Renata Plášková

„Naše babička byla také u katolíků, ale nastala u ní odchylka. Začala se scházet se spiritisty. Brávali mě každý týden na svoje sedánky. Buď jsme jeli do Doubravy, nebo do Ostravy, nevím, kam přesně jsme chodili, to si nepamatuji. Tak mě brávali s sebou. Měla jsem s tím potíže ve škole. Když jsem přišla do školy a měli jsme náboženství, měli jsme takové sešitky, do kterých jsme si zapisovali, kdy jsme byli na mši svaté, co bylo na kázání. A dělali jsme si čárky svislé nebo vodorovné. A můj sešitek se jevil tak, že tam byly vesměs vodorovné čárečky. Farář se mě vždycky ptal, proč nechodím do kostela. Kdybych tehdy řekla, že chodím s babičkou na spiritistické sedáky, tak by nás snad zavřeli, protože to se nesmělo. Bylo to přísně zakázané. Bylo to zajímavé. Vždycky jsem se těšila hlavně na pohoštění. Člověk, u kterého se sedánky konaly, nachystal vždycky na závěr dobré pohoštění. Pan z Doubravy měl venku na chodbě plný lavor nasmažených koblížků. Bože, to tam tak vonělo! Ještě teď cítím tu nádhernou vůni. Museli jsme si ale nejdřív odbýt celou seanci, ta trvala dvě hodiny, někdy hodinu a půl. Vždycky se zpívalo, modlilo, vyvolávali se duchové. Než to skončilo, vrtěla jsem se, už jsem to tam nemohla vydržet. Vyrušovala jsem. A pořád jsem myslela na ty koblížky na chodbě. Ten dotyčný, který vyvolával ducha, řekl: ‚Někdo nás tady ruší.‘ Platilo to samozřejmě na mě, protože všichni byli potichu, jen já jsem se vrtěla. Babička na mě mrkla, to už jsem věděla, že mám jít za dveře. Byl to pro mě největší trest, protože jsem stála u těch koblížků a nesměla jsem si vzít, musela jsem čekat, až to skončí. A když jsem přišla do školy, měla jsme zase vodorovnou čárku. Tak se mě farář ve škole zeptal, co to má znamenat, proč nechodím ke zpovědi a na mše, když jsem v náboženství, a že bych měla být k tomu doma vedena. Stála jsem jak solný sloup. Chránila jsem rodinu. Zároveň bych mu to ráda řekla, aby si nemyslel, že jsem nemluva, nebo že mu nechci odpovědět ze vzdoru. A mlčela jsem. On mi pak před celou řekl, že ve mně sídlí zlý duch. Kluci mi pak až do konce roku říkali zlý duch.“

„Prožívali jsme válku velice nedobře, protože jsme měli strašnou bídu. Neměli jsme potraviny a nic. Mamka nás měla pořád čtyři na starosti. Byli jsme doma všichni čtyři, to bylo hrozné. Bydleli jsme v podnájmu. Naše domácí hospodyně byla strašně zlá. Nesměli jsme si vzít ani padavku ze zahrádky. Ona říkala: ‚Já to všecko poznám, když si něco vezmete.‘ Nedovolila nám ani obhospodařovat zahrádku. Že by nám dala kousek zahrádky, to už vůbec ne. Nesměli jsme tam chodit.“