci. Bylo asi tři čtvrtě na jedenáct. Už jsme spali. Sestra už byla v letech, tak šla otevřít. Říká: ‚Tam jsou nějaký chlapi v kožených kabátech a chtějí dovnitř.‘ Oni ji odstrčili, vlítli dovnitř, každej měl pistoli v ruce. Teď nás všechny vytáhli z postele. Bylo nás tam pět. Museli jsme si stoupnout ke stěně volné. Hlavou ke zdi, ruce nahoru, teď nás celý projeli, jestli něco na sobě nemáme, no a pak začali rabovat.“ –„Všecko prohledávali?“ – „Všecko, všecko. Do sklepa, hledali to kolo. Jestli nemáme kolo.“ – „Vy máte skvělou paměť. Nepamatujete si, to byli jenom ti gestapáci, nebo to byli i nějaký čeští policajti s nima?“ – „Ne, čeští policajti tam nebyli.“ – „To je takovej strašlivej zážitek.“ – „To byli chlapi v takových dlouhých kabátech a měli takový klobouky zvláštní, sražený do čela. A teď křičeli: ‚Ruce nahoru, ruce dolů, sednout, lehnout!‘ My jsme plakali s bratrem.“ – „Nic nenašli a odešli?“ – „Nic nenašli. Nějakej papír nám tam nechali, nevím, co to bylo. A odešli.“

„To byli přátelé mého otce. Tatínek dělal technického ředitele v tom družstvu Vetka a ten Frýba dělal ekonomického ředitele. To byla rodina Frýbova, pocházeli z Holešova, měli dvě děti, a tak spolu kamarádili. Jezdili jsme na výlety. My jsme měli takovou malou chatičku a zahrádku v Dubči u Běchovic. Oni tam s námi jezdívali. Takový přátelství rodinný. Rodiče si navzájem povídali, my děti jsme si hrály.“ – „To byla nějaká větší rodina?“ – „Dvě děti měli.“ – „Bydleli taky v Libni?“ – „Ne, oni bydleli ve Vysočanech, na Harfě.“ – „Co se s nimi stalo, tady s těmi Frýbovými?“ – „Nejdřív odešel on. Oni měli možnost odcestovat do Izraele. Ale on nechtěl opustit naši zemi. On byl taky v nějaký takový odbojový organizaci. Tak ten šel první do koncentráku. Ona tady zůstala sama s dětma ještě asi rok a půl. Všichni jsme jim pomáhali, protože oni na tom byli špatně. Najednou zůstali bez prostředků. Ona jezdila s vozíkem po Libni a zametala ulice s hvězdou na košili. To bylo krutý.“ – „A vy jste se nepřestali stýkat?“ – „Ne, nepřestali. My jsme je byli i doprovázet, když ona odjížděla s dětma z libeňského nádraží. Tam je nakládali do těch nákladních vagonů. Jak dobytek.“ – „A to bylo v Libni?“ – „Ano, to bylo v Libni. Ono to bylo na různých místech v tom třiačtyřicátým.“ – „Já myslel, že ti pražští Židi museli vždycky do Holešovic, nejdřív.“ – „No, to byly Holešovice a Libeň. Když byly Holešovice plný, tak odjížděli z Libně a tam se to někde spojovalo.“ – „A vy jste šli tady tu paní Frýbovou doprovodit?“ – „Ano, doprovodit. To bylo hrozný. To si jako děcko pamatuju, už jsem byla holka, dvanáct třináct let, jak to bylo hrozný. Ty děti panenky v náručí, hračky v náručí. Každé uzlíček. To bylo otřesný.“