The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Renata Plášková (* 1935)

• narozena jako Kuczerová 11. prosince 1935 v Karviné

• otec musel v roce 1939 narukovat do wehrmachtu

• po návratu ze zajetí v roce 1947 nastoupil jako horník na šachtě

• roku 1952 otec zemřel

• od útlého dětství musela pomáhat matce pečovat o své tři bratry

• pamětnice německé okupace v Karviné a osvobození Rudou armádou

• pracovala jako kulturní referentka na horské chatě na Červenohorském sedle v Jeseníkách

• po narození dvou dětí pracovala jako pomocná kuchařka ve školní jídelně

• byla zaměstnaná v provozním oddělení a v propagaci karvinského kulturního domu

• asi pět let byla členkou Komunistické strany Československa

• v roce 2022 žila v Karviné

Bezstarostné dětství si Renáta Plášková neužila. Když jí byly čtyři roky, musel její otec narukovat do wehrmachtu. Vrátil se za sedm let, ale nedlouho poté zemřel při otřesu v dole, kde pracoval. Pamětnice měla na starost tři mladší bratry. Matka se musela hodně snažit, aby zaplatila byt a stravu pro děti, a tak nejstarší Renáta od útlého věku v domácnosti pomáhala jako by byla dospělá.

„Neexistovalo, abych šla ven s ostatními dětmi. Když jsem podle mamčiných instrukcí uvařila a umyla nádobí, bylo potřeba vyčistit hromadu bot, natrhat trávu pro králíky, anebo jít na nádraží sbírat koks, který popadal z vagónů. Neměla jsem volnou ani chvilku. Do Sokola jsem chodila jen krátce a před matkou jsem to tajila,“ vzpomíná Renáta Plášková. Od vystresované matky se častěji než uznání, dočkala bití. „Vařecha byla na denním pořádku,“ říká.

Válečné období má spojené s mazlavým chlebem ze zbytků pšenice a brambor, a marmeládou z melasy. A válku ji ohraničily dva zážitky, na které nemůže zapomenout. „Když přišli Němci, první, co udělali, bylo, že vyhnali Židy. Viděli jsme z okna našeho bytu, jak šli v procesí s dětmi a vozíky na nádraží v Karviné. Nakládali je do vagónů a odváželi pryč. Tenkrát jsme nevěděli, kam je vezou,“ říká.

Z konce války jí utkvěla v paměti poprava dvou německých vojáků. „Byli velice mladí. Údajně chtěli dezertovat z německé armády. Zabili je kousek od naší školy v Karviné 1. Někdo tenkrát přiběhl do třídy s informací, že budou věšet Němce. Odehrálo se to v parčíku u benzinky kousek od školy. O velké přestávce jsme se tam šli podívat. Viděli jsme, jak si kopali hrob. Další den už viseli a z úst jim trčely modré jazyky,“ vzpomíná.

Trpěli jsme bídou a zlou domácí

Renáta Plášková se narodila 11. prosince 1935 Růženě Kuczerové a Stanislavu Nastulczykovi. Rodiče se vzali až po jejím narození. Měli pak ještě čtyři chlapce, z nichž první zemřel ve dvou letech. Do začátku války otec pracoval v karvinském pivovaru, který patřil tamnímu významnému šlechtickému rodu Larischů. Rozvážel pivo po hospodách. Když v roce 1939 začala druhá světová válka a Těšínské Slezsko se stalo součástí Německé říše, pod nátlakem se přihlásil ke slezské národnosti. V důsledku toho ho zapsali do listiny Němců zvané volkslista a musel narukovat do německé armády.

„Myslím si, že odešel už na konci roku 1939. Pak ho ještě na pustili na krátkou dovolenku, když se mu narodil syn. Potom byl doma ještě jednou. Nevím, kde všude sloužil, ale mám schovanou jeho pohlednici z Itálie,“ říká Renáta Plášková. Otec válku přežil. Pak byl v zajetí v Anglii, odkud se vrátil až v roce 1947.

Matka si musela celou dobu poradit s dětmi sama. Bydleli v podnájmu v karvinské části Darkov. Majitelka vlastnila v okolí polnosti a Růžena, tehdy už Nastulczyková, u ní příležitostně pracovala. „Měli jsme strašnou bídu a paní domácí byla velmi zlá. Nesměli jsme chodit na zahradu, natož si vzít padlé jablko. Nedovolila mámě, aby si tam něco sama pěstovala,“ vypráví. Když matka chodila pracovat na pole, Renáta Plášková musela hlídat mladší bratry.

Paní Larischová nás zvala na vánoční besídky

Vzpomíná na situaci, kdy se před domem sešli pomocníci na sběr brambor či řepy. Selka pro ně nechala přinést koš se svačinami. „Vidím to jako dnes. Pracovníci, včetně naší maminky, dostali velké krajíce chleba namazané silnou vrstvou tvarohu. Dívali jsme se na to s bratry zpoza plotu velmi lačně. Mamka nám jeden krajíc přinesla a rozdělila. Domácí ji strašně seřvala, že svačina je pro ni, aby dobře pracovala, a ne pro její haranty,“ říká.

K světlým chvilkám ve válečných letech patřily vánoční besídky u Larischů. „Paní Larischová zvala rodiny zaměstnanců, kteří byli na frontě, na předvánoční posezení. Zazpívali jsme si, dostali jsme pohoštění a drobné dárečky,“ říká. Ráda chodila také k babičce, která jí brávala s sebou na tehdy zakázané spiritistické seance. „Chodili jsme do bytů spiritistů v Ostravě nebo v Doubravě. Tam byl pro nás vždycky nachystaný lavor plný čerstvě nasmažených koblížků. Dostali jsme je ale až po modlení a vyvolávání duchů. Nemohla jsem se toho dočkat,“ vypráví.

V té době zanedbávala mše v katolickém kostele a měla kvůli tomu problémy v hodinách náboženství ve škole. „Měli jsme sešitky, do kterých jsme si psali, kdy jsme byli na mši, kdy u zpovědi, a já jsem tam neměla nic. Pan farář se mě ptal, co to má znamenat. Nemohla jsem mu říct, že chodím ke spiritistům, a tak jsem mlčela. On pak před celou třídou řekl, že ve mně sídlí zlý duch. Kluci mě pak oslovovali ‚zlý duch‘,“ vzpomíná.

Němci si ulovili zajíce, na pečínce si pochutnali Sověti

Když na konci války procházela přes Karvinou fronta, pobývali u nich němečtí a pak sovětští vojáci. „Když přišli Němci, stříleli z našeho kuchyňského okna zajíce. Byla tam louka a okraj lesa, vídali jsme tam zajíce i srny. Podařilo se jim trefit několik zajíců a chtěli po mamce, aby jim je hned upekla. Vysvětlovala jim, že zajíc se musí nechat aspoň dva dny odležet, ale oni říkali, že na to není čas. Nakonec se domluvili, že zajíce stáhnou a ona je upeče brzy ráno,“ vypráví. Pečínky se ale Němci nedočkali. Museli už v noci odejít, protože se blížili rudoarmějci.

„Už jsme se strašně těšili na pečínku, ale zajíci zavoněli i Rusům, kteří přišli a celý pekáč si odnesli. Neoblízli jsme ani prsty. Taky asi měli hlad,“ říká. Sověty všichni nadšeně vítali. „Radovali jsme se, lidé vykřikovali, že válka skončila. Pamatuji, že byl krásný slunečný den,“ vzpomíná. Zanedlouho viděla sousedy, kteří byli německé národnosti, jak s nápisem N na šatech uklízejí cesty.

Otec, kterého si pamatuje jako hodného a laskavého člověka, se vrátil ze zajetí až v roce 1947. Dlouho si ho neužili. Pracoval na nedaleké šachtě Barbora a v lednu 1952 tam při důlním otřesu zahynul. Matka asi rok marně čekala na vdovský důchod. Málem ji zavřeli, když vynadala svazákům, kteří v mlékárně vybírali peníze na pomoc tehdy válčící Koreji. „Na mamku toho bylo moc. Byli jsme zase sami, rozvážela po sídlišti stavebním dělníkům obědy. Neměla ani halíř nazbyt. Mládežníkům vynadala, jak si troufají po ní chtít peníze, když nemá ani korunu pro vlastní děti,“ líčí Renáta Plášková.

Matku málem zavřeli

Večer pro ni přijeli příslušníci Státní bezpečnosti (StB), protože ji někdo za výstup v mlékárně udal. Paradoxně jí estébáci nakonec pomohli. Vypátrali, že případ jejího zemřelého manžela zůstal na příslušném oddělení na šachtě zapomenutý na dně šuplíku. Růženě Nastylszukové přiznali důchod a vyplatili jí peníze i zpětně. „Asi čtrnáct dnů poté, co mamka dostala peníze, přišla měnová reforma. Mamka nám stihla koupit teplé oblečení a zbytek utratila za kameníka, který udělal našemu otci pomník,“ říká.

Renátě Pláškové ještě nebylo ani patnáct let a už nastupovala do prvního zaměstnání. Matka měla známého, který pracoval v rekreačním středisku na Červenohorském sedle v Jeseníkách a domluvil tam pamětnici místo. Začínala v kuchyni, pak dělala pokojskou. Když onemocněl kulturní referent, nabídli jeho místo jí. „Neměla jsem o té práci ani ponětí, měla jsem z toho strach, ale brzy jsem se zaučila a moc mě to bavilo. Organizovala jsem hry pro mládežníky, kteří tam přijížděli na lyžařské pobyty, cestovala jsem s nimi na výlety,“ vypráví. Asi po třech letech ji ale matka přivolala zpátky, a tak příjemný pobyt na horách skončil.

Novou práci našla jako korespondentka v podatelně pobočky ředitelství Československých státní lesů a statků v Karviné. V roce 1954 se provdala za Jindřicha Pláška, se kterým měla dvě děti. Manžel pracoval na šachtě a ona zůstala s dětmi doma, dokud nešly do školy. Poté nastoupila jako pomocná kuchařka ve školní jídelně.

Kvůli nové práci v provozním oddělení karvinského kulturního domu vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ). „Bylo mi to proti srsti, ale naznačili mi, že pokud nebudu ve straně, nemůžu místo v kulturním domě získat,“ říká. Litovala toho. Po pár letech přestala chodit na schůze, a tak ji soudruzi ze strany vyškrtli. „Byla jsem ráda, že jsem se z KSČ vyvlékla a v zaměstnání mi to ani neškodilo. Zůstala jsem v kulturním domě, ale přešla jsem do propagace, kde se mě nikdo na členství ve straně neptal,“ říká.

Ať ta hrozná válka skončí

Dvacátého prvního srpna 1968, vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Komunističtí funkcionáři z Moskvy reagovali na to, že se Československo pokusilo liberalizovat totalitní režim a zavedlo reformy, o kterých se ostatním socialistickým státům mohlo jen zdát. „Bylo to hrozné, když nás přepadli. Všude vládla nervozita a chaos, báli jsme se, jak všechno skončí,“ vypráví. Sovětská a další vojska se v republice usadila na dalších dvacet let a KSČ pod vedením Gustáva Husáka znovu utáhla šrouby, nastalo období normalizace.

V kulturním domě se Renáta Plášková dočkala důchodu. V době rozhovoru pro Paměť národa v roce 2022 jí bylo osmdesát šest roků. Trápila ji situace na Ukrajině, kterou v únoru toho roku napadlo Rusko. Její rodina projevovala solidaritu s ukrajinskými uprchlíky. Vnučka jich několik ubytovala. „Přála bych si, aby ta hrozná válka skončila,“ svěřuje se Renáta Plášková.