Josef Plíhal

„Bylo jednadvacátého srpna, středa. Máma mě vzbudila, měl jsem zřejmě odpolední, protože jsem ráno byl v posteli, a máma mě vzbudila. Brečela. A říkala, že jsme obsazení Varšavskou smlouvou. Měl jsem už po vojně a máma říkala: ‚Pepíku, musíš jet na vojenský útvar, nemůžeme se přece jenom vzdávat. Lepší je umřít vestoje než žít na kolenou.‘ To mě hrozně dojalo. Tak jsem jel do Karlových Varů do nejbližšího útvaru, tam byli moji kluci, bažanti v péešce, tak jsem za nimi jel. Samozřejmě, že se nedalo nic dělat. Vyprávěli mi, jak to probíhalo. Rusáci že přišli pro vodu, ale museli beze zbraní, že je tam pustili. Ti důstojníci pak šli z armády, byly čistky. Můj bratranec šel taky, byl major ve Štětí a byl vyhozený z armády a degradovaný na vojína, po roce 1989 mu vrátili hodnost.“

„Jaké to bylo v padesátých letech… Rodiče o nás měli strach, protože se tady taky našel pedofil. Vím o jednom mladším chlapci, který byl znásilněný, nebudu jmenovat. Byla tady divočina. Lidi vydělali peníze, byl lístkový systém, nic na trhu nebylo, tak horníci chodili do hospody. Byly tu rvačky. To jsme šli ráno do školy a u lidového domu byla krev na chodníku. Ale nic se nepublikovalo. Jáchymov byl zakázané pásmo. V Dolním Žďáru byly kontroly, jestli o tom víte. Když sem přijela teta z Prahy, babička, druhá teta z Prahy, tak táta jim musel vyběhávat propustku. V Dolním Žďáru je to v místech pod bývalou Škodovkou, tam je nějaká průmyslová zóna. Sem vedla trať od nádraží z ostrova, motorák sem jezdil, vedlo to nad silnicí, tam je i tunel v zatáčce pod Jáchymovem. Tak zastavili autobus i vlak a přišli zelený a kontrolovali doklady.“