The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Plíhal (* 1946)

• narodil se 14. ledna 1946 v Jáchymově

• jeho otec pocházel z česko-německého manželství

• po záboru Sudet se otec přihlásil k české národnosti a odešel do Prahy

• strýc Hans narukoval do wehrmachtu a padl v prvních týdnech války v Polsku

• tetu Johanu za vynášení informací nacisté věznili a popravili v koncentračním táboře

• otec po válce vstoupil do KSČ, později ale kvůli nesouhlasu s politickým vývojem ze strany odešel

• pamětník se vyučil strojním zámečníkem, pracoval v Základně rozvoje uranového průmyslu

• během srpnové invaze v roce 1968 se chtěl aktivně vojensky bránit

• oženil se v roce 1971 s Evou Maříkovou, měli spolu syna Josefa a dceru Marcelu

• otce jeho manželky komunisti věznili, protože sám jako právník obhajoval jiné politické vězně

• pamětník po konci výroby radiometrie přešel do lisovny kovů, do důchodu odešel v roce 2002

• v roce 2023 žil v Jáchymově

Josef Plíhal dospával po odpolední směně, když ho jeho matka vzbudila se slzami v očích a oznámila mu, že Československo právě napadla vojska Varšavské smlouvy. „Naléhala, abych jel na vojenský útvar, že se nesmíme vzdávat. Říkala, že je lepší umřít vestoje než žít na kolenou. Samozřejmě se ale nedalo už nic dělat,“ vzpomíná. 

Do kasáren se s odhodláním vzít do ruky zbraň skutečně vydal, ale v tu chvíli už bylo rozhodnuto, že se bojovat nebude. O invazi z 21. srpna 1968 se brzy mluvilo jako o bratrské pomoci a mnozí kamarádi Josefa Plíhala změnili názor a začátek normalizace kariérně využili. Přes to se pamětník nikdy nedokázal přenést.

Jeho rodina už totiž měla zkušenost s tím, jak totalitní režimy dokázaly rozdělit i ty nejbližší. Třicet let před sovětskou armádou vjela do Jáchymova ta nacistická. Pamětníkův otec a jeho sourozenci jako potomci ze smíšeného manželství stanuli před dilematem, jestli v Sudetech zůstat. Každý se rozhodl jinak a po válce se už nikdy znovu nesetkali.

Mnichov sourozence rozdělil

Josef Plíhal se narodil 14. ledna 1946 v Jáchymově. Odtud pocházela rodina jeho otce, díky níž získal částečně německý původ. Pamětníkův dědeček sice původně žil v Železném Brodě, ale začátkem 20. století přišel za prací do jáchymovské tabákové továrny. Zde potkal svoji budoucí ženu Johanu Krausovou.

Do smíšeného česko-německého manželství se narodily tři děti: Josef, Hans a Johana. V době, kdy sourozenci vyrůstali a dospívali, obývali Jáchymov a celé pohraničí většinově Němci. Vztahy mezi oběma národy se ovšem vyostřovaly, zejména po nástupu nacistů k moci v sousedním Německu.

Situace vyvrcholila záborem Sudet na základě mnichovské dohody v roce 1938. Jáchymov se nově ocitl ve německé říši a lidé dostali na výběr, k jaké národnosti se přihlásí. Zde se cesty sourozenců Plíhalových rozdělily.

„Táta měl odslouženou vojnu u československé armády jako letecký mechanik. Rok 1938 ho zklamal, nechtěl nastoupit do wehrmachtu, a tak odešel do Prahy, kde si našel bydlení a seznámil se s mojí mámou. Jeho bratr Hans narukoval a padl hned prvním rokem války v Polsku,“ vypráví Josef Plíhal.

Teta Johana se nejprve také přihlásila k němectví, ale později poznala pravou tvář nacismu a rozhodla se proti němu vystoupit. Když pracovala v továrně s totálně nasazenými Francouzi, vynášela protiněmecké informace. Za to ji nacisté poslali do koncentračního tábora a nakonec popravili.

Tety k nim jezdily přes kontroly  

Po válce a osvobození se pamětníkovi rodiče vrátili do Jáchymova. Otec zde nepřišel jen o své zabité sourozence, ale také o mnoho kamarádů, kteří odcházeli v rámci odsunu německého obyvatelstva. Podle pamětníka k němu ve městě docházelo tiše a bez násilných incidentů. „Táta, jak uměl německy, tak chodil obhajovat antifašisty, kteří tu chtěli zůstat,“ doplňuje Josef Plíhal.

Vysídlení početného německého obyvatelstva představovalo velký zásah do života v celém pohraničí, kam se stát snažil přivést nové lidi. Jáchymovsko ale po roce 1945 čekala ještě mnohem tvrdší proměna. Uran, který se zde dosud těžil jen v malém množství, se nově stal strategickou surovinou pro výrobu jaderných zbraní, a na jáchymovská naleziště tak okamžitě upřel pozornost Sovětský svaz.

Československá vláda zde pod jeho dohledem spustila těžbu v utajovaném režimu. Kvůli nedostačujícím technologiím v dolech zpočátku pracovali i někteří neodsunutí Němci. Když v roce 1948 k moci přišli komunisti, začali sem ve velkém posílat politické vězně, kteří pracovali i žili v krutých podmínkách.  

Jáchymov se stal přísně střeženým územím, také proto, že ležel v hraničním pásmu blízko Německé demokratické republiky. Před stavbou berlínské zdi se z ní dalo přecházet na Západ, a proto byla hranice se sousedním socialistickým státem zpočátku uzavřena stejně jako podél železné opony.

Pro místní obyvatele to samozřejmě mělo své důsledky. „Když za námi jezdila teta nebo babička z Prahy, musely dostat na každý pobyt zvláštní povolení, jako kdyby jely do ciziny. Táta jim vždy musel shánět propustku. V Dolním Žďáru pak vojáci stavěli a kontrolovali vlaky i autobusy,“ přibližuje pamětník.

Slibovali si od komunismu hodně

Těžba strategické suroviny znamenala i zvýšenou přítomnost Sovětů v Jáchymově. Už před srpnovou invazí zde tak běžně stály ruské obchody a také ruské kino, postavené vězni. Do něj měli Čechoslováci vstup zakázaný.

„Jednou si tam Rusové objednali projekci prvního zfilmovaného Tarzana a Čechoslováci jim to tam přišli vymlátit a od té doby už tam směli. Ale to mi říkal táta, o tom se nikde nemluvilo… takové bylo to československo-sovětské přátelství,“ popisuje Josef Plíhal.

Život v Jáchymově začátkem padesátých let byl podle něj divoký a rodiče měli o své děti strach. Stále panoval přídělový systém potravin, ale mnohé byly nedostatkové. Horníci tak nejčastěji chodili do hospod a rvali se. Pamětník tak se svými kamarády chodil do školy kolem zakrvácených chodníků.

Lístkový systém nahradila komunistická měnová reforma, která ale v praxi připravila mnoho lidí o úspory. V té době také probíhaly vykonstruované procesy s politickými odpůrci a násilná kolektivizace v zemědělství. Místo slibovaného socialistického ráje se prohlubovala bída a nesvoboda. Pamětníkův otec, který po válce komunisty podporoval a do KSČ vstoupil, vlivem těchto událostí změnil názor.

„Starším ročníkům sympatie ke KSČ nezazlívám. Tihle lidé poznali první republiku, hospodářskou krizi, museli opustit Sudety, zažili válku. Slibovali si od komunismu hodně, ale pak poznali, co to je. Táta nakonec ze strany odešel,“ vysvětluje Josef Plíhal.

Po roce 1968 mě zklamala spousta lidí

Během šedesátých let se ovšem poměry začaly uvolňovat, což souviselo se snahou části KSČ vedené Alexandrem Dubčekem dosavadní systém reformovat. Snadněji se také mohlo cestovat přes hranice. Josef Plíhal tak se svým fotbalovým družstvem například jezdil na zájezdy do sousední NDR.

Představy o svobodnější společnosti a státním zřízení ale utnul 21. srpen 1968 a invaze vojsk Varšavské smlouvy, která dosavadní vývoj v Československu násilně potlačila.  

K žádnému soustavnějšímu vojenskému odporu proti invazi nedošlo. V armádě brzy proběhly čistky, dotkly se například i pamětníkova bratrance, kterého z majora degradovali na vojína. Počáteční protesty obyvatelstva během následujících měsíců a let utichly, vedení komunistické strany se pod taktovkou SSSR obměnilo a začalo období normalizace, během nějž se vrátil tvrdší režim.

„Někteří moji známí během invaze jezdili s československou vlajkou a trikolorou. Pak přišla normalizace, dali se do strany, do Lidových milicí a dělali kariéru. Mě k tomu taky lákali, ale měl jsem k tomu odpor. Spousta lidí mě zklamala a dnes bych se s nimi nedokázal bavit,“ přiznává Josef Plíhal. Okupace spustila další vlnu emigrace, v jejímž rámci odcházeli na Západ i někteří pamětníkovi spolužáci s německými kořeny.

Zůstat svůj

Začátkem sedmdesátých let se pamětník oženil s Evou Maříkovou, která pocházela z Vejprt, ale do Jáchymova přišla za prací v místních lázních. Také ona měla hořkou zkušenost s komunistickým režimem. Její otec jako právník obhajoval politické vězně, poté se ale sám jedním z nich stal.

Josef Plíhal jako vyučený zámečník pracoval v Základně rozvoje uranového průmyslu. Věnoval se výrobě radiometrických a dozimetrických přístrojů, která také podléhala utajení. Postupně se však těžba uranu na Jáchymovsku i v celém Československu utlumovala, a tak krátce před důchodem ještě pár let pracoval v lisovně kovů.

S manželkou Evou se jim narodily dvě děti, syn Josef a dcera Marcela. Zatímco někteří pamětníkovi vrstevníci během normalizace ochotně změnili názor, vstupovali do KSČ i do Lidových milicí, aby udělali kariéru a zaopatřili tak své děti, Josef Plíhal se k ničemu podobnému zlákat nenechal.

„Říkal jsem si, že se moje děti vlastní pílí dostanou tam, kam budou chtít. A podařilo se jim to, dnes jsou dobře zaopatřené,“ říká pamětník a přiznává, co pro něj v životě bylo vždy nejdůležitější. „Zůstat svůj a nezapomenout, kde jsem se narodil.“