Josef Pochman

„Odešel jsem do civilu a s naším orchestrem z Anglie jsme hrávali v Praze v Lucerně. Tehdy jsem se seznámil se ženou, která pocházela z Brna, a já jsem udělal konkurz do filharmonie v Brně. Ale místo bylo jen pro jednoho, tak jsme se dostali do Zlína, a protože se tam manželce líbilo, tak jsme tam zůstali a já hrál s filharmonií. … Po únoru 1948 jsem narazil na plno podlých lidí. Jeden houslista, bývalý spolužák a člen národních socialistů, dostal z filharmonie výpověď. Já jsem ještě s třemi kolegy oběhal úřady, abychom ho z toho dostali, on pak později, když vstoupil do strany, na oplátku nás navrhoval na brigádu do dolů. Po mém přestupu do Brna, mě jeden kolega za moji pomoc nařkl, že jsem reakcionář. Ale naštěstí jsem do strany nikdy nevstoupil.“

„Z Jugoslávie jsme jeli přes Řecko, Turecko do Bejrútu. Odsud jsme dopluli lodí do Marseille, cestou nám bylo špatně, denně jsme fasovali víno, které však nikdo nepil. A z Marseille jsme jeli vlakem do Agde, kde bylo naše základní středisko. Dostali jsme uniformu, prodělali jsme výcvik a za dva měsíce jsme odešli na frontu. Za úkol jsme měli hlídat území mezi Marnou a Loarou, což jsme činili. Jenže Francouzi začali ustupovat, aniž by našim dali vědět, což bylo strašné. Tak jsme museli na poslední chvíli ustupovat taky. Šli jsme silnicemi plnými lidí, na které Němci dělali nálety. Viděl jsem, jak zabili mladou mámu s dítětem, o tom se mi pak ještě dlouho zdávalo. Lidé, kteří vstoupili ve Francii do armády a měli tam své rodiny, tak tam zůstali. Ve Francii byly dva pluky, asi 1500 lidí, do Agde se z nich vrátilo jen malý zlomek. Ale nevědělo se, co dál, naše vedení přemýšlelo, jakou cestou se dostat z Francie. Nakonec nám generál Fauché, přítel T. G. Masaryka, sehnal takové malé uhelné lodičky, na kterých jsme dopluli až do Gibraltaru, bez zbraní, ty jsme museli nechat na pobřeží, stejně tak jako i civilní osoby. Zajímavé bylo, že se při jednom náletu v Gibraltaru najednou objevil na jedné z lodí těžký kulomet, který si chlapi rozebrali ve Francii a pronesli na loď, a po jeho složení útočící letadlo sundali.“

„Snad třikrát za tu dobu, co jsme tam byli, jsme byli jen v hotelu, jinak si nás vždycky Angličané rozebrali. A dovedete si představit, jak vám je, když se vás zeptají, jak jste se sem dostali, a vy neumíte řeč. Ale člověk postupně nabírá slovíčka, občas jsem se pak podíval do slovníku. Měl jsem možnost poznat Angličany a musím říct, že to jsou vzorní lidé, ohromní, přátelští. A na rozdíl od Francouzů, kteří tu válku nechtěli a nedělali nic proti tomu, aby ji vyhráli, tak Angličani šli všichni bojovat proti Němcům, ať to byl lord nebo poslední dělník. Všichni zapnuli na plný obrátky. Támhle takový hraběnky vytíraly chlapům zadky v nemocnicích. Oni vlastně neměli nic, oni měli pár vojáčků v koloniích, ale dokázali postavit muniční továrny, dokázali ještě zásobovat Rusy. Vyzbrojit se tak, že to bylo unikum.“

„Domluvili jsme se s kamarádem, že z republiky utečeme. Nikomu jsme doma o tom neřekli. Řekl jsem to jenom sestře a ta nám dala na cestu pětistovku, ze které jsme pak žili, protože kamarád byl z chudých poměrů. Kalkulovali jsme, že státy bývalé Malé dohody by nás měly bez problémů přijmout. Tak jsme šli přes Slovensko, kde platily ještě drobné mince, a tak pokud jsme je ještě měli, jeli jsme vlakem. Pak jsme šli pěšky. Živili jsme se čokoládou a vodou z potůčků. Šli jsme dlouho po poloninách, až jsme došli do Mukačeva, tehdy již maďarského, odkud nás lidé z československého evakuačního střediska při německém konzulátu převezli k rumunským hranicím. Po třech dnech nás převezli přes řeku Sávu (zde se pamětník mýlí, neboť řeka Sáva protéká bývalým jugoslávským územím – pozn. ed.). Doktor Sládek, který tam byl vedoucí, nás následně převezl na motorce přes rumunskou hranici, která byla vlastně na mostě. Šli jsme lesem celou noc, k ránu jsme vylezli z lesa a došli jsme ke kukuřičnému poli, kde byla malá dívka, která ho hlídala. Ta nás vzala k nim domů, no byla to bouda ztlučená z prken, děti spaly v jednom rohu na slámě, rodiče v druhém. Její otec nás pohostil a poslal na ‚finanční stanici‘, kde nám prý určitě pomohou. No, sebrali nás a tahali z jedný stanice na druhou, až jsme se dostali do vojenské trestnice v Kluži ve středním Rumunsku. Večer nám tam dali najíst, ale polévka byla hrozně ostrá a jíst se nedala ani mamaliga – taková jejich placka z kukuřičný mouky, která byla zespod spálená a uvnitř syrová, my jsme jedli jen tu opečenou kůrku. Ale jelikož jsme měli peníze, tak tam byla dokonce taková kantýna, kde jsme si mohli něco nakoupit. Naše koruna tehdy znamenala mnoho, něco jako dnešní švýcarský frank. No a potom nás tam obrali o hodinky a nevím co ještě. A asi po čtrnácti dnech nás vedli spolu s vrahy a dalšími vězni k soudu, kde nás odsoudili. Vůbec nevím za co, protože jsme jim nerozuměli ani slovo. Pak nás zavřeli do civilní trestnice, kde bylo tolik vězňů, že jsme na pryčnách spali namačkaní jeden vedle druhého.“

„Výzbroj ve Francii byla předpotopní, skoro žádná, byla zkrátka špatná. Anglie byla země, která vlastně neměla skoro žádnou zbrojní výrobu, ale postavili fabriky, vyzbrojili armády skutečně moderně. Měli jsme moderní tanky, stenguny, každý měl svoji ruční zbraň, nebo byly tomiguny. Ty tanky byly skutečně na tu dobu výborný.“