Člověk by se vždycky měl chovat tak, aby se nemusel stydět před svým svědomím
Download image
Irena Podzimková, rozená Hornová, se narodila 25. listopadu 1933 v Praze-Čimicích. Její nejstarší vzpomínka je na mobilizaci v roce 1938, když se s ní její otec před odchodem loučil. Po několika dnech se ale vrátil domů. Do školy začala chodit v roce 1940 v Bohnicích a poté v Kobylisích. Vzpomíná na velký nedostatek jídla za války a na to, jak její otec jezdil vyměňovat věci za potraviny do rodného Polabí. A také na nálety na Prahu a německé vojenské letiště v Čimicích, na které útočili letci-kotláři. Její maminka viděla atentát na Heydricha a celá rodina se pak o ni bála. Irena Podzimková vzpomíná na konec války, na vojáky Rudé armády, které vítali, a odsun Němců, jehož byla svědkyní u příbuzných v Arnultovicích u Trutnova a v Jablonci nad Nisou. Cvičila na Všesokolském sletu v roce 1948 a v šestnácti letech nastoupila do prvního zaměstnání jako účetní. Neměla však žádné školy, a proto se celý život vzdělávala sama, hlavně po večerních kurzech. Pracovala jako zapisovatelka a pak jako ekonomka na ministerstvu vnitřního obchodu, odkud byla vyhozena kvůli svému budoucímu manželovi, bývalému politickému vězni propuštěnému na podmínku. Po politických prověrkách v roce 1958 a narození syna už nesměla pracovat ani jako státní úřednice, ani v Praze. Navíc ve stejném roce byl její otec uvězněn do Příbrami-Bytízu, kde ho byla několikrát navštívit. Nakonec sehnala místo jako prodavačka a později pracovala opět jako účetní v několika podnicích. Vzpomíná i na radost ze sametové revoluce a svobody po roce 1989.
