Milan Podobský

„Stávky by nebylo, kdyby nebyla nedaleká restaurace U Techniků na Novotného lávce. Bez toho bychom stávku nepřežili. Jinak nám patřil celý barák, byly tam místnosti pro stravování, redakce Fámyzdatu. Měli jsme tam noclehárny, taky takové soukromější noclehárny – a po roce 1989 přišlo do školy několik našich spolužaček s bříškem. A potom jsme je nějakou dobu zase neviděli. Samozřejmě spousta lidí na fakultě doslova žila, řekněme do konce roku a pak se všichni rozprchli. Taky je třeba říct, že spousta lidí využila listopad a prosinec jako nečekané prázdniny a neviděli jsme je. To byla každého volba, mně se tohle období mého života moc líbilo.“

„Z Národní jsem si odnesl trochu rozbitou hlavičku, nicméně mi to nezabránilo v tom, abychom se druhý den samozřejmě nesešli. Mám pocit, že jsme nešli rovnou do kavárny Slávie. Začali jsme kout pikle U Zpěváčků. Pažout, dnešní poslanec, ježíš, jak on se jmenuje? Pavel Žáček, ta přezdívka je už pro mě zažitá, Bartuška, Kalup, mám pocit, že i Pukalský tam s námi byl. U Zpěváčků jsme kuli pikle. Bylo to velmi naivní, začínali jsme samolepkami typu 'Nezapomeneme'. Pak jsme se přesunuli do Slávie, to byl mimochodem v té době pěkně estébácký podnik, což nám dali hned najevo: 'Dobře vám tak, parchanti!' Tak jsme řekli: 'Tak tohle teda ne.' Pak byla schůzka na Václaváku, kam jsme došli. DAMU vykřikla: 'Jdeme do stávky!' Pažout, protože už dlouho nic neřekl, zařval: 'My taky!' A večer už to hlásili na Svobodné Evropě a stávka byla na světě.“

„Mám v plánu dopsat to, co mám rozepsané, takže to je plán na dalších 150 let. V podstatě mám rozepsané nějaké povídky, mám projekt – mapování historie Dejvic a Bubenče, což dělám jednak tak, že se zabývám historií, jednak dokumentuji současnost. Dělám to formou časopisu, který se jmenuje Tamtam, v elektronické verzi se to jmenuje Fefíčoviny. To je taková kronika té naší partičky kolem Dejvického divadla, kolem [kavárny] Kabinetu, kolem vinárny U Hrušky. Je to prostě určitá výseč lidí – sleduju už 18 let jejich osudy a zabývám se vlastně i hospodami a takovým životem okolo. I kulturním, nejenom hospodským, takže to je takové průběžné mapování. A zároveň se k tomu zabývám historií a architekturou Dejvic, Bubenče a Prahy 6. Takže to je práce na celý život. A ještě, jak říkám, mám nějaké rozmyšlené, rozepsané povídky, nějaký příběh – takže na tom bych chtěl ještě taky zapracovat.“

„Šel jsem na gympl, na Arabskou – taky na Praze 6, ve Vokovicích. Tam už to nebylo tak zdárné studium. Na gymnáziu se začalo poměrně jasně rýsovat, ale nevěděl jsem přesně, jestli se budu dál chtít věnovat novinařině, nebo filmařině. Tak jsem se hlásil na FAMU i žurnalistiku, nakonec jsem šel na zkoušky na žurnalistiku, protože se na FAMU tenkrát muselo maturovat z matematiky. To pro mne byla neprůchodná maturita, takže jsem šel na žurnalistiku, nicméně mne nevzali. Tak jsem šel do redakce Večerní Prahy. Ani druhý pokus na žurnalistice nevyšel. Neměl jsem dobrou ruštinu. Takže jsem si šel vylepšit kádrový profil do ČKD do podnikového tisku a pak už mne nakonec na žurnalistiku přijali. Myslím, že toho trpce litovali po celou dobu, co jsem tam byl. Ani jsem to nedokončil, v roce 1991 jsem zažádal o ukončení studia a tehdy jsem dělal ve Studentských listech. V roce 1992 jsme založili Sorry a zároveň jsem šel na civilní službu do fakultní nemocnice na Karlově náměstí, na interní kliniku k docentu Bartůňkovi. Tam jsem byl dva a čtvrt roku. Nejdřív jsem tam byl jeden rok jako taková kuchyňka, to znamená, že jsem se staral o jídlo pro pacienty, pak jako saniťák. Tam jsem byl dva a čtvrt roku. Dlouhá vojna. A pak jsem už od té doby na volné noze a dělám Sorry. Já jsem víceméně inklinoval k humoristickému tisku už na té žurnalistice, tam jsem vydával Bobkové listy – k velké radosti pedagogů i Státní bezpečnosti.“