The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Pogoda (* 1944)

• narozen 16. srpna 1944 v Olomouci

• otec Rudolf Pogoda založil v Olomouci Divadlo hudby a poezie

• vystudoval grafickou školu v Praze, hru na klavír a dirigování u profesora Preislera na lidové konzervatoři

• od roku 1965 členem Amatérského studia při Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci, kde tvořil autorskou dvojici s Pavlem Dostálem

• je spoluautorem několika muzikálů (Gaudeamus igitur, Princ a chuďas či Výtečníci)

• v letech 1966–1967 členem olomouckého Dex klubu

• v letech 1965–1979 pracoval v olomouckých tiskárnách jako typograf

• roku 1979 začal působit jako diskžokej a autor poslechových pořadů pro mládež

• od konce 80. let vystupoval jako jevištní partner Miroslava Horníčka v pořadu Hovory H

• po roce 1990 působil jako hudební redaktor Českého rozhlasu

• s manželkou Evou Pogodovou, psycholožkou, vychovali dvě dcery

Psal se červen roku 1972. V areálu olomouckých tiskáren zastavila služební Volha, z níž vystoupili dva příslušníci StB. Pro Richarda Pogodu přišli přímo k tiskařskému stroji, před zraky spolupracovníků mu nasadili pouta a odvezli ho na výslech do Ostravy. Cestou se zastavili u Pogodů doma, kde provedli domovní prohlídku. V cele předběžného zadržení zůstal tři dny, soudruhům vadilo jeho přátelství s Pavlem Dostálem i Karlem Krylem, který byl tou dobou už pět let v emigraci. Richardu Pogodovi se snažili prokázat přepisování Krylových textů...

Dědeček za války pomáhal židovským nájemníkům

Richard Pogoda se narodil 16. srpna 1944 v Olomouci jako nejstarší ze čtyř dětí rodičům Heleně, roz. Stuchlé, a Richardu Pogodovým. Jak později zjistil, jeho rodina má velmi zajímavé kořeny. Předek z matčiny strany Johann von Chmelarz působil jako prezident krajského soudu v Novém Jičíně. Díky jeho zásluhám v oboru soudnictví byl rodině udělen šlechtický titul z rukou císaře Františka Josefa. Jeho syn Richard von Chmelarz, pradědeček Richarda Pogody, se stal po příchodu do Olomouce nejvyšším státním zástupcem krajského soudu. Druhý syn Eugen von Chmelarz patřil za Rakouska-Uherska k admirálům vojenského válečného loďstva. Jak se Richard Pogoda dozvěděl, byl dokonce pověřen převozem těl Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové po atentátu v Sarajevu do Terstu. Rodina tedy měla rakouské předky. Richardovu babičku Bertu učil česky až její manžel.

Otec Rudolf Pogoda pocházel z rodiny prvorepublikového důstojníka, do Olomouce přišel s rodiči ve třicátých letech z Kroměříže. Dědeček nechal postavit vilu na dnešní Vídeňské ulici. Od třicátých let bydleli u Pogodů nájemníci židovského původu, slečna Mimi Schostalová a manželé Haasovi. Dědeček měl mezi olomouckou židovskou komunitou spoustu přátel. Slečna Mimi, čtvrtinová Židovka, se celou válku obávala předvolání do transportu, které nakonec nikdy nepřišlo. Manželé Greta a Anastazius Haasovi takové štěstí neměli. Nejprve se měli v rámci protižidovských opatření vystěhovat z vily na předměstí, čemuž dědeček bránil, jak se dalo. Jejich pozdějšímu nástupu do transportu v roce 1942 už ale zamezit nedokázal. Oba zahynuli.

Rodiče zažili bombardování Berlína

V Olomouci se Rudolf Pogoda seznámil se svou budoucí ženou Helenou Stuchlou. Když byli roku 1941 oba nuceně nasazeni, nechal se za svou láskou přeložit do Berlína. V roce 1943 se vzali. O rok později přišlo na svět první z jejich čtyř dětí – Richard. „Když později viděli v televizi nějaké nálety, říkali, že si nikdo neumí představit tu bezmoc, když jsou na nebi desítky letadel a všechno to padá,“ vzpomíná pamětník.

Přišel květen 1945 a s ním osvobození. Do Olomouce přišli sovětští vojáci, po dobu dvou týdnů bydleli také u Pogodů ve vile. Nejprve chtěli dědečkovi brát šavli a hodinky, poté pochopili, že býval plukovníkem, a proběhla družba. Když jim babička ukazovala koupelnu a bidet, netušili, k čemu se používá. Koupelnu uzamkli a celých 14 dní chodili raději na zahradu. Po jejich odchodu se bělala toaletním papírem. Dědeček říkával, že toho roku měli nejkrásnější jahody v celé Olomouci.

Rudolf Pogoda věřil, že po hrůzách druhé světové války musí přijít spravedlivější režim, který už taková zvěrstva nedopustí. Po roce 1945 vstoupil do KSČ. Brzy jej následovala jeho žena.

Působil jako redaktor Stráže lidu, věnoval se recenzím divadelních her a koncertů Moravské filharmonie. Určitou dobu zastával post zástupce šéfredaktora.

Před základní školou visel ve vitríně samopal

Richard Pogoda prožíval hezké dětství, odmala byl vychováván v lásce ke kultuře, kterou mu rodiče předávali. Doma je často navštěvovali otcovi známí, herci olomouckého divadla i lidé z Moravské filharmonie. Do bytu po Haasových se postupně stěhovali herci a zaměstnanci divadla. Rodiče doma pouštěli desky Jaroslava Ježka, Voskovce a Wericha. Díky otci a jeho přátelům chodíval Richard zdarma do divadla i na koncerty vážné hudby už na základní škole.

Formující vliv na Richardovu osobnost měl v dětství také dědeček, přesvědčený masarykovec, se kterým spával v jednom pokoji. Po nocích poslouchal Svobodnou Evropu v domnění, že vnuk spí. Jako malý kluk tak Richard po roce 1948 slýchával, jak u rádia tlumeně vykřikuje nadávky, spojené se jmény politiků a prezidenta. Když později zmíněné tituly spojil s Gottwaldovým jménem před učitelkou v domnění, že jde o běžné oslovení, musel otec do školy. Samozřejmě následovala hádka s dědečkem.

Roku 1950 nastoupil Richard na základní školu v tehdejší Partyzánské ulici v Olomouci. Ve vzpomínkách mu utkvěla vitrína se samopalem, umístěná na zdi budovy. „Všichni si furt hráli na partyzány, včetně jistého Pavla Dostála, kterej chodil o rok výš. Uměl jsem německy, takže jsem furt říkal: „Hitler kaput!“ Zvedal jsem ruce, oni mě mazali blátem a mlátili mě. Což mě brzy přestalo bavit a na němčinu jsem zanevřel, v podstatě jsem ji zapomněl,“ popisuje pamětník.

S kluky v poválečných letech hledali zbytky zbraní a nevybuchlé munice, nálezy mnohdy končily zraněním někoho ze zúčastněných. Hodně si hrál se sourozenci, neodmyslitelnou součástí her byla velká zahrada jejich vily. Maminka, která měla brzy po sobě čtyři děti, začala počátkem padesátých let učit v mateřské škole v olomouckém Výpadu. Později si doplnila pedagogické vzdělání pro první stupeň ZŠ. Otec tou dobou pracoval jako metodik Osvětového domu Olomouc.

Dětská nahlédnutí za oponu

29. května 1953 zněl z rádiových přijímačů po celé republice hlas Antonína Zápotockého, který ujišťoval občany, že československá měna je pevná. O den později přišli lidé o celoživotní úspory v rámci měnové reformy. Richard, tehdy devítiletý, viděl na ulicích plakat lidi. Říkal si, že jdou patrně z pohřbu. Vycházeli však z nedaleké budovy, kde probíhala směna peněz. „Všecko, co si lidi za celej život našetřili, ztratili jedním škrtnutím pera,“ řekl mu tehdy dědeček. Z peněz, které od něj měl Richard na vkladní knížce, zbylo pouze na kolo Favorit. Vídal babiččiny známé, za první republiky vysoce postavené lidi, kteří měli mizernou penzi a chodili k nim občas na polévku, aby vůbec měli co jíst. Obrázek socialistického blahobytu a spravedlnosti dostával trhliny.

Ve škole jim pan učitel Roháč promítal diapozitivy s obrázky hanáckých vesnic třicátých let. S údivem si prohlíželi oslavy církevních svátků, které už v padesátých letech na veřejnosti neprobíhaly. Roku 1955 začal Richard Pogoda navštěvovat turistický oddíl v olomoucké části Nové Sady. Vedoucí, bývalý předválečný skaut zvaný Robin, přinesl na schůzku knihu o pohřbu TGM, dozvídali se od něj o existenci odboje, Obraně národa a věcech, o kterých se na veřejnosti nemluvilo. Místo výletu na Pražský hrad své svěřence zavedl před jeden z pražských domů. Dozvěděli se, že je chce seznámit s Jaroslavem Foglarem, tehdy zakázaným autorem. Místo setkání je však varovala domovnice, aby se z místa rychle vzdálili, pokud nechtějí mít potíže. Jaroslava Foglara prý před hodinou odvezla StB.

Z inspektora pomocným dělníkem v betonárně

Roku 1955 se v Olomouci dokončovala nákladná výstavba sousoší V. I. Lenina a J. V. Stalina na dnešním Palachově náměstí. Rudolf Pogoda, tou dobou inspektor krajského střediska kultury, se věnoval hanáckému folkloru. Když mu nadřízení řekli, že mu kvůli pomníku omezí prostředky, prohlásil, že kdyby ty dva panáky udělali o něco menší, zbylo by i na kroje na hanácké dožínky. „Řekl to třeba ve středu, ve čtvrtek. V pátek šel na koberec a v pondělí už byl zaměstnanec národního podniku Prefa, kde házel jako pomocnej dělník beton. Věděl už svoje. Dědeček, aspoň mi to vykládal, mu dal řádně najevo, že tady má ty svoje komunisty,“ vzpomíná Richard Pogoda.

Maminka otcův vyhazov brala jako křivdu a zradu ideálů, kterou oplakala. Brzy se ukázalo, že otec jako dělník vydělá víc peněz, zlepšila se i jeho fyzická kondice. Dál se dobrovolně věnoval zakládání divadelních, loutkových a recitačních souborů na střední Moravě i v oblasti bývalých Sudet. Roku 1956 stál u zrodu recitačního spolku Štafeta, kde se scházeli mladí autoři. O rok později spoluzakládal Wolkrův Prostějov. Později vyšel v dobovém tisku článek, v němž byl označen za oběť stalinských praktik, a soudruzi opět stáli o jeho vstup do strany. „Po letech mi otec řekl, že udělal největší kravinu, že mohl bejt ublíženej a bylo by. Zase tam vlezl, takže ho v 69. roce vyloučili znovu, už natvrdo,“ popisuje Richard Pogoda.

V Praze zažil počátky Semaforu, v Londýně beatlemánii

Po základní škole vystudoval slovanské gymnázium, tehdy jedenáctiletku, v Olomouci. V letech 1961–1963 studoval grafickou školu v Praze. Praxe probíhala v olomouckých tiskárnách. Během studia v Praze pobýval na internátu v centru města. Z okna na chodbě viděl na staroměstský orloj. Na začátku šedesátých let se tak ocitl přímo uprostřed kulturního dění. Zažil koncert Mikyho Volka, uchvátila ho tehdejší tvorba pražských divadel malých forem. Představení Semaforu viděl opakovaně, hudba Jiřího Šlitra jej uhranula. Zrodila se jeho celoživotní láska k jazzu a swingu, začal se znovu učit hrát na klavír. Navštěvoval také operní a operetní představení v Národním divadle.

Své zážitky z tvorby Semaforu pak líčil v Olomouci Pavlu Dostálovi, se kterým už tou dobou dělali kabaret. Roku 1961 vzniklo v Olomouci Amatérské studio Divadla Oldřicha Stibora. Pavel Dostál byl členem od počátku, Richard Pogoda přišel do souboru po vojně v roce 1965. Brzy se zde měli prosadit jako autorská dvojice. Členy studia byli i jeho pozdější celoživotní přátelé Hana Maciuchová či Jan Kanyza. Pro soubor Amatérského studia napsali Pogoda s Dostálem několik muzikálů, mezi nejúspěšnější patří Výtečníci, Gaudeamus igitur či Princ a chuďas.

Roku 1963 dokončil Richard Pogoda studium grafické školy a odešel na dva roky na vojnu. Po návratu začal pracovat jako typograf v olomouckých tiskárnách. Tou dobou jej oslovili, aby vstoupil do strany. Jako křtěný katolík odmítl s tím, že se to neshoduje s jeho vírou. Vstup do KSČ nabídli soudruzi i jeho otci, kterému v roce 1955 sebrali stranickou knížku. Bohužel se nechal přesvědčit. Roku 1966 uvedli s Dostálem muzikál Kdyby všichni kluci světa, s nímž ve stejném roce vyjelo Amatérské studio na mezinárodní festival do Londýna. „V té době vrcholila beatlemánie, na vrcholku hitparády bylo Yesterday, lidi šíleli. Bylo nám přes dvacet – a najednou jsme viděli, že je všechno jinak. Že to není o tom, že jsme nejlepší a že nás má rád Sovětský svaz. Viděli jsme svět v jeho barevnosti a už nám nikdo nic nemohl nakukat,“ vzpomíná pamětník. Později hráli se souborem v Německu, Rakousku, Monaku i na amatérském festivalu v Monte Carlu. Otec, který se po návratu do KSČ znovu mohl realizovat v oblasti kultury, založil roku 1967 v Olomouci legendární Divadlo hudby a poezie.

V Divadle experimentu začínal Kryl, Hutka i Ulrychová

Pavlu Dostálovi, který vstoupil do KSČ jako osmnáctiletý s reformními ideály, se roku 1966 podařilo zařídit přidělení prostor v Armádním domě v Olomouci, v jehož sklepení vybudovali svépomocí legendární Dex klub (Divadlo experimentu). Téhož roku se ve dveřích klubu objevil Karel Kryl, tehdy neznámý, drobný mladík s kytarou. Richard Pogoda s Pavlem Dostálem a Jaroslavem Gӧblem, zakládajícími členy, zrovna řešili ozvučení klavíru na pódiu. Zpočátku se tvářili nedůvěřivě, když ale sáhl do strun a začal zpívat, došla jim slova. Okamžitě se domluvili na vystoupení.

Karel Kryl v Olomouci bydlel nejprve u člena olomoucké kapely The Bluesmen Jaroslava Vraštila. Později se nastěhoval k Richardu Pogodovi, zůstal několik měsíců a vzniklo mezi nimi přátelství. Kromě lásky k hudbě je pojila i láska ke knihám. Dědeček a otec Karla Kryla vlastnili v minulosti vydavatelství, Richard Pogoda knihy sázel a korigoval. Pavel Dostál, tehdy zaměstnaný v Parku kultury a oddechu, zařídil Krylovi místo lepiče plakátů, které sám navrhoval a maloval. Po pár koncertech v Dex klubu se zrodila hvězda. Koncerty byly vyprodané a mezi lidmi se šířily zvěsti o mladíkovi, který si ohledně komunistů nebere servítky. Od roku 1967 začal koncertovat po republice. Do Olomouce se vracel pouze na návštěvy. Tou dobou už Richard Pogoda s Pavlem Dostálem pomýšleli na založení vlastního divadla, kde by uváděli svoji tvorbu.

Bratříčku, zavírej vrátka

V srpnu 1968 měl na Jiráskově Hronově premiéru jejich muzikál Výtečníci. Představení hráli v jednom dni třikrát před zaplněným hledištěm. Domů se vraceli v euforii. O pár dní později vjely na území Československa tanky. Pavel Dostál se výrazně angažoval v protisovětském vysílání olomouckého Rádia Ječmínek, organizoval protestní akce proti okupaci. Roku 1969 vystoupil z KSČ.

9. září 1969 odjel Karel Kryl do Západního Německa s tím, že se vrátí za deset dní. Nakonec požádal o politický azyl. S přáteli se shledal až po dvaceti letech. V Československu nastala normalizace, uvolněné poměry šedesátých let byly pryč. Autorská dvojice Dostál–Pogoda najednou nebyla žádoucí. S Richardem Pogodou nesměli tvořit pod svými jmény. Roku 1970 se Richard Pogoda oženil s Evou Bílkovou, s níž vychoval dvě dcery. Téhož roku jim byly s Pavlem Dostálem odebrány pasy a dostali se do hledáčku místní StB. Když vyjíždělo Amatérské studio na festival nebo přehlídku za hranice, Pavel Dostál nesměl vycestovat. Richard Pogoda zase do poslední chvíle netušil, zda jej soudruzi nechají odjet. Dostála vyslýchali téměř neustále. Pracoval několik let jako jeřábník, později vystřídal další dělnické profese. Richard Pogoda, který vůči režimu nevystupoval tak otevřeně jako jeho kamarád, měl však problémy také.

Pod dohledem

Zřejmě nejhorším střetem s režimem bylo výše zmíněné zadržení roku 1972. StB už dlouho čekala na svou příležitost. Richard Pogoda potřeboval ve vile zapojit nový sporák. Bylo domluveno, že učeň podniku Mora, který přijde sporák zprovoznit, si za odměnu nahraje některou z jeho desek. Vybral si Karla Kryla. Ten den nebyl Richard Pogoda doma, a tak vše proběhlo bez jeho vědomí. Později učně zadržela policie v Ostravě, kde pouštěl nahrávku na veřejnosti. Pro Richarda Pogodu to znamenalo domovní prohlídku a tři dny výslechů. Nakonec mu pomohl známý právník Pavla Dostála, který příslušníkům vysvětlil, že Pogoda texty nepřepisoval, pouze písně zapisoval do not. Během výslechu požadovali, aby se veřejně zřekl přátelství s Krylem i Dostálem, což nikdy neudělal. Zároveň dával najevo, že je zbytečné pokoušet se jej získat ke spolupráci. Tvrdil, že nedokáže mlčet a prořekl by se. Jeho návrat do tiskáren vzbudil pozdvižení. Mistr se chytal za hlavu a někteří kolegové místo pozdravu uhýbali očima. StB totiž sdělila vedení, že už se do práce nevrátí. V tiskárnách ještě nějaký čas zůstal, ale bylo jasné, že situace je dlouhodobě neudržitelná. Tou dobou už hrával po večerech na klavír v olomouckých vinárnách.

S Pavlem Dostálem pokračovali v autorské tvorbě i v době, kdy nemohli psát pod svými jmény. Spolupracovali s amatérskými i profesionálními soubory po celé republice a inscenovali hry V+W.

Roku 1976 slavil úspěch jejich muzikál Festival, který vytvořili na motivy povídky maďarského spisovatele Tibora Déryho. Roku 1979 odešel Richard Pogoda ze zaměstnání, podařilo se mu získat místo diskžokeje a autora poslechových pořadů pro mládež pod ostravskou kulturní agenturou. Jeho celoživotní zájem o kvalitní hudbu se zúročil a brzy byl považován za nejlepšího diskžokeje na severní Moravě. Začal dělat také poslechové pořady pro hornické učně.

Na tenkém ledě

Úspěch měl však i stinnou stránku. Jako zaměstnanec agentury musel brát i práci, kterou by za normálních okolností nepřijal. Byl volán na večírky straníků. Odmítat nemohl, pokud chtěl v agentuře zůstat a práci si udržet. K nejhorším zážitkům se řadilo hraní pro funkcionáře ve Frýdku-Místku, kde jej jeden ze soudruhů vykázal od stolu s večeří s tím, že mezi nimi není místo pro přítele Kryla a podobných existencí. Tehdy si říkal, že by mu bylo lépe v dělnické pozici. Přátelé jej podporovali s tím, že kdyby nehrál, spousta lidí by přišla o kvalitní hudbu, kterou jim zprostředkovává.

Pořadatelé jej upozornili, že si StB nechává předložit faktury za jeho vystoupení, snažili se mu dokázat, že bere peníze bokem, což se nepodařilo. Sledovali také poměr českých a anglických skladeb hraných během večera. Richard Pogoda to po pár stížnostech a udáních vyřešil tak, že během pauzy pouštěl Moravanku. V agentuře měl štěstí na dobré dramaturgy, kteří jej vždy varovali, že se na vystoupení chystá kontrola.

Počátkem osmdesátých let s Dostálem zinscenovali Baladu z hadrů pro Večerní Brno. Ředitel si od jejich spolupráce sliboval zvýšení návštěvnosti divadla, což se podařilo. Představení se dočkalo několika desítek repríz. V osmdesátých letech uváděl také pořady Moravské filharmonie pro mládež, psal komentáře a recenze k albům jazzové a swingové hudby. Od konce osmdesátých let začal vystupovat jako jevištní partner Miroslava Horníčka. Jejich spolupráci ukončila až Horníčkova nemoc.

V září 1989 telefonoval Richardu Pogodovi a Pavlu Dostálovi ředitel opavského divadla Měřínský s nabídkou, aby v Opavě zinscenovali Baladu z hadrů. Protože hra obsahovala narážky na současnost, předpokládali, že bude zakázána. Probíhající zkoušky vyřešil až 17. listopad. Dostál se záhy chopil organizace divadelní stávky, stál u zrodu OF, s Richardem Pogodou se stali součástí listopadových shromáždění na opavském náměstí. Po návratu do Olomouce nabraly události rychlý spád. Dostál vstoupil do politiky, nejprve jako poslanec, roku 1997 se stal ministrem kultury.

Richard Pogoda spolupracoval s Českým rozhlasem Ostrava a Brno, v devadesátých letech se stal na krátkou dobu kmenovým hudebním redaktorem Českého rozhlasu Olomouc. V letech 1997–2013 vysílal v olomouckém rozhlase pořad Jazzoviny. Pořádá tzv. Pianothéky, pravidelně vystupuje v olomoucké galerii Šantovka. S dcerou Sandrou, herečkou, vydali dvě knihy a s literárně-hudebním pořadem vyprodávají představení po celé republice. V roce 2023, v době natáčení, žil v Tršicích, v místní části Hostkovice.

 

https://theses.cz/id/nqi82x/Nebeska_DP.pdf