Josef Plíhal

* 1946

  • „Táta byl tou dobou zklamaný. Ve vojně, aby nemusel narukovat do wehrmachtu, tak šel bydlet do Prahy. Tam si našel bydlení a seznámil se s mámou. Měl ještě dva sourozence. Jeho udatný bratr Hans padnul hned prvním rokem v Polsku za války. Sestra Johana, moje teta, kterou jsem taky nepoznal, se hlásila k Němcům, tak [s Hansem] zůstali tady. Ona nakonec zahynula v koncentračním táboře, sami Němci ji popravili, protože někam vynášela nějaké informace. To jsem viděl na vlastní oči, tu zprávu, že se pokládá za nezvěstnou. Ale už nevím, v jakém to bylo koncentračním táboře. To bych si nevzpomněl. Ale viděl jsem na vlastní oči tu zprávu.“

  • „Bylo jednadvacátého srpna, středa. Máma mě vzbudila, měl jsem zřejmě odpolední, protože jsem ráno byl v posteli, a máma mě vzbudila. Brečela. A říkala, že jsme obsazení Varšavskou smlouvou. Měl jsem už po vojně a máma říkala: ‚Pepíku, musíš jet na vojenský útvar, nemůžeme se přece jenom vzdávat. Lepší je umřít vestoje než žít na kolenou.‘ To mě hrozně dojalo. Tak jsem jel do Karlových Varů do nejbližšího útvaru, tam byli moji kluci, bažanti v péešce, tak jsem za nimi jel. Samozřejmě, že se nedalo nic dělat. Vyprávěli mi, jak to probíhalo. Rusáci že přišli pro vodu, ale museli beze zbraní, že je tam pustili. Ti důstojníci pak šli z armády, byly čistky. Můj bratranec šel taky, byl major ve Štětí a byl vyhozený z armády a degradovaný na vojína, po roce 1989 mu vrátili hodnost.“

  • „Jaké to bylo v padesátých letech… Rodiče o nás měli strach, protože se tady taky našel pedofil. Vím o jednom mladším chlapci, který byl znásilněný, nebudu jmenovat. Byla tady divočina. Lidi vydělali peníze, byl lístkový systém, nic na trhu nebylo, tak horníci chodili do hospody. Byly tu rvačky. To jsme šli ráno do školy a u lidového domu byla krev na chodníku. Ale nic se nepublikovalo. Jáchymov byl zakázané pásmo. V Dolním Žďáru byly kontroly, jestli o tom víte. Když sem přijela teta z Prahy, babička, druhá teta z Prahy, tak táta jim musel vyběhávat propustku. V Dolním Žďáru je to v místech pod bývalou Škodovkou, tam je nějaká průmyslová zóna. Sem vedla trať od nádraží z ostrova, motorák sem jezdil, vedlo to nad silnicí, tam je i tunel v zatáčce pod Jáchymovem. Tak zastavili autobus i vlak a přišli zelený a kontrolovali doklady.“

  • Full recordings
  • 1

    Karlovy Vary, 17.03.2023

    (audio)
    duration: 56:36
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
  • 2

    Jáchymov, 04.05.2023

    (audio)
    duration: 35:30
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Po srpnové invazi chtěl bojovat, záhy viděl, jak kamarádi slouží KSČ

Pamětník Josef Plíhal ve vojenském, s tehdejší partnerkou Věrou, 60. léta 20. století
Pamětník Josef Plíhal ve vojenském, s tehdejší partnerkou Věrou, 60. léta 20. století
photo: Archiv pamětníka

Josef Plíhal se narodil 14. ledna 1946 v Jáchymově. Měl částečně německé kořeny, protože jeho otec Josef Plíhal starší pocházel z česko-německého manželství. Po záboru Sudet v roce 1938 se přihlásil k české národnosti a odešel do Prahy. Jeho sourozenci zůstali v Jáchymově a přihlásili se k německé národnosti. Pamětníkův strýc narukoval do wehrmachtu a padl hned v prvních týdnech druhé světové války na frontě v Polsku. Tetu Johanu za vynášení informací nacisti uvěznili a popravili v koncentračním táboře. Otec po předválečné i válečné zkušenosti podporoval komunisty a vstoupil do strany, s následným politickým vývojem však nesouhlasil a z KSČ nakonec vystoupil. Když začala invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, chtěl se Josef Plíhal vojensky bránit. V roce 1971 se oženil s Evou Maříkovou, narodil se jim syn Josef a dcera Marcela. Otce jeho manželky komunisté věznili, jakožto právník sám pomáhal v procesech politickým vězňům. Josef Plíhal se vyučil strojním zámečníkem a většinu pracovního života strávil výrobou radiometrie a dozimetrie. Když skončila, krátce pracoval v lisovně kovů. Do důchodu odešel v roce 2002 a v roce 2023 stále žil v Jáchymově.