The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Pochman (* 1921)

• narodil se u Rakovníka, vychodil měšťanku

• nastoupil do vojenské hudební školy, zároveň navštěvoval konzervatoř

• emigrace z protektorátu, zatčení v Rumunsku a poté i v Maďarsku

• útěk přes Jugoslávii „východní cestou“ do Francie

• po pádu Francie našel útočiště v Anglii, odveden do hudebního tělesa, přestože chtěl bojovat

• sanitářem u Dunkerque, raněn

• celá rodina kvůli jeho útěku internována v koncentračním táboře

• po válce odešel do civilu, stal se hudebníkem, hrál ve filharmonii ve Zlíně

„Narodil jsem se 24. 2. 1921 na vesnici v Chrášťanech u Rakovníka. Po vychození čtvrté třídy měšťanky jsem nastoupil do vojenské hudební školy a potom k pluku do Bratislavy, kde jsem zároveň chodil na konzervatoř.“

„Když přišli Němci, bylo mi to proti mysli poslouchat. Byl jsem prvním z ročníků, který měl nastoupit do Německa na práci. Jednou jsme šli ze zábavy, se čtyřmi kamarády,  kde jsme se poprali s Němci. Jeden z kamarádů nás přemlouval k odchodu za hranice. Druzí dva zůstali doma a snažili se škodit Němcům, jak jsem slyšel po válce, dostali se za to i se svými otci do plynu. Tak jsem se domluvil s tím kamarádem, že z republiky utečeme. Začátkem října jsme vyrazili. Řekl jsem to jenom jedné ze tří svých sester a ta nám dala na cestu pětistovku, ze které jsme pak žili, protože kamarád byl chudý. Kalkulovali jsme tak, že státy bývalé Malé dohody, Rumunsko a Jugoslávie, by nás měly bez problémů přijmout. Tak jsme šli přes Slovensko, kde platily ještě drobné mince. A tak pokud jsme je ještě měli, jeli jsme vlakem. Poté jsme pokračovali pěšky až do Mukačeva, tehdy již maďarského. Po cestě jsme jedli čokoládu a pili vodu z potůčků. Po třech dnech odpočinku jsme pomocí zaměstnanců z československého evakuačního střediska při německém velvyslanectví dojeli k rumunským hranicím. Doktor Sládek nás následně převezl na motorce přes rumunskou hranici.“ 

„Následně jsme šli celou noc lesem, až jsme došli ráno k poli, kde byla malá dívka, tak čtrnáctiletá. Kamarád se s ní snažil domluvit, protože uměl trochu francouzsky. Rumunština je francouzštině podobná. Dívka nás vzala k nim domů, no byla to bouda ztlučená z prken, děti spaly v jednom rohu na slámě a rodiče v druhém. Její otec nás poslal na ‚finanční stanici‘, kde nám prý určitě pomohou.“

  „No a tam nás sebrali a tahali z jedné stanice na druhou, každá pohraniční stanice se jmenovala Mare, až jsme se dostali do vojenské trestnice. Cestou vlakem nás doprovázeli dva financové, jeden si obul bagančata a ten druhý si dal na nohy pneumatiky a vzali flintu na špagátu. Večer po příjezdu do Kluže nám dali v trestnici najíst, ale polévka byla hrozně ostrá, první sousto jsme vyprskli. A druhý chod, taková jejich placka z kukuřičný mouky, se nedal jíst už vůbec, zespod spálená a uvnitř syrová, my jsme jedli jen tu opečenou kůrku. Ale jelikož jsme měli peníze, tak tam byla dokonce taková kantýna, kde jsme si mohli něco nakoupit. No a potom nás tam obrali o hodinky a nevím co ještě. A asi po čtrnácti dnech nás vedli spolu s vrahy a dalšími vězni k soudu, kde nás odsoudili. Vůbec nevím za co, protože jsme jim nerozuměli ani slovo. Pak nás zavřeli do civilní trestnice, kde bylo tolik vězňů, že jsme na pryčnách spali namačkaní jeden vedle druhého. Postupem doby nám docházely peníze. Spojili jsme se s Čechy, kteří stavěli v Rumunsku cukrovar, ale než za námi dojeli, odvezli nás do jiné věznice, kde nás nechali tři dny bez jídla.“

„V Kluži byly i vši, tak nám dělali na celách prohlídky a u koho veš našli, tak ho seřezali bejkovcem. Později na podzim nás po dešti poslali k maďarským hranicím a my šli  přes rozmáčené pole, až jsme se dostali k jedné rodině ve vesnici Kyskunhororóž. Tam nás pohostili, ale mezitím poslali kluka pro policajty, tak nás zase zavřeli. Tentokrát do chlívku ve vedlejší vesnici. Jednu chvilku nás nikdo nehlídal, tak jsme utekli. Jen jsme vyšli za vesnici, tak se na nás vrhla horda chlapů z vesnice a hnali nás zpátky. Ještě ten večer jsme jeli do věznice v Budapešti, kde bylo mnoho Čechů, ve dvou místnostech asi na sto lidí. Já jsem začal vyrábět z kousků dřeva malé lžičky a ty vyměňovat za jídlo, protože jsem už neměl peníze.“

„Odsud nás poslali na slovenské hranice. A protože jsem trochu uměl slovensky, tak jsem v Šale koupil jízdenky. S kamarádem jsme se rozdělili, abychom nebyli nápadní. V Nových Zámcích jsem musel přestoupit. Odsud jsem jel do Budapešti na francouzský konzulát, který nám poskytl peníze na tuto cestu.“

„Kamarád jel dalším vlakem, ale na peróně ho chytl maďarský policista a on mu nerozuměl ani slovo, tak začal vydávat všelijaké zvuky, jakože je hluchoněmý. Policajt mu zasalutoval a nechal ho jít. V Budapešti jsme byli ubytovaní u židovské rodiny. V Budapešti na francouzském konzulátu nám dali nějaké peníze a odvezli nás k maďarským hranicím, odkud nás měl průvodce převést do Jugoslávie, ale neučinil tak, a proto se naše skupina rozdělila na dvě části, přešli jsme tak hranice na dvou různých místech. Moje skupina asi pěti lidí přešla podél trati do Subotice do nádražní restaurace, kde nás pohostil nejprve místní český hostinský a následně jugoslávští vojáci, kteří moji skupinu hledali. Koupili nám pak lístky do Bělehradu, kde jsem oslavil svoje narozeniny. Když se to dozvěděli i ostatní kluci, tak jsme vesele popíjeli, no, nějak jsem to neuhlídal a jednu chvíli jsem je tam všechny pokropil.“

„Z Jugoslávie jsme jeli přes Řecko, Turecko a Bejrút. V Bejrútu jsme nastoupili jako vojáci v civilu. Pomeranče jsme mohli trhat rovnou ze stromů. Odsud jsme po třech nedělích pluli na lodi do Marseille, cestou nám bylo špatně, denně jsme fasovali víno, které však nikdo nepil. Z Marseille jsme jeli vlakem do Agde, kde bylo naše základní středisko. Dostali jsme uniformy, prodělali jsme výcvik a odešli jsme na frontu. Za úkol jsme měli hlídat území mezi Marnou a Loarou, což jsme činili. Jenže Francouzi začali ustupovat, aniž by dali našim vědět, což bylo strašné. Tak jsme museli na poslední chvíli ustupovat taky. Šli jsme silnicemi plnými lidí, na které Němci dělali nálety. Viděl jsem, jak zabili mladou mámu s dítětem, o tom se mi pak ještě dlouho zdávalo. Lidé, kteří vstoupili ve Francii do armády a měli tam své rodiny, tak tam zůstali. Ve Francii byly dva pluky, 1500 lidí, do Agde se z nich vrátil jen malý zlomek. Nevědělo se, co dál, naše vedení přemýšlelo, jakou cestou se dostat z Francie. Na pobřeží nám generál Fauché, přítel T. G. Masaryka sehnal takové malé uhelné lodičky, na kterých jsme dopluli až do Gibraltaru, bez zbraní, které jsme museli nechat na pobřeží, stejně tak jako i civilní osoby. Zajímavé bylo, že při jednom náletu v Gibraltaru se najednou objevil na jedné z lodí těžký kulomet, který si chlapi rozebrali ve Francii a pronesli na loď, a po jeho složení útočící letadlo sundali.“

„Z Gibraltaru  jsme vypluli do Anglie, kde nás ubytovali v Cholmondeley parku ve stanech. Angličani byli rádi, že tam někoho mají, a proto jsme byli nasazeni na obranu pobřeží. Hlásil jsem se k letcům, ale v papírech jsem uvedl, že jsem studoval na hudební škole, tak mě ihned dali k hudebnímu tělesu, protože tam nikoho neměli. A to jsem se z trucu snažil dostal jinam, i k parašutistům. Pořád jsme někde hráli, i v orchestru. Snad třikrát za tu dobu, co jsme tam byli, jsme byli jen v hotelu, jinak si nás Angličané rozebrali. A dovedete si představit, jak vám je, když se vás zeptají, jak jste se sem dostali, a vy neumíte řeč. Postupně nabíráte slovíčka, občas jsem se podíval do slovníku. Měl jsem možnost poznat Angličany a musím říct, že to jsou vzorní lidé, ohromní, přátelští a na rozdíl od Francouzů, kteří tu válku nechtěli a nedělali nic pro to, aby ji vyhráli, tak Angličané šli všichni bojovat proti Němcům, ať to byl lord nebo poslední dělník. Všichni zapnuli na plný obrátky. Támhle takový hraběnky vytírali chlapům zadky v nemocnicích. Oni vlastně neměli nic, oni měli pár vojáčků v koloniích, ale dokázali postavit muniční továrny, dokázali ještě zásobovat Rusy. Vyzbrojit se tak, že to bylo unikum. Můj kamarád se dostal k letcům, odlítal požadované hodiny nad nepřátelským územím, pak se dostal do Kanady, oženil se a vrátil se bojovat zpátky do Anglie, do čtrnácti dnů zemřel.“

„Z Anglie jsem se dostal zpět do Francie k Dunkerque, kde jsem dělal v sanitní ambulanci. Sbírali jsme zraněné kluky z fronty a posílali je na ambulanci. Jednou kamarád šlápl na minu, celého ho to roztrhalo a já dostal dvě střepiny do pobřišnice. Převezli mě do nemocnice a šel jsem hned na operaci. Díky tomu, že se už používal tenkrát penicilin, tak mně zachránili život. Když jsem se probral, tak mi doktor řekl, že stačilo pět minut a už bych nebyl. Tenkrát jsem se vlastně podruhé narodil.“

„Odešel jsem do civilu a s naším orchestrem z Anglie jsme hrávali v Praze v Lucerně. Tehdy jsem se seznámil se ženou, která pocházela z Brna, a já jsem udělal konkurz do filharmonie v Brně. Ale místo bylo jen pro jednoho, tak jsme se dostali do Zlína, a protože se tam manželce líbilo, tak jsme tam zůstali a já hrál s filharmonií. Po únoru 1948 jsem narazil na plno podlých lidí. Jeden houslista, bývalý spolužák a člen národních socialistů, dostal z filharmonie výpověď. Já jsem ještě s třemi kolegy oběhl úřady, abychom ho z toho dostali, on pak později, když vstoupil do strany, na oplátku nás navrhoval na brigádu do dolů. Po mém přestupu do Brna, mě jeden kolega za moji pomoc nařkl, že jsem reakcionář. Tak jsem ho před celým orchestrem pojmenoval několika silnými výrazy. Ale naštěstí jsem do strany nikdy nevstoupil.“

„Po řadě útoků jsme vyrazili domů. Když jsem se setkal s rodiči a sestrami, byli nadšeni. Taky si za války prožili svoje. Všichni byli, kvůli mému odchodu do zahraničí,  v koncentráku, i těhotná sestra. Ale naštěstí všichni přežili. Zjistil jsem osudy i těch mých kamarádů, kteří se dostali do plynu. “

„Výzbroj ve Francii byla předpotopní, skoro žádná, byla zkrátka špatná. Anglie byla země, která vlastně neměla skoro žádnou zbrojní výrobu, ale postavili fabriky, vyzbrojili armády skutečně moderně. Měli jsme moderní tanky, stenguny, každý měl svoji ruční zbraň, nebo byly tomiguny. Ty tanky byly skutečně na tu dobu výborný.“

„My jsme měli české kuchaře, a tak jsme měli často české jídlo, bylo oblíbené knedlo-vepřo-zelo, ale časem jsme si zvykli na anglickou kuchyni, která byla oproti francouzské dobrá.“