The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Pohribný (* 1961)

• 1961 – narozen v Praze

• 1971 – vstupuje do 18. střediska v pražských Dejvicích

• 1976 – nastupuje na Střední průmyslovou grafickou školu

• 1981 – studuje na FAMU

• 1985 – vyjíždí na půlroční stáž do Helsinek

Člověk sice žil ve městě, ale pořád se snažil najít nějakou přírodu

Jan Pohribný, skautskou přezdívkou Ros, se narodil 8. února 1961 v Praze. Vyrůstal v centru hlavního města, a to hned vedle Pražského hradu. Přesto nebyl městským dítětem, protože velkou část dětství trávil v Krkonoších, kde měla rodina chalupu a kde si našel přátele. „Člověk sice žil ve městě, ale pořád se snažil najít nějakou přírodu.“ V šesti letech ho rodiče přihlásili k vlčatům do 21. oddílu vodních skautů na Jánském vršku. První tábor zažil Jan Pohribný na Lipně. „Pamatuju si, jak jsme myli hrnce od porridge v mokřadlech a jak jsme byli malí, tak jsme tam zapadli skoro celí.“ Další tábor se už konal pod přísnějším dohledem režimu na chalupě v Josefově Dole, kde už nesměly probíhat skautské rituály.

Oddílový vedoucí měl přezdívku Vlk a byl povoláním voják. Díky tomu se mohl oddíl po roce 1969, kdy byl Junák zakázán, schovat pod hlavičku Svazarmu. Oddíl musel opustit své klubovny na Jánském vršku, aby si zde své sídlo zřídila StB. Pamětníkovi přátelé z chalupy chodili do 18. střediska v Dejvicích, kam zároveň chodil i jeho otec. „Já jsem potom v roce 1970 přešel do osmnáctky, protože to bylo tak nějak logické. A tam jsem dodnes.“

Skutečně jsem tomu propadl    

Jan Pohribný pochází z umělecké rodiny. Maminka byla ilustrátorkou a za minulého režimu se živila především tím, že kreslila módní střihy. Jeho otec Arsén Pohribný byl významným kunsthistorikem a sběratelem. V patnácti letech se musel Jan rozhodnout, na jakou půjde střední školu. Vždycky ho zajímala historie, takže uvažoval i o tom, že půjde na gymnázium a pak studovat dějiny. „Padla i jedna možnost, a to, že bych šel na grafickou střední školu, kde učil můj skautskej vedoucí.“ Tato možnost nakonec zvítězila a Jan Pohribný nastoupil v roce 1976 na Střední průmyslovou školu grafickou v Praze, kam byl přijat ke studiu užité fotografie. Ač ještě před nástupem do školy neměl jasno v tom, které umění by ho bavilo, tak se pro fotografování okamžitě nadchl. „Skutečně jsem tomu propadl a dodneška neumím nic jinýho.“

Po absolvování čtyřleté střední školy se Jan Pohribný rozhodl přihlásit na FAMU ke studiu fotografie. Problém byl však v tom, že jeho otec v roce 1969 emigroval do Itálie, což se negativně projevilo na pamětníkově kádrovém posudku. Na FAMU se dostal až na druhý pokus. Měl štěstí, že na fakultě tehdy působil profesor Ján Šmok,[1] který byl schopný si prosadit na katedru i lidi s kádrovými problémy. „On byl skutečně formát. Řekl, že když je někdo talent, tak ho tam chce.“

I před rokem 1989 probíhalo mnoho zajímavých workshopů a výstav, i když často byla nějaká akce státem zakázána nebo rozehnána. Jan Pohribný vzpomíná zvláště na povedenou výstavu 9+9, kterou uspořádala Anna Fárová v klášteře v Plasích v roce 1980 a kde vystavovalo devět československých a devět zahraničních fotografů. „Tenkrát, cokoliv se objevilo, tak hned jsme tam jeli, ať to bylo sebedál. Dneska to mají studenti doslova za rohem, a je jim to úplně jedno.“

Protáhl mě po všem, co bylo v Evropě k vidění

Rodiče Jana Pohribného se v roce 1967 rozvedli a dva roky poté jeho otec emigroval do Itálie. Maminka musela ohledně emigrace bývalého manžela k výslechům na StB. Pamětník sice na výslechy nemusel, ale nevyhnul se nepříjemným poznámkám od některých pedagogů a důstojníků na vojně, kdy mu bylo stále předhazováno, že jeho otec je emigrant. „Občas se na mě doptávali (StB – pozn. ed.), jak jsem se pak dozvídal.“ Teprve po třinácti letech se mu podařilo vyjet za otcem do Itálie a znovu se s ním setkat. Otec, který byl kunsthistorik, vzal syna po velkých západoevropských galeriích. „Protáhl mě po všem, co tehdy bylo po Evropě k vidění.“ Zde se také Jan Pohribný poprvé osobně setkal s uměním landartu, kterému se poté začal věnovat i ve své tvorbě. Po návratu z Itálie se StB snažila zjistit, s kým se Jan Pohribný v zahraničí stýkal. „Po tý cestě za tátou jsem měl takový podezřelý telefonáty lidí, kteří se představili jako kamarádi mých rodičů.“

Otec Jana Pohribného se časem přestěhoval do Německa, kde získal pozici profesora na univerzitě v Darmstadtu. Po revoluci se sice občas vracel do Čech, ale už se sem nikdy nepřestěhoval. „Nevydržel na jednom místě.“

Byla to skutečně speciální zkušenost

V roce 1985 dostal pamětník od fakulty nabídku na stáž ve Finsku. Tato jedinečná možnost vznikla díky Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která se konala v roce 1975 v Helsinkách a kde byly uzavřeny dohody, které podepsaly i státy sovětského bloku. Nejslavnější dohodou, která zde byla uzavřena, je i tzv. třetí koš, ve kterém se státy zavázaly dodržovat lidská práva. Na tuto dohodu se poté odvolávala Charta 77, jež vznikla dva roky po konferenci. Mimo jiné zde vznikla i méně známá bilaterální dohoda mezi Československem a Finskem, kde se konference konala. Dohoda zřizovala bezvízový styk mezi zeměmi a výměnné pobyty studentům. Nabídka od fakulty ještě ale neznamenala bezproblémové vycestování, protože stále bylo potřeba získat výjezdní doložku. I přes veškeré byrokratické komplikace se nakonec Janu Pohribnému podařilo do Helsinek odjet.

„Byla to skutečně speciální zkušenost v tom prostředí, který bylo odlišný, a to i v tom, že tam nebylo moc tý historie. Tam je skutečně málo historických památek, ale je tam hodně přírody.“ V klidném prostředí Helsinek napsal Jan Pohribný svou diplomovou práci, jejíž textová část se věnovala dílu Tarase Kuščynského, s jehož dcerou několik let chodil, takže měl k tomuto významnému fotografovi zvláště blízký vztah. „Seznámil jsem se tam se spolužáky a jedna kamarádka odtud tam potom začala učit na škole v městečku Imatra, kam jsem od roku 2000 začal jezdit na takový workshopy skoro každý rok.“ Ke Skandinávii má Jan Pohribný blízko. V roce 2006 dostal stipendium na tvůrčí pobyt opět do Finska do okresu Etelä – Savo. „Půjčil jsem si tam od jednoho kamaráda-fotografa srub, respektive saunu u jezera a skoro tři měsíce jsem žil tady v tom srubu.“

Celé to prostředí bylo takové lehce konspirační

Od počátku sedmdesátých let chodil do 18. střediska v Dejvicích. Za normalizace bylo schováno pod dejvickým Sokolem a v sokolovně měli a dodnes mají i klubovnu. Jeho oddílovým vedoucím byl Broňa Malý. Tomu se nelíbila pamětníkova přezdívka Červenáček z předešlého oddílu. Rád dával skautům krátké, nejlépe jednoslabičné přezdívky, a tak získal Jan Pohribný přezdívku Ros. Ač byly jakékoliv projevy skautingu zakázané, tak Broňa se svým oddílem rituály dodržoval a skauti nosili i kroje. „Trochu se to upravilo, aby to nebylo tak do očí bijící. Nosili jsme barety, myslím, ale normálně se dělala přísaha. On to udržoval, on si na to dost potrpěl.“

Do oddílu docházelo mnoho dětí disidentů, jako třeba synové Jana a Dany Němcových nebo synovci Václava Havla. „Celé to prostředí bylo takové lehce konspirační.“ Zpočátku se tábory konaly u Čimelic, ale v roce 1977 se začalo jezdit do Chyšek, kam středisko jezdí dodnes. Pamětník s kamarády, kteří mu pomáhali i při některých jeho fotografických projektech, založil oldskautský oddíl Klokani. „Já jsem vlastně ty první instalace dělal na táboře.“ Časem se skauti dostali do konfliktu s vedoucím Broňou, což skončilo odchodem Broni ze střediska. V tu dobu už ale nebyl pamětník ve skautingu tolik aktivní. Kolem osmnácti let přestal mít dostatek času na to se oddílu plně věnovat. „Jednak jsem měl děvče, takže jsem měl trošku jiné zájmy, takže třeba na tábory jsem už přestal jezdit.“

Vždycky mě zajímala krajina, která je nějakým způsobem dotčená člověkem

Už od počátku studia fotografie se zajímal především o zobrazení krajiny. Instaloval do ní různé přirozené i nepřirozené objekty. „Moje hlavní téma je příroda. Já fotím hlavně krajinu a zásahy do tý krajiny. Různým způsobem instaluju člověka a různé objekty do přírody.“ Jeho velkým tématem je fotografování prehistorických kamenných objektů. K tomu se poprvé dostal v Kodani. „Já jsem tam viděl v jednom muzeu umění obyčejnou pohlednici, na které byl prehistorický dolmen... tady najednou jsem na to koukal a říkal jsem si, že je to vlastně úžasná stavba včleněná do krajiny člověkem. Je to umělej prvek, ale přitom působí neuvěřitelně přirozeně.“ Další inspirací byla jeho cesta za otcem do Itálie v roce 1982, kdy se blíže seznámil s uměním landartu. „Tady se to spojilo. Ty kameny jsou taky nějaký zásah do krajiny.“ Od konce osmdesátých let tedy fotil Jan Pohribný různé megalitické objekty a po revoluci jezdil fotografovat i do ciziny. V roce 2007 se mu povedlo u londýnského nakladatelství vydat knihu s touto tematikou.

Práce fotografa se poněkud lišila v době před revolucí a po ní. Za režimu se uměním v podstatě nedalo živit, což paradoxně umění samo něčím osvobozovalo. „Víc se pracovalo se symboly, víc se pracovalo s tím významem toho umění vyslovit se k problémům, což se děje i dneska, ale dneska bohužel ta stránka toho kapitálu, nebo toho účetního profitu z toho, je nezanedbatelná. Tenkrát se na to moc nehledělo. Každý se většinou živil něčím jiným.“ Během režimu byl problém se získáním materiálu, ale vlastně i toto často rozvíjelo umělcovu tvořivost, když si musel poradit s tím, co měl zrovna k dispozici. „Někdy méně je více.“ Se starou technikou se sice pracovalo pomaleji, ale člověk musel mnohem více uvažovat, co chce zaznamenat, protože neexistovaly digitální fotoaparáty, které umožňují rychlé a jednoduché focení a následné úpravy výsledku. „Ten proces byl pomalejší. Dneska všechno je na rychlost.“

Lidé propadli jiné modle

V roce 1989 konečně přišla sametová revoluce, která slibovala konec nesmyslným omezením svobody. „Zapojil jsem se mezi výtvarníkama. V ulici jsem dělal nějaký ilegální vývěsky.“ Zajímavě revoluci pomáhali pamětníkovi přátelé z FAMU, kteří založili tzv. Továrnu radost. „Dělali fotografie a rozesílali je po republice, protože zpočátku nebylo vůbec jasný, co se děje.“ Na dny revoluce vzpomíná Jan Pohribný jako na jedno z mála období, kdy si lidé snažili pomáhat a dovést situaci k cíli. Bohužel tato atmosféra nevydržela dlouho. „Lidi jednak otupěli a jednak propadli jiný modle, ne rudý, ale penězům.“

S Václavem Havlem se pamětník seznámil už v létě 1987, a to poněkud anekdoticky. Jel vyzvednout svého mladšího bratra na tábor do Chyšek a tam ho Václav Havel požádal, jestli by mohl jet za ním autem, protože se v okolí nevyzná. Při vjezdu na hlavní silnici Jan Pohribný zastavil u značky „stop“, ale Václav Havel nezabrzdil a naboural mu kufr auta. V tu dobu byl pod neustálým dohledem StB, a nemohl tedy volat policii ani pamětníkovi zaplatit opravu automobilu u mechanika. Dohodli se a Václav Havel poslal k Pohribným známého, který auto opravil. „Byl děsně nervózní, měl žlutý ruce od cigaret a furt se ohlížel, jestli někdo nepřijede.“ Znovu se s ním pamětník setkal už v úplně jiné situaci. Pomáhal pořádat oslavy Silvestra v roce 1989 v pražském Futuru. Dva dny po svém zvolení prezidentem se tam dostavil i Václav Havel. „Přišel tam s celou svitou a povídá mi: ,Tak, co pane Pohribný, už máte nový auto? A pospíchejte, nemáme moc času, musíme vládnout.‘“

V kumštu nastal ten první zájem ze Západu, co ten Východ ukáže

Po revoluci v roce 1989 nastalo pro Jana Pohribného hektické období. Za režimu se mohl vystudovaný fotograf živit přípravou dokumentací a uměnovědných publikací nebo třeba divadelní fotografií. Tím se živil i pamětník, který třeba dlouho fotil pro Divadlo pod Palmovkou nebo pro Divadlo Semafor. „Možná, že to do jistý míry bylo i zajímavější (izolovanost od Evropy – pozn. ed.), protože se umělci snažili vytvářet určitou svoji verzi toho, co se odehrávalo venku, a i svoje směry.“ To, co za režimu v podstatě neexistovalo a co po revoluci začalo vznikat v neuvěřitelném množství, byla reklama, která nabízela fotografům velké možnosti uplatnění. „Tý práce bylo tolik, že já jsem se úplně zničil. V podstatě jsem nespal.“

Divoká devadesátá léta byla způsobena poptávkou západních zemí a novým tržním hospodářstvím, které se v postkomunistických zemích zavádělo až příliš rychle a liberálně. „V kumštu nastal ten první zájem ze Západu, co ten Východ ukáže.“ Zájem ze Západu však postupně upadal a zároveň nenadálá poptávka činila profesi fotografa atraktivnější a začalo vznikat velké množství škol, kde se fotografie studuje, ale které ne vždy zaručují kvalitu. „Je to trochu džungle. I pro nás, co se v tom pohybují, je často těžké odlišit, jak se na to bude někdo koukat.“

Jan Pohribný se po revoluci věnoval především reklamní fotografii, ale i do ní se snažil vnést své umělecké vize. „Často jsem i ty zakázky vymýšlel tak, že to bylo udělaný v přírodě. Do tý reklamy jsem se snažil vnést tento prvek, aby lidé viděli, že to není jen umělý svět.“ V dnešní době je totiž umění už poněkud zprofanované a lidé často ztrácí schopnost ho rozpoznat a vidět. „Dneska už jsme zahlceni obrazy.“ Mimo práci v Čechách cestuje neustále po světě. Stále je věrný Skandinávii, kam jezdí téměř každý rok učit na Lofotské ostrovy.

Je to určitý dar, jak propojit tu civilizaci s tím, co nás dalece překračuje

Jan Pohribný má nevlastního syna Filipa, který je uměleckým kovářem. Mladší syn Mikuláš se také věnuje umění, avšak ne výtvarnému, ale hudebnímu, konkrétně jazzové kytaře. Pamětníkova manželka je vyučena dámskou krejčovou a živí se jako módní návrhářka. Umění v rodině tedy pokračuje další generací. Oba synové i pamětníkův o dvanáct let mladší bratr chodili také do 18. střediska v Dejvicích. Ke skautingu má Jan Pohribný stále velmi blízký vztah a skautská láska a respekt k přírodě se objevují téměř v každé jeho fotografii. „Skauting je jednou z možností, jak najít cestu slušného vztahu s krajinou, kdy se k ní chováme s respektem, a ne jako páni.“ Současným skautům Jan Pohribný vzkazuje následující: „Aby to brali jako dar, že být skaut je skutečně něco mimořádnýho. Je to určitý dar, jak propojit tu civilizaci s tím, co nás dalece překračuje. A tím je příroda, to, z čeho jsme vyšli.“

[1] Ján Šmok (1921–1997) byl českým fotografem a teoretikem fotografie, který se zasloužil o to, že na FAMU vznikla samostatná katedra fotografie.