Richard Pogoda

„Já si dodneška vzpomínám, bylo to v tom sklepení Armádního domu, kdy jsem seděl u piana, Jarda Gébl a ještě nějakej technik a hlavně Pavel Dostál jsme se hádali, jestli má být ozvučený piano v tak malým klubu zvlášť, nebo jestli stačí mikrofon jenom na zpěv. Vedly se o tom takový diskuse, načež se otevřely dveře a Pavel říkal: ‚Kdo zas otravuje?‘ Stál tam prostě takovej malej trpaslíček s blonďatýma vláskama a říkal, jestli je tam Pavel Dostál a někdo z Dex klubu. A my jsme říkali, že to jsme my. Říká: ‚No já bych vám něco zahrál, já dělám sám písničky.‘ A že jestli by si u nás nemohl... a my jsme se hned nafoukli, protože jsme měli asi dvacet kabaretních písniček a dva programy jako. Na to jsem byl já s Dostálem a basta. A tak Pavel říkal: ‚No tak běž, no.‘ Vylezl na to pódium a byl furt malej, jak kdyby stál na zemi. Ale nikdo tam nebyl, tak to nevadilo. A zazpíval jednu z těch ptákovin ‚Samička blbouna nejapného‘ ... pěkný, taková kabaretní písnička. Říkali jsme si, že to není špatný. A on říkal: ‚Víte, ale to já dělám spíš tak pro potěchu přátel, já dělám tyhle písničky.‘ A zazpíval Pietu. A nám spadla brada, protože to jsme v životě neslyšeli. To bylo na úrovni Suchýho, Tulipánu nebo něco takovýho. Prostě to byla strašlivá síla. Pak přidal ještě dvě písničky a my jsme se na sebe podívali s Pavlem, že jsme tady jako autoři skončili. Byl takovej, jako nehrál si na skromnýho, ale nedělal žádnýho panáka nebo to, prostě… No a on [Pavel Dostál] říká: ‚Kolik toho máš?‘ ‚Já nevím, dvacet, třicet?‘ Teď měl odřenou rozladěnou kytaru, ale on zpíval s takovou vehemencí a s takovou... to byly melodie... to bylo a moll, E7, G7, C, furt dokola – a přitom to mělo takovou strašlivou sílu. Takže se hned domluvili, že mu uděláme program a že to Pavel zrežíruje, aby bylo jeho jméno na plakátech, když ho tady nikdo nezná. Nebyl jsem u toho, ale Pavel mi to vykládal. Postavil ho na pódium, on zazpíval tři písničky a říkali, kde dá mluvený slovo a kde ne. Pavel říkal: ‚Ty, nezlob se na mě, tady je prázdnej sál a už jenom ty opěradla židlí tě zakrývaj do půlky ksichtu, to tě nikdo kromě dvou prvních řad neuvidí.‘ Tak šel někdo dozadu (technik) a dones dřevěnou bednu od banánů. On si na ni vylez a Pavel říkal: ‚No vidíš, teď je tě vidět!‘ A Karel prý zazpíval čtyři, pět věcí a říkal: ‚Víš co, Pavle, s tou režií? Dej sem jeden reflektor na tu bednu a já už z ní neslezu.‘ On ten svět z těch dvou metrů vypadá úplně jinak než z těch 153 centimetrů, nebo kolik měl. A Pavel říkal: ‚A víš, že máš pravdu?‘ Takže se jenom domluvilo v podstatě, na kterým místě přidá nějakou historku nebo ne, aby to bylo tak trošku napůl improvizovaný, ale aby ty písničky měly sešup, aby to prostě mělo kostru – a to bylo všecko, co s tím Pavel udělal. Přišlo první představení, úspěch solidní, přišlo druhé představení – a už jsme jich tam nasekali, já nevím, za jeden měsíc tři, čtyři. Narváno. A hned se začalo povídat, že je takovej malej zpěvák, kterej mlátí ty komunisty po hlavě, až se z nich kouří.“

„Od třicátých let až do roku 1960 v naší vile bydlela slečna Mimi Schostalová. Asi poloviční Židovka, bydlela u nás, nahoře jsme měli židovskou rodinu Haasovu, nebylo to nic s tím slavným hercem. To je prej častý jméno židovský. A dědeček byl velkej přítel olomoucké židovské komunity, protože bydlel v těch jejich domech předtím a chodil se dívat do synagogy, byl mezi nimi velice oblíbenej, a když se to všechno semlelo a začali odvážet Židy do koncentračních táborů, tak se to snažil celou dobu zpomalit. Například když měl říkat, že musí Haasovi jít někde na předměstí a nesmí bydlet v garsonce v krásné vile, tak řekl, že je tam zima, že tam topení nedosáhne a že musí topit v kamnech a do toho třetího poschodí, kdo by chodil pěšky. Prostě lhal těm úřadům, jak se dalo. Stejně to nepomohlo, skončili v koncentračním táboře, dokonce se židovská olomoucká obec dopátrala kde. A objevili se jeho vnukové, je to asi tři roky, v Olomouci a ukazoval jsem jim, kde bydleli dědeček s babičkou. O poschodí níž, v jednom pokojíku, bydlela slečna Mimi – a ta se celou válku třásla, kdy přijde povolání do transportu, a pořád to nešlo. Buď německá důkladnost zklamala, možná to bylo tím, že byla poloviční Židovka, tak na ni naštěstí nedošlo, a teď přišel květen, u nás ve vile byli Rusové, po parku chodili Rusové, lidi chodili venku a bylo jasný, že už je to všechno za něma. Vzala si nejdražší švýcarské hodinky, co doma měla, jako náhrdelník a vyšla do parku. Byl květen, nádherně, ušla dvacet metrů a: ‚Davaj časy!‘ Chytla to do ruky – a že ne. Ten vojáček fakt zarachotil uzávěrem flinty. Snad by ji zastřelil. Začala lamentovat německy, neuměla česky. Naštěstí šel kolem českej četník a vysvětlil jí: ‚Paní, tenhleten Rusáček to musí všechno odevzdat důstojníkům, tyto věci se pak shromažďují na radnici, tak si tam pak pro to přijďte.‘ No jak to mohlo dopadnout, dodnes mám doma na polici takovej velikej, niklovej budík, kterej jí na radnici dali za ty hodinky, který se někde ztratily, tak to chodilo v 45. roce.“