Jaromír Plíšek

„Dneska vidím jako dost klíčovou záležitost, že si myslím, že společnosti na severozápad od nás (Německo, Holandsko, Švédsko) mají v sobě určitou tendenci ke korektnosti a transparentnosti, aniž bych to chtěl idealizovat, ale mluvím s ohledem na vlastní zkušenost, i se státní správou. A pak existuje jiná mentalita, které pracovně říkám ,jihovýchodnějánevímjaká‘, která má svoje kouzlo, ale není korektní a transparentní a je založená na klanových strukturách. A obecné tíhnutí lidské společnosti je asi k těm klanovým strukturám. A ty klanové struktury mají tu nevýhodu, že znevýhodňují slabší lidi ve společnosti… A když se podívám tím schematickým pohledem, tak ti komunisté si udělali takový klan a dali si do ústavy do článku 4, že tento klan bude vládnout navěky, podezdili to nějakou ideologií a měli to. A teď my jsme se od toho osvobodili a ten jeden komunistický klan nahradilo x klanů mocenských, takové to propojení politických stran s ekonomickými strukturami a v tom někde se plácá státní správa… A já bych hrozně chtěl, aby v této společnosti nastalo nějaké porozumění, že to, co po pádu komunismu budujeme, kam směrujeme, je nějaká společnost, která se řídí zákony a korektními pravidly, že když někdo jede po silnici a je ožralý, někoho přejede, tak je jedno, jestli je to poslanec nebo kmán, že je jedno, jestli náleží k tamtomu či onomu klanu nebo jestli se jmenuje Janoušek, dejme tomu. A že na to je nějaký zákon, který tyto činy trestá. A že vůbec nepřipadá v úvahu, že by záleželo na tom, koho ten člověk zná nebo v jaké je politické straně nebo kolik má peněz. A já mám zkušenost, že o tom lidé rádi mluví, že si myslí, že v takové společnosti žijeme a chceme žít a že pro to všichni pracujeme, ale když se to dotkne jich, každý rád nějaké známosti využije. Bez ohledu na to, jaké máme zákony, jaký bude služební zákon, zákon o veřejných zakázkách… když v té společnosti je obecně přijímané, že se zakázky dávají kamarádům a že ti ,šikovní‘ lidé to umějí, aby se veřejné peníze rozprostřely tak, aby to pro ně bylo výhodné, tak je skoro jedno, co je napsáno v tom zákoně, protože pokud není obecně vůle ta pravidla dodržovat padni komu padni… Pardon, že svoji reflexi o totalitě končím tímto, ale zdá se mi to skoro nejdůležitější, co dneska je, abychom neztratili chuť směřovat k té korektně organizované společnosti, kde platí ten samý zákon bez ohledu na politickou příslušnost a situovanost ve společnosti. A co mě znervózňuje v posledních dvou letech, konkrétně od nástupu nového prezidenta, že mám pocit, se to zhoršuje. Nejenom, že jsme tam, kde jsme, že nejsme víc na ten ,severozápad‘ mentálně, ale že ten pohyb trochu klouže tím směrem, který jsme nějak chtěli opustit.“

„Ony se ty drobné problémy vršily a už se blížil konec vojny a já si pamatuji, že jsem si jednoho dne sám v sobě říkal: Já k těm volbám půjdu. Já už nemám sílu, když vidím, jaké to tady je. Oni by mě zavřeli, našli by si záminku dát mně vojenského prokurátora za rozvracení, oni by si našli nějakou záminku. Tak jsem se usnesl sám v sobě na takovém postoji, že si to nebudu nijak omlouvat, nebudu si říkat, že to vlastně nevadí, že je to vlastně jedno. Není to jedno, vadí to. Ale já tam půjdu, protože mám strach. A když se mě na to někdo zeptá, proč jsem tam šel, tak jim řeknu, že mám strach, nebudu se za nic schovávat.“

„Samozřejmě si pamatuju Palachovu dobu, bylo to takové... smutné. Po tom nadechnutí. Jako dospívající kluk si pamatuju spíš tu emocionální stránku věci, napřed nadechnutí v tom osmašedesátém a pak převálcování toho všeho, jak se s tím lidé srovnali, smířili, přizpůsobili se a ztratili jakoukoli jiskru. Myslím, že to pro devastaci naší společnosti byla jedna z nejhorších věcí, co se vůbec udála. Nemůžu to srovnávat s padesátými lety, která nepamatuju, fyzicky to brutální nebylo, ale psychicky to bylo špatné.“

„Na vojnu jsem samozřejmě nechtěl, většinou nikdo nechtěl. Kamarád říkal, že vojna byla příprava na život v totalitě, že ten systém člověka popadl a nebylo před ním úniku. Lidé se snažili o to, mít takzvanou modrou knížku, což bylo takové potvrzení, že člověk nemůže na vojnu ze zdravotních důvodů. Ale to se povedlo opravdu málokomu, kdo měl nějakou nemoc nebo nějaké strašně dobré konexe. Ale naprostá většina odvedená byla. Na vojnu se chodilo na dva roky, ale vysokoškoláci měli jiný režim, asi od třetího ročníku se chodilo na takzvanou vojenskou katedru, neboli jeden den v týdnu jsme místo do školy chodili na vojenský výcvik do Motola tady v Praze. Potom o prázdninách možná před posledním ročníkem bylo vojenské soustředění asi měsíc, to bylo dost nepříjemné, tam jsme museli třeba házet granátem. Já neumím moc házet kamením, tak to bylo pro mě těžké. Ale nikdo tam nebyl rád. Absolventi pak už chodili jenom na rok, takže to bylo snazší, ale ne nutně a ne vždycky.“