vojín Václav Plos

„Rusové byli víc vulgární než Němci. Zvláště na naše ženy. Na jedné ženě se dokázalo vystřídat klidně i deset Rusů, což teda Němci nedělali. Němci když šli s jednou, tak šli s jednou. Rusové vůbec nebrali ohled na ženy, prostě je válka, tak ‚Davaj! Davaj suda,‘ vždycky říkával. Na Rusy nevzpomínal rád.“

„Ve válce si žádnou ženu namlouvat nesměli; nemohli, že jako tam bylo všechno zavšivený, všecko byly tzv. filcky, nakažený ženy, protože některé byly zneužity, byly znásilňovány, takže se varovali tady těchto problémů hledat si ženu.“

„Nejhorší léta byly pro něho poválečný. Když obsazovali nebo dostávali přidělený baráky na pohraničí, kde to doosidlovali. Měli tam majetek, pole, dobytek, měl tam jednu paní z Německa, která mu tam sloužila jako děvečka a ta měla s sebou děti. Když byla přesunována do Německa, a protože si nemohla nabrat mouky a nic takového s sebou, tak jí můj muž dovolil, aby si napekla pro děti na cestu buchty, v jakémkoliv množství chce. Po té válce mu párkrát napsala, potom mu přestala psát, tak neví, co se s tou ženou stalo dál, jestli se znovu provdala, nebo jestli našla manžela. Když žil v pohraničí, tak měl pole, stroje, veškerý dobytek, co je na takovém statku potřeba, když si chtěl ale třeba namazat chleba s máslem, tak musel máslo odevzdávat na kontingent, jak se tehdy říkávalo.“

„Nejhorší bylo, když viděl, že měla žena malinký miminko, které ještě měla v náručí, a přišel voják, vytrhl to děcko, praštil s ním o zem a kopl ho do hlavičky. Hlava úplně prej zůstala na botách a bylo po dítěti. Žena byla pak zneužita. Tohle pro něho byly nejhorší chvíle, které zažíval. A když slyšel, jak ty ženy křičí o pomoc, a oni jim nemohli pomoct, to prej bylo strašný. Některé i naše ženy, které dělaly u zdravotnictví, byly takto zneužívané. Bylo to hrozně kruté, už by to nikdy nechtěl zažít.“

„Nejhorší léta byly pro něho poválečný. Když obsazovali nebo dostávali přidělený baráky na pohraničí, měl tam jednu paní z Německa, která mu tam sloužila, a ta měla s sebou děti. Když byla přesunována do Německa, a protože si nemohla nabrat mouky a nic takového s sebou, tak jí můj muž dovolil, aby si napekla pro děti na cestu buchty, v jakémkoliv množství chce. Po té válce mu párkrát napsala, potom mu přestala psát, tak neví, co se s tou ženou stalo dál, jestli se znovu provdala, nebo jestli našla manžela. Když si chtěl třeba namazat chleba s máslem, tak musel máslo odevzdávat na kontingent, jak se tehdy říkávalo. Nemohl si zabít ani prase, ani krávu, všechno se muselo dělat tajně ve stodole při svíčkách, a protože mu nedovolili zabít veřejně za bílého dne, tak přišel na velitelství a žádal o povolení na porážku a to mu nedali. A jak měl v kapse dvě kostky margarínu, tak s nimi ‚šlahl‘ o zeď. Ten voják, co tam byl, zavolal stráž a chtěli ho zavřít. Přišel kamarád, který ho chtěl odvést, a říká: ‚Václave, co blázníš, co děláš, vždyť běž dom, máš tam doma dobytek.‘ A on říká ‚Já jsem kurva bojoval za republiku českou, dneska si ani nemůžu chleba namazat, co to je za větší bordel, než to bylo.‘ A chtěl, aby ho prostě zavřeli. Ale oni ho poslali domů, tak šel dom, a protože ho nezavřeli napoprvé, tak pozabíjel husy a šel je prodat do textilky, vyletělo to ven, že prodal husy a neodevzdal na kontingent, tak si pro něho přišli a skutečně ho zavřeli. Vzali mu veškerý majetek a zavřeli ho do Jáchymova na pět měsíců. V Jáchymově rubal, byl v dolech. Po pěti měsících ho propustili, a protože už neměl kam jít, tak se ho ptali, kam půjde, že musí do zemědělství. ‚Do zemědělství už nepudu.‘“

„Když jednou k nim do kuchyně přišli Němci, objevil se tam z nenadání Němec. On jako kluk seděl u okna. Matka stála u kamen a on chtěl něco pojíst, máma mu řekla, ať si sedne, a dala mu něco k jídlu, protože se všichni báli, nevěděli, co to je za Němce. On furt chtěl ‚cvikl, cvikl‘ a máma nevěděla, co to je cvikl. Ona furt krčila rameny, že neví. Nakonec jí ukázal, že je to cibule. Jestli si může vzít, takže si vzal, pokrájel si to. Němec se najedl, velice mámě děkoval, asi tak za hodinu přišli dva Němci, vojáci, my jsme se lekli, co je, otevřeli jsme dveře a oni nám dali dva pytle a v nich bylo jídlo – konzervy, chleba atd., a že nám to posílá ten velitel, který tady byl na jídlo. Vzpomínal na banderovce, před kterými schovávali doma jednoho partyzána. A protože jsme věděli, kde ho budou hledat, tak ho máma ukryla do jarmary mezi šaty. Banderovci hledali všude po celém domě, jen do jarmary se nepodívali. Pak mimo jiné sebrali všechno možné, hlavně obilí, mouku a veškeré jídlo, ženám nenechali nic (to pak dodali partyzáni). Brambory pak měli zakopané, maso spouštěli do studně, aby jim to banderovci neodnesli, klobásky když měli zalité pod sádlem, aby nebyly tak na očích, takže když jsme chtěli chleba se sádlem, tak máma šla a vytáhla klobásku a uďála jí s bramborem.“