Jaromír Plíšek

„Ony se ty drobné problémy vršily a už se blížil konec vojny a já si pamatuji, že jsem si jednoho dne sám v sobě říkal: Já k těm volbám půjdu. Já už nemám sílu, když vidím, jaké to tady je. Oni by mě zavřeli, našli by si záminku dát mně vojenského prokurátora za rozvracení, oni by si našli nějakou záminku. Tak jsem se usnesl sám v sobě na takovém postoji, že si to nebudu nijak omlouvat, nebudu si říkat, že to vlastně nevadí, že je to vlastně jedno. Není to jedno, vadí to. Ale já tam půjdu, protože mám strach. A když se mě na to někdo zeptá, proč jsem tam šel, tak jim řeknu, že mám strach, nebudu se za nic schovávat.“

„Samozřejmě si pamatuju Palachovu dobu, bylo to takové... smutné. Po tom nadechnutí. Jako dospívající kluk si pamatuju spíš tu emocionální stránku věci, napřed nadechnutí v tom osmašedesátém a pak převálcování toho všeho, jak se s tím lidé srovnali, smířili, přizpůsobili se a ztratili jakoukoli jiskru. Myslím, že to pro devastaci naší společnosti byla jedna z nejhorších věcí, co se vůbec udála. Nemůžu to srovnávat s padesátými lety, která nepamatuju, fyzicky to brutální nebylo, ale psychicky to bylo špatné.“

„Na vojnu jsem samozřejmě nechtěl, většinou nikdo nechtěl. Kamarád říkal, že vojna byla příprava na život v totalitě, že ten systém člověka popadl a nebylo před ním úniku. Lidé se snažili o to, mít takzvanou modrou knížku, což bylo takové potvrzení, že člověk nemůže na vojnu ze zdravotních důvodů. Ale to se povedlo opravdu málokomu, kdo měl nějakou nemoc nebo nějaké strašně dobré konexe. Ale naprostá většina odvedená byla. Na vojnu se chodilo na dva roky, ale vysokoškoláci měli jiný režim, asi od třetího ročníku se chodilo na takzvanou vojenskou katedru, neboli jeden den v týdnu jsme místo do školy chodili na vojenský výcvik do Motola tady v Praze. Potom o prázdninách možná před posledním ročníkem bylo vojenské soustředění asi měsíc, to bylo dost nepříjemné, tam jsme museli třeba házet granátem. Já neumím moc házet kamením, tak to bylo pro mě těžké. Ale nikdo tam nebyl rád. Absolventi pak už chodili jenom na rok, takže to bylo snazší, ale ne nutně a ne vždycky.“

„...Kdo zná biblickou knihu Daniel, tam vystupuje král Nabukadnezar, který vždycky při tom svém panování čas od času vyhlásil, že když zazní hlas trub po celé zemi, tak mají lidé přijít poklonit se ke králově soše ze zlata a stříbra. A kdo se nepokloní, ten bude hozen do pece ohnivé… Přečtěte si knihu Daniel, je to pěkná kniha a vztahuje se k principu totalitního režimu úplně dokonale. Volby za komunistů nebyly žádné volby, ale byl to tenhle zvuk trub a polnic, kdy všichni občané těch států se měli poklonit té soše. O žádné volení nikoho nešlo, to bylo dávno rozdané někde v komunistické straně, kdo budou ti poslanci a činovníci. A lidi měli akorát projevit loajalitu režimu tím, že přijdou, nepůjdou za plentu skrývat, koho půjdou volit, budou volit takzvaně manifestačně, vezmou si tu obálku, kterou tam dají člověku do ruky, kde jsou ta správná jména a ty správné strany, ve skutečnosti byla jen jedna, a hodí to do urny před zraky komise, oni si ho odfajfkujou, že ,František Vonásek je nadále loajální‘. Účast při volbách byla 99,9 procenta a ti, kteří si troufli k těm volbám nejít, to byli jednotlivci a bylo to opravdu česky řečeno o průser, to bylo skoro jako přejet někoho autem, za to byli komunisti schopní pod nějakou záminkou zavírat.“